Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre


Některé věci nedají se srovnat takřka vůbec s lidským rozumem. A to je právě to, o čem chci mluvit. Ačkoliv celá věc i záležitost připadá mně víc než vážnou, hodlám o ní promluviti způsobem jistě nenápadným, aby události, které se zběhly, nenarazily nikde a nijak.

Předesílaje tuto jistě skromnou předmluvu, míním tím celou teorii i otázku, jak já, prostý člen české společnosti, používal jsem různých triků, abych stal se hezkým nejen snad v očích p. Waltnera, Hamleta, ale i v očích jiných pánů hostů.

Přikrádal jsem se k nim úlisně, a výsledek toho všeho byl, že opakovala se ta stará historie, při které jednotlivci, cítíce se poškozenými, krčili prostě rameny.

Z vlastní zkušenosti mohu vzdáti více nejmenovaným díky, že mně věřili na slovo to, co jsem vykládal o své chudobě.

Byli to zejména mí vlastní přátelé, kteří použili té příležitosti, aby se ukázali pravými džentlmeny. Na svá vlastní konta objednávali mně káranskou vodu, případně i jiný druh vod, kteréž vody neměly nikdy nic společného s ohnivou vodou cestovatele Frice v Jižní Americe. Přesto však neúprosně dál trval jsem na svém programu. Přicházely doby, kdy přítel Waltner vlastnoručně dával mně na hlavu čepici, což znamenalo, jak přirozeně se děje průběh všech věcí, náhlý nucený odchod.

Pamatuji se s určitostí, že při té příležitosti upadl jsem čirou tehdy náhodou do jednoho automobilu, jehož šofér, okamžitě strašně ulekán, odvezl mě až do Libně, kde jsem mu ovšem marně snažil se onu věc vysvětlit.

Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem však v obtěžování některých návštěvníků Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu, aby mně zaplatili cestu do Monte Carla a půjčili mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance, aby byl tak laskav a přimluvil se za mě, abych nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v kuloárech naslouchání o obstrukci. Tak to šlo jedno po druhém.

Waltner i Hamlet byli z toho již nervózní a celou mou činnost v Montmartru nenazývali jinak než „pumpování“! Nebyl jsem si ovšem vědom, co to slovo vlastně znamená. Během času byl jsem však poučen náležitě o významu toho slova.

Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon Kisch a ironicky se usmívaje se sarkastickým úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno pivo.

Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“ znamená, počal jsem některé hosty obtěžovat, abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li býti má zpověď úplnou, prohlašuji tímto veřejně, že v některém případě jednalo se dokonce i o tři piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem návštěvníky prostě podle nálady. Dosáhl jsem té praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z návštěvníků, který neměl při sobě tolik, aby mně kromě své útraty mohl zaplatiti deset piv, daroval mně místo toho stavební parcelu. Události pokračovaly tou měrou, že Waltner i Hamlet nespali v dobách, kdy jim sama příroda i hosté popřáli klidu. Nejhůř ovšem na tom byl Waltner.

Jestli Hamlet s klidem cynika snášel průběh těchto událostí, byl to Waltner, který, jak se sám často vyjádřil, měl ve spánku takzvané „Alpendrücken“. A jednoho dne se Josefu Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru a vedle mne že sedí nějaký host, který samým šampaňským polévá stoly i mne samotného. Útrata toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a najednou že vytáhnu na něj browning.

Josef Waltner vtom vykřikl: „Hašku, co to děláš, vždyť nám zkazíš našeho nejlepšího hosta!“ Když to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel právě včas. Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel! Kolkolem bylo už prázdno, bylo jedenáct hodin dopoledne.

Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic velkoměsta.