Spisovatelům školních čítanek
pro děti nelze upřít tu dobrou snahu vychovat z
dětí řádné vlastence a bohabojné lidi...
Tomu nasvědčuje již rozdělení čítanek na části:
1. Bůh a člověk (čtení výchovné).
2. Bůh, domov a vlast.
3. Bůh, příroda a svět.
4. „Dobývání soli ve Věličce“ a
5. „Co je to kočka domácí“.
Všechny ty části tvoří jakousi mravnou a
bohabojnou kaši. Omastek tvoří naučení od
mravenců, vymyšlené důvtipně nebožtíkem B.
Jablonským.
„Synu, uč se od mravence
mravně na tom světě žíti,
nelenujeť, žije tence,
sbírá jen, co musí míti.
Po takém nedychtí štěstí,
které blaží jenom lenost,
největší bohatství jesti –
pracovitá spokojenost.“
Toť příklad mravného mravence, milé dítky. A až
budete se později dřít na továrenské vydřiduchy
za nepatrnou mzdu, zadeklamujete si to -
největším bohatstvím jesti pracovitá
spokojenost. Nu, Jablonský byl proboštem a jméno
jeho ze školních čítanek nevymírá.
Bez něho by děti nevěděly, že –
i Tobě, synu (dcero),
dala ruka boží země část,
neboť tobě darovala
tvoji krásnou, slavnou vlast.
A tak, milé dítě dře se tvůj táta, dře se tvá
máma a do úmoru kdysi snad i ty, ale lehce se v
krásné a slavné vlasti umírá hlady, je to tvá
půda, milé dítě, sáhnout sice nesmíš na rukou
boží ti darovanou země část, na to jsou
paragrafy, ale přečti si to v čítance.
A až u vás doma nenajdete chleba a táta bude
plivat krev, tu přečti si z vaší čítanky, že ve
všem, co ve světě jest, pojí se krása s dobrem.
„Krásné, zlaté slunce všechny tvory zahřívá,
strom není jen ku prospěchu, krášlí také zemi.
Ovoce jest krásné, ale má také sladkou chuť a
tak vše: Kam vzhlédneš, synu, se dobré s krásným
celuje.“
A až tě postrkem dopraví na smrt nemocného, jako
jednou se stalo v Moravské Třebové, tu vzpomeň
si na školní čítanku, jak jsi ve čtvrté třídě
obecné školy obrátil první stránku a co jsi tam
četl?
Otče náš. K tobě důvěrně voláme,
neb my lásku dobře známe,
kterou ty nás objímáš. Otče náš!
A kdyby tě utiskovali, neklej! Dílem by ti jazyk
zdřevěněl. Znám podobných zvláštních chorob z
čítanek školních několik, dílem by se ti za
takové „sakra“ špatně vedlo i na zemi, i na
nebi. Jakmile bys chtěl klnout, vzpomeň, jaks
četl v čítance básničku B. Hakla:
„Čistá vždy řeč plyň ti z úst,
mysli tvá buď ctnosti sídlem,
zlých slov nikdy nevypusť.“
Dej se vždy klidně utiskovat, poněvadž po smrti
se budeš mít dobře. Za to ručí slavná jména
Beneše Metoděje Kuldy, Xavera Dvořáka, Vojtěcha
Pakosty a jiných mrtvých i živých páterů,
milostných trubadúrů nadhvězdného štěstí.
K nim druží se celá řada jiných spisovatelů,
kteří chtějí vytvořit pevné charaktery z dětí.
Činí tak roztomilými povídkami o Ančkách,
věrných služkách a chůvách, které dřou se přes
dvě generace na jednom statku a chovají
upracované jen jedno tklivé přání, aby byly
pochovány na hřbitově vedle svých pánů:
„Tam se zas všichni pěkně sejdeme.“
Nebo ta stařenka, která se modlí růženec a
pláče. Je jí osmdesát let a naříká, že už nemůže
pracovat. Ještě loni v sedmdesáti devíti letech
pracovala. Všichni kolem ji mají rádi, zahrnují
ji láskou, ale ona pláče na celé stránce školní
čítanky, ve kterých hlavní důraz klade se na to
nešťastné čtení výchovné, jehož zlatým hřebem
byl nebožtík František Doucha.
