I
Jsou lidé, kteří se zčistajasna
najednou stanou nápadnými. Celou řadu let člověk
na nich nic nápadného nepozoruje, jsou to docela
obyčejní skromní občané, vykonávající řádně své
povinnosti k rodině, státu a celému okolí.
Najednou však nešťastný člověk začíná vrtačet a
zatahuje do svého vrtačení jiné a jiné.
Myslí si například, že vynašel perpetuum mobile,
dá o tom zprávu do novin, jeho dítky stávají se
posměchem všech spolužáků a jeho manželka, která
zprvu všude se chlubí: „Můj pan manžel vynašel
perpetuum mobile“, je terčem všemožných urážek a
narážek a musí se jít utopit. Potom jednoho dne
vylákají vynálezce do povozu pod záminkou, že si
přeje s ním se seznámiti ministr kultu a
vyučování a už se jede do izolace.
Ještě horší druh pomatenosti bývá však svolání
sjezdu rodáků, poněvadž přirozeně tato
pomatenost zatahuje do svých sítí mnoho lidí,
kteří se narodili na určitém místě, považují se
za rodáky a hrdě vyslovují v návalu pitomosti
slovo „zdejší rodák“, ačkoliv sami přece nemají
žádné zásluhy o to, že se vůbec narodili.
II
Když profesor Jeral přijel na
prázdniny do svého rodného hnízda, nikdo na něm
nic nápadného nepozoroval. Byl to docela
obyčejný, střízlivý člověk, který všude dával
najevo svou rozšafnost. Nabídl se též, že bude
řečnit o Husově slavnosti, kteréhož úkolu se
zhostil nešťastným způsobem, poněvadž měl svou
řeč napsanou na papíře a začal ji číst, až když
už bylo šero, takže na to neviděl, vyrážel ze
sebe jen nesouvislé věty. Stala se mu také
nehoda, že přirovnal mistra Jana Husa k hloupému
Honzovi a strašně se druhý den urazil, když mu
jeden pán řekl, že mluvil blbosti.
Od té doby se počalo po obci říkat: „Uvidíte, že
pan profesor Jeral tady ještě něco provede.“
A také provedl.
Vypuklo to u něho zčistajasna po obědě, když
řekl manželce: „Tak jsem se rozhodl, že svolám
sjezd místních rodáků.“
Paní profesorová se dala do pláče. Její vzlykot
přerušoval pan profesor: „Ano, svolám sjezd
místních rodáků a napíši k tomu aktovku. Budeme
maskovat dávno zemřelé rodáky, jak pijí čtvrtku
piva v jasanovém háji, jedí ovar...“
Pan profesor se zamlčel, pak pokračoval: „S tím
ovarem se to má totiž takhle. Jednomu mistrovi z
lomu chcípá prase a ti, co pijí tu čtvrtku,
pošlou vzkaz k řezníkovi, že pan mistr si přeje,
aby hned to prase zapíchl a paní mistrová aby
uvařila hned ovar a poslal jej jim, potom přijde
sám ten mistr, nají se také ovaru a neví, že jí
své vlastní prase, až nakonec to praskne a potom
je konec.“
Ozvalo se těžké bouchnutí o zem, trvalo to
několik hodin, nežli se paní profesorová
probrala z mrákot a první její co bylo, byl
zoufalý pohled na pana profesora, který seděl
vedle postele a řekl ji: „Nevyrušuj se, miláčku,
já právě sestavuji text na provolání ke sjezdu
rodáků místní obce.“
K večeru se paní profesorová tak dalece
zotavila, že vstala z postele a mohla jít
zavolat lékaře, kterému všechno vysvětlila.
Lékař se jí napřed optal, není-li snad pan
profesor opilý, potom se jí tázal, zdali již
dříve nemíval podobné záchvaty a ptal se též, co
předtím jedl, než mu napadlo svolat sjezd
rodáků.
Nakonec se oba shodli, že snad to bude po
houbách, poněvadž pan profesor vynikal také mezi
jiným tím, že sbíral různé prašivky a jedovaté
houby a upravoval je na jedlé.
„V tom jsou rozhodně toxiny,“ řekl tajuplně pan
doktor. „Prostředek proti tomu je zvracení,
projímadlo, lihoviny, led na hlavu, horká káva.
Já vám dám, milostivá paní, tři prášky a vy mu
je nenápadně vhoďte do jídla! Co máte k večeři?“
„Opět nějaké jedovaté houby, pane doktore.“
„To je výborné,“ řekl lékař, „to se právě hodí.“
III
Kde jsou rodáci? Kde jsou místní
rodáci! Kde jsou rodáci vůbec?
Profesorovi Jeralovi se zdálo, že svolává sjezd
rodáků celé zeměkoule. Ráno se probouzel jako
upocené štěně a vzpomínal přitom na své sny
předcházející noci, ve kterých se mu zdávalo o
sjezdu rodáků Londýna, Paříže, Berlína, Vídně,
Prahy a nějakého neznámého městečka na Novém
Zélandě.
Od místního policejního inspektora pana Štěpánka
dostal pan profesor Jeral adresy lidí zemřelých
před třiceti lety, kteří se pohybovali v cizině
a jimž vzhledem k úmrtnosti pozvání nedošlo.
Pan poštmistr dodával pečlivě svolavateli sjezdu
místních rodáků poštou vrácené pozvánky ke
sjezdu rodáků, kde bylo napsáno „adresát
zemřel“, „adresát neznám“. Jenom za čtrnáct dní
potom přišel přípis z Ameriky, jehož anglický
text v překladě zněl: „Váš místní rodák a
adresát byl oběšen pro loupežnou vraždu a
zprznění černošky ze státu Illinois, distrikt
Machenchen.“
To ovšem nic neznamenalo, poněvadž žije-li
myšlenka, nemůže rozhodně nikdy odradit zpráva o
oběšení rodáka v dálné cizině.
Bylo několik dopisů, kde se pozvaní rodáci
omlouvali, že nemohou přijet. Z Vídně přišly tři
dopisy, ve kterých souhlasně všichni, jako by se
umluvili, psali, že by musili utratit miliardu
korun a že se na všechno vykašlou.
Čtyři pozvaní psali z různých míst republiky,
aby se jim poslalo na dráhu a zajištění útrat na
sjezdu. Jsou ochotni odměnit se vypravováním na
sjezdu svých životních příhod v cizině a
přednesem kupletů.
Policejní ředitelství v Praze oznámilo panu
profesorovi Jeralovi, že rodák Jindřich Marek je
již od roku 1906 stíhán zatykačem pro krádež
pivních trubek a křivou přísahu.
Došla též žádost vdovy po místním rodákovi
Valkaunovi, ve které byla úpěnlivá prosba, aby
jí obec zapůjčila 600 korun na zakoupení stroje
na dělání zmrzliny, aby se mohla v létě uživit.
Obchodní cestující firmy na výrobu likérů pan
Humera psal, že se na sjezd dostaví jedině v tom
případě, když při slavnostním zahájení sjezdu
bude otevřen bufet, pro který budou objednány
likéry od jeho firmy. Přikládá ceník.
Rodák Durych poslal místo sebe nevyplacené
psaní, obsahující hrozné urážky, že si teprve
teď na něho vzpomněli po tolika letech, když ho
vyštvali z obce obviňujíce ho, že ukradl věžní
hodiny na radnici.
Staly se též různé mýlky s pozvanými osobami.
Když se totiž radili s panem starostou, koho
pozvat, sahalo se přirozeně do temné dávné
minulosti.
„Vím určitě,“ řekl starosta, „že před lety byl
zde kupec Pergler, který se přestěhoval do
Kosmonos.“
Proto také odpověděla správa ústavu pro
choromyslné v Kosmonosích: „Vracejíce přiložené
pozvání sdělujeme, že Váš rodák, Karel Pergler,
zemřel v ústavu 16. července 1901. Při jeho
dodání do ústavu ztratily se dokumenty o jeho
příslušnosti. Ošetřovanec sám nemohl podati
žádné zprávy, odkud byl přivezen. Na základě
vašeho sdělení o příslušnosti vašeho ošetřovance
postupujeme materiál likvidačnímu odboru k
vymáhání poplatku od vaší obce za ošetřování
zesnulého.“ IV
V den sjezdu chodil pan profesor
Jeral střídavě se dívat na broumovskou a
dolnotuzskou silnici, zdali nejdou nebo nejedou
pozvaní rodáci.
Nešel nikdo. Pan profesor Jeral si vzpomněl, že
by snad mohli přijít směrem od Malé Skály a
poslal tudíž svou ženu nahoru na kopec, aby se
dívala tímto směrem.
Paní profesorová sedla si na nejvyšším bodě na
kámen a dala se do pláče. Po tolika letech
šťastného manželství nakonec tohleto.
Od Malé Skály nešel také nikdo.
Seděla zoufale dvě hodiny a potom se podívala
dolů do městečka a dostala hysterický záchvat,
když viděla, že tam dole pan profesor Jeral leze
po střeše radnice a vyvěšuje státní vlajku na
počest sjezdu rodáků. Sestoupila do městečka a
byla přivítána panem profesorem, který divně
blýskal očima, zatáhl ji stranou do uličky a
otázal se jí stručně: „Kolik jich jde?“
„Hm,“ řekla ledabyle, „zmeškali asi vlak,
přijedou tím druhým k večeru, to mají ze všech
stran přímé spojení. Nemusí se nikde
přestupovat.“
Dostal najednou takový záchvat optimismu, že
běžel do hostince, kde v sále měl se konat
večírek na uvítanou přibyvších rodáků a tázal
se, mají-li dost stolů a židlí.
Hostinský chodil jako zmámená ovce, neboť měl
připraveno přes šedesát řízků a nyní bylo mu už
úplně jasno, že je už šest hodin večer, že za
dvě hodiny má se zahájit večírek a že dosud
nepřijel ani jeden pozvaný rodák.
A profesor Jeral právě jako na zlost mu povídá:
„Jen aby bylo těch řízků dost, to víte, většina
přijede s rodinami. Takový sjezd rodáků je něco
nezapomenutelného pro každého účastníka. Každý
rodák chce se podělit se svou radostí se svými
nejbližšími. Hlavně jenom hodně okurkového
salátu, to je to nejlepší osvěžení po cestě, to
víte, přijdou utrmácení, někteří ze Slovenska
pojedou sem až dva dni.“
Když toto vyřídil, šel se profesor Jeral ještě
jednou podívat k hořejší i k dolejší silnici. Z
jedné strany nešel nikdo. Z druhé strany bylo
vidět skupinu, stoupající nahoru, mezi kterouž
vynikala nějaká uniforma.
Profesor Jeral běžel k panu starostovi a volal:
„Už tu máme krajany.“ A také se nemýlil.
To z Mirohoštic šupovali sem do chudobince
krajana a krajanku, dědka a bábu Sochorovic.
Profesor Jeral o této tragédii však zatím
nevěděl, neboť byl v tu chvíli doma, chodil po
pokoji a odříkával si z konceptu slavnostní
uvítací řeč.
Bylo již krátce před osmou hodinou a z krajanů
nepřišel nikdo.
Pokojem zněl hlas pana profesora: „A poněvadž,
milí přátelé, doba dětství je nejkrásnější dobou
života, vítám vás na tento sjezd a ještě
jednou.“
Vedle v kuchyni dávala si paní profesorová mokrý
ručník na své vyplakané oči. V
Téhož dne k večeru obdrželo
místní četnické velitelství zprávu, že z
vyšetřovací vazby soudu v Kodani uprchl
několikrát již trestaný místní rodák Čeněk
Hrouda a že nejspíše zamýšlí do své domovské
obce kvůli nějakým penězům. Četnictvo bylo také
upozorněno krátce před zahájením slavnostního
sjezdu v osm hodin večer, že nějaký neznámý
člověk jde sem do města, přelézaje ploty zahrad.
Tak přibyl Čeněk Hrouda na sjezd místních
rodáků. VI
Sjezdu místních rodáků účastnili
se jedině samí místní obyvatelé, kteří se denně
vídali a denně spolu se scházeli v hospodách, na
náměstí, prostě si neuvědomujíce, že jsou rodáci
a že na takové schůzky mají právo jednou za
deset let.
Dnes tedy sem přišli na večírek jako na nějaké
divadlo. Bylo zde též několik přivandrovalců,
jako páni učitelé a p., kteří mohli míti titul
„místních přátel“.
Hostinský si rval vlasy nad hromadou řízků a
hrncem na prádlo, naplněným již připraveným
okurkovým salátem.
Svolavatel sjezdu, pan profesor Jeral, stál nad
tím, voněl k té hromadě řízků a říkal: „To je
škoda, že jsem se již doma najedl. Měli jsme
nové brambory s tvarohem. Budete mít těch řízků
dost?“
Hostinský cosi zavrčel a v zoufalství zakousl se
do hromady řízků, náhle však vyskočil, nabral do
obou rukou po hrsti řízků a hrozivě se blížil k
panu profesorovi, který s naivností dítěte
mluvil: „Oni ještě přijdou, já to proto
nezahajuji. On bude patrně nový jízdní řád…“
Vtom již po něm pan hostinský skočil a vrážeje
mu řízky do úst křičel: „Nažerte se, pane
profesore.“
Bylo to horší než roubík. Pan profesor se počal
dusit a modral, svalil se ze židle na zem,
hostinský v pravém slova smyslu pohřbil ho pod
hromadou řízků, které naházel na něj, pak popadl
okurkový salát, vylil to všechno na něho, vběhl
do sálu a křičel: „Rodáci, pojďte večeřet...!“
VII
Sjezd místních rodáků má soudní
dozvuky. Pan profesor odjel, když se z toho
uzdravil, hned z letního bytu, hostinský je u
krajského soudu, Čeňka Hroudu dopravilo
četnictvo ze sjezdu přímo k soudu do Kodaně a na
profesora Jerala dotírá denně paní profesorová s
otázkou: „Řekni mně, prosím tě, co hodláš
napřesrok podniknout?“
Pan profesor mlčí a zanáší se před spaním
myšlenkou svolat napřesrok do Prahy sjezd rodáků
celé pražské župy a dá-li bůh, na třetí rok
svolat na Říp a na okolní roviny sjezd rodáků
celé Československé republiky.
Z malé jiskry velký požár bývá... |