|
Zajíce s černou skvrnou na břiše
vážili si zajíci z celého revíru. Byl to také
rozumný a zkušený zajíc. Pravé legendy o něm
vyprávěli zajíci mezi sebou. Zejména ten kulhavý
zajíček, který si dovedl vymyslit takové různé
hlouposti. Jak prý jednou ten zkušený zajíc
pokousal jednoho honce, a že prý kdysi počíhal
si na loveckého psa z bašínské hájovny. Jindy
opět, když se sešli zajíci z toho podrostu tam u
kříže před studánkou, aby si popovídali,
vykládal jim ten kulhavý, že má ten rozumný
zajíc poměr se srnkou.
„Víte,“ povídal, „s tou, které zmrzl první její
synáček, kolouch, když uhodily najednou mrazy.
Víte, s tou, která pak tolik plakala. A je to
pravda, na mou duši, že kolikrát jsem je viděl
jít spolu.“
Jedna zaječice poznamenala, že to také
pozorovala, jak on za srnkou skáče, a že ho
slyšela zcela zřetelně, jak srnce povídal:
„Vidíte, slečno, dnes jsem sežral tolik kůry, až
mám žaludeční obtíže.“ - „Usuzuji z toho,“
vykládala dále zaječice, „když takhle mluvil, že
jsou spolu důvěrnými. Sledovala jsem ho, jak
chodil za ní a jak sladce přitom mroukal. Když
přišli na paseku, tak se zastavili, on před ní
počal panáčkovat a omlouvat se, že jeho chůze je
nejapná. Slyšela jsem ho dobře, jak mluvil, a
viděla, jak si lízal přitom zadní běhy. Řekl:
‚Odpusťte, slečno, ale mé dlouhé zadní nohy jsou
rovnoměrné chůzi velice na překážku. Rád bych
také tak svižně chodil jako vy, slečno, ale
nejde to. Mám takové hnáty už od mládí. Věřte
mně, že bych byl tak rád srncem, a mne to někdy
bolí, že jsem zajíc. Jindy jsem však opět hrdý
na to, že zajíc jsem, poněvadž mám dobré a
chutné maso. Poměrně k mé velikosti budu lip
zpeněžen než vy, slečno. Toto mé stehno, račte
se podívat, bude stát alespoň korunu.’ -
Nerozuměla jsem, co mu odpověděla, neboť ona
mluví strašně lámanou zaječinou, ale viděla
jsem, že se rozzlobil. Počal dupat zadníma
nohama a křičel: ‚Nemyslete si, slečno, že jsem
nějaká pištucha a že věřím, co mně vypravujete,
že váš otec si nepřeje, abyste měla se mnou
poměr. Vy žádného otce nemáte, vašeho otce už
dávno snědli.’ A kvičel zlostně dále: ‚Vašeho
otce už upekli před třemi léty a nechutnal jim.’
Měli jste pak vidět, jak se ona rozzlobila a po
něm rozehnala. Ale on jí vyčetl toho koloucha,
kterého měla se srncem z cizího revíru, s tím
sprostým vandrákem, který strašně nadává na
zajíce, že prý mu sníme všechny kořínky. A když
jí to vyčet, vyskočil a vykřikl: ,A toho
sprostého srnce zakousnu!’ A ona se dala do
pláče. ,Teď pláčete, co?’ křičel na ni, ,pro
svého miláčka, bojíte se o něho. Že jste to však
vy, tak vám dávám zadní pravou nohu, že mu
neublížím, na mou duši, jako že jsem známý zajíc
s černou skvrnou na břiše.’„
„Jednou,“ vmísil se do hovoru šedivý zajíc,
který se stále škrábal, poněvadž dostal od honců
blechy, „viděl jsem ho, jak se rval s jezevcem.
Vy znáte toho žíhaného lotra. To není ten náš
hodný jezevec od skály. Tenhle je ten od
jeskyňky s tou hloupou mordou. Protlouká se
strašně nepočestně životem a je takový sobecký
podivín a zloděj. Dělá všem jezevcům hanbu. A
tak ho jednou potkal náš kamarád. Umí dosti
plynně jezevecky a zcela dobrácky se ho ptal:
Jak se máte, příteli, přezimovalo se vám
pohodlně?’ Jezevec však se do něho pustil
nepřátelsky: ,Do toho vám nic není, vy pitomče!’
zafuněl. Náš kamarád se zarazil a řekl: ,Ale
dovolte, kdo vám dal právo mně zde v lese
nadávat? Vždyť chrochtáte jako černá zvěř!’ -
,Kdo že chrochtá?’ - ,Vy chrochtáte! Vy jste,
pane jezevče, prachsprostý zloděj. Chodíte nám
na březové kořínky a jste tak nezpůsobný, že
polykáte i zmije. Viděli jsme vás, jak jste
vybral i hnízdo čmeláků a slupl jste všechny
larvy. Styďte se, vždyť jste býložravec!’ Sotva
to dořekl, jezevec po něm skočil, a už bylo zle.
Náš kamarád zadupal, a jezevec už byl v prachu,
ani si neposlechl, jak on za ním vřeštěl.“
Když ukončil, objevil se u studánky sám hrdinný
zajíc.
Pozdravili ho uctivě a jedna taková zaječí
rukavice políbila mu uctivě pírko.
Hrdina revíru se posadil a beze všeho začal
vyprávět. Znali to už všichni, ale stále se jim
to líbilo. Zejména ona zaječice mohla na něm
nechat světla.
„Tak už tomu budou čtyři roky,“ začal, „když
jsem jim utekl.“ A vyprávěl s veselou myslí své
vzpomínky z mládí, ačkoli to bylo neveselé.
Byl březňáčkem, když ho chytily živého děti na
poli a přinesly do vesnice. Tak se ocitl v
jednom statku a při vrozené inteligenci brzy se
ochočil. Pak v létě tam přijeli nějací páni z
města s malou holčičkou. A ta ho měla velice
ráda, a to byla právě pro něho velká útrapa.
Vodila ho na provázku k potoku a tam ho
nemilosrdně koupala.
Už to nemohl vydržet, a proto utekl. Na zimu se
však vrátil, a jak se mu to pěkně panáčkovalo v
teplé světnici a co všecko se naučil!
Dnes právě to poznovu připomínal: „A vidíte,
přátelé, tam jsem se naučil také čistotě a
hlavně stal jsem se labužníkem!“
A mluvil úplnou pravdu. Nevím, zdali to bylo
snad ctností, ale svědčilo mu to. Bylo-li to pak
nectností, byla to také jediná nectnost v životě
toho bodrého ušáka.
V jeho vzpomínkách defiloval bílý chléb, kterým
ho krmili v zajetí. A ten bílý chléb tvořil po
celý rok předmět hovoru.
Jednou se také hádal o jeho chuti s jedním
míšencem králíka a zajíce, odporným švihákem,
který se vždy chvástal se svou kůží a tvrdil
chlubivě, že z kůže jeho bratra byly zhotoveny
střevíce, které nosí doma paní lesní.
A tak žil náš hrdina klidně a spokojeně, vážen
všemi.
Byl to skutečně charakterní a rozšafný zajíc.
Jeho jediným přáním bylo, aby ho zastřelil, až
sestárne, sám Jeho Jasnost kníže pán.
Ze toto přání nebylo splněno, na tom nese vinu
jeden kočí, který právě o Silvestra vezl do
myslivny z města koš se sladkým vínem.
Zima nebyla právě krutá a dobře se za zimních
nocí, kdy krvavě svítil nad tichou krajinou
měsíc, sedělo zajícům z revíru. Vypravovali si
opět o něm, o tom jejich velkém rozumném
miláčku, o zbožňovaném zajíci s černou skvrnou
na břiše.
A ten zatím slídil v okolí a dobře viděl z lesa,
jak ujíždí po silnici onen neopatrný kočí, který
si v městě přihnul důkladně a nyní nějak podivně
držel opratě v ruce.
Na silnici bývají patníky. Ty jsou z kamene, a
jeden takový patník stal se kamenem úrazu. Zadní
kolo drclo, koš s láhvemi sladkého vína spadl,
víno ve velkých kalužích se rozlilo. Nešťastný
kočí se pokřižoval, obrátil vůz a zdrceně vracel
se do města.
A to vše viděl náš rozšafný zajíc. Přihopsal,
čichl ke kaluži. Vonělo to. Lízl, zkoumal a
shledává: je to chutné a dobré. Otočil se a už
pelášil ku shromáždišti zajíců.
Už zdaleka křičel: „Objevil jsem něco
zajímavého, všichni za mnou!“
A už za ním běželi.
Lízali, chutnali, dobré to bylo. Hopsali, jásali
a za veselého hovoru navrátili se na své
shromáždiště. Tak jim ten měsíc červený připadal
rozmnožený v několikerém vydání.
A nejvíc točil se svět rozšafnému zajíci s
černou skvrnou na břiše. Vylízal také dvě kaluže
rozlitého vína. Počal najednou vřeštět, že musí
zakousnout psa v hájovně, a již odhopkoval
vrávoravě do lesa, zatím co ostatní za ním
vřeštěli: „Šťastné pořízení přejeme vám!“
A ještě ho viděli, jak se mu pletou běhy a jak
mizí ten chlupatý rozšafa mezi stromy. Už viděli
jen pírko a pak nic.
Nesplnilo se přání jeho, aby sám Jeho Jasnost
kníže pán ho zastřelil.
Na Nový rok na plotě u hájovny visela zaječí
kůže. A ta kůže na spodní straně měla černou
skvrnu.
Měl to smutného Silvestra statečný zajíc s
černou skvrnou na břiše. |