Byl dne 6. dubna 1834 vysvěcen na kněžství a
ještě dnes straší v čítankách. Poučoval tak
dlouho svými články, kam dítko dospívá, které
poslouchá rádců, jakož i z druhé strany tak
dlouho dával patřit na děti, které se vrhají
neposlušností a nectnostmi v záhubu časnou i
věčnou, až dostal do pravé ruky písařskou křeč,
že nemohl péro udržet v ruce. „Ježíšmarjá,“ řekl
si ten milý muž, „takhle bych z dětí neudělal
dobré poddané a dobré věřící!“ I naučil se psát
levou rukou!
Byl první, který zavedl do školních čítanek
takzvané průzračné příklady, které činí děti
slabomyslnými. Za heslem průzračných příkladů
počali si je spisovatelé školních čítanek
vymýšlet.
Školák Venoušek má sice ze všeho jedničku, ale
ten zlozvyk, že nepozdravuje starostu obce.
Ničema polkne za trest jehlu. Toť přece
průzračný příklad, že blaho člověka nezakládá se
na pouhých toliko vědomostech (měl samé
jedničky), nýbrž hlavně na žití ctnostném a
bohumilém. Zdali z Venouška jehla vyšla,
průzračný příklad nepovídá.
Školní čítanky skýtají vůbec nejedno poučení,
které mládež provází po cestách ctnosti.
Modli se a pracuj!
Přičiň se a důvěřuj v Boha!
Povolnost činí přátele!
Moudřejší ustoupí!
Jakými krásnými hesly prošpikovány bývají
čítanky. Mnohý okamžitě nepozná pravou cenu těch
hesel, ale až jednou povyroste, přesvědčí se. Až
bude mít spor se zaměstnavatelem, prostě se
oběsí a zanechá po sobě lístek „Moudřejší
ustoupí“ nebo „Povolnost činí přátele“.
Hlavní věcí je vybrat do školních čítanek hesla,
která se pro dnešní dobu nehodí. Hesla logická,
jako: „Jsi-li pronásledován, jsa nevinný, z
neštěstí ti vzniknou vonné květiny.“ (Mat. J.
Sychra.)
A povstávají nové rady, aby z dětí stali se
řádní občané: „Uč se v pravý čas shýbati a
mnohému zlému se uhneš.“ Milé dítě! Nastav záda
a důvěřuj v Boha.
Vždyť ostatně není tak zle ve školních
čítankách. Jaký tam počet příkladů, že bude-li
ti někdy zle, dobří lidé se o tebe postarají.
Tak například: „Štědrý večer v útulně.“ Dostanou
tam chudé děti punčochy, jablka a hrst ořechů.
Vidí tam skvostně oděné paní a zazpívají
nakonec: „Narodil se...“ Rodiče obdarovaných
dětí jsou přítomni a pláčí pohnutím. A děti se
zářícím okem navlékají si darované punčochy pod
vánočním stromečkem a líbají ruce krásně oděným
pánům. A dole pod článkem: „Ochotného dárce
miluje Bůh.“
Že se ti, dítě, po přečtení dlouho zdá o
punčochách a o krásných paních?
A proč ty dítky měly se tak dobře? Poněvadž byly
ctnostné a zbožné, přestože byly chudé.
Je to zvláštní případ, neboť jinde naleznete
věty: „Jeden svévolný chlapec, dítě to chudých
rodičů...“ je to opak tohoto: „Karlíček byl
hodný a uctivý hošík a jeho rodiče, zámožní to
měšťané...“
Školní čítanky schvaluje c. k. zemská školní
rada a to znamená: „Karlíček byl hodný a uctivý
hošík a budoucí zemský školní rada...“
Školní čítanky mohly by ovšem také býti
schváleny nejdůstojnější konzistoří. Mám-li být
hodným člověkem, jak předpisuje církev, musím
číst naše školní čítanky a zakrním-li z mládí
duševně, tím lépe pro mne, neboť pak má ctnost
neutrpí újmy. A budu vlastencem a putovat budu
rok co rok na Velehrad, stanