Sen
Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre
Některé věci nedají se srovnat takřka vůbec s lidským rozumem. A to je právě to,
o čem chci mluvit. Ačkoliv celá věc i záležitost připadá mně víc než vážnou,
hodlám o ní promluviti způsobem jistě nenápadným, aby události, které se zběhly,
nenarazily nikde a nijak.
Předesílaje tuto jistě skromnou předmluvu, míním tím celou teorii i otázku, jak
já, prostý člen české společnosti, používal jsem různých triků, abych stal se
hezkým nejen snad v očích p. Waltnera, Hamleta, ale i v očích jiných pánů hostů.
Přikrádal jsem se k nim úlisně, a výsledek toho všeho byl, že opakovala se ta
stará historie, při které jednotlivci, cítíce se poškozenými, krčili prostě
rameny.
Z vlastní zkušenosti mohu vzdáti více nejmenovaným díky, že mně věřili na slovo
to, co jsem vykládal o své chudobě.
Byli to zejména mí vlastní přátelé, kteří použili té příležitosti, aby se
ukázali pravými džentlmeny. Na svá vlastní konta objednávali mně káranskou vodu,
případně i jiný druh vod, kteréž vody neměly nikdy nic společného s ohnivou
vodou cestovatele Frice v Jižní Americe. Přesto však neúprosně dál trval jsem na
svém programu. Přicházely doby, kdy přítel Waltner vlastnoručně dával mně na
hlavu čepici, což znamenalo, jak přirozeně se děje průběh všech věcí, náhlý
nucený odchod.
Pamatuji se s určitostí, že při té příležitosti upadl jsem čirou tehdy náhodou
do jednoho automobilu, jehož šofér, okamžitě strašně ulekán, odvezl mě až do
Libně, kde jsem mu ovšem marně snažil se onu věc vysvětlit.
Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem však v obtěžování některých
návštěvníků Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu, aby mně zaplatili
cestu do Monte Carla a půjčili mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se
udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance, aby byl tak laskav a přimluvil
se za mě, abych nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v kuloárech
naslouchání o obstrukci. Tak to šlo jedno po druhém.
Waltner i Hamlet byli z toho již nervózní a celou mou činnost v Montmartru
nenazývali jinak než „pumpování“! Nebyl jsem si ovšem vědom, co to slovo vlastně
znamená. Během času byl jsem však poučen náležitě o významu toho slova.
Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon Kisch a ironicky se usmívaje se
sarkastickým úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno pivo.
Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“ znamená, počal jsem některé
hosty obtěžovat, abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li býti má zpověď
úplnou, prohlašuji tímto veřejně, že v některém případě jednalo se dokonce i o
tři piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem návštěvníky prostě podle
nálady. Dosáhl jsem té praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z návštěvníků,
který neměl při sobě tolik, aby mně kromě své útraty mohl zaplatiti deset piv,
daroval mně místo toho stavební parcelu. Události pokračovaly tou měrou, že
Waltner i Hamlet nespali v dobách, kdy jim sama příroda i hosté popřáli klidu.
Nejhůř ovšem na tom byl Waltner.
Jestli Hamlet s klidem cynika snášel průběh těchto událostí, byl to Waltner,
který, jak se sám často vyjádřil, měl ve spánku takzvané „Alpendrücken“. A
jednoho dne se Josefu Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru a vedle
mne že sedí nějaký host, který samým šampaňským polévá stoly i mne samotného.
Útrata toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a najednou že vytáhnu na něj
browning.
Josef Waltner vtom vykřikl: „Hašku, co to děláš, vždyť nám zkazíš našeho
nejlepšího hosta!“ Když to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel právě včas.
Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel!
Kolkolem bylo už prázdno, bylo jedenáct hodin dopoledne.
Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic velkoměsta.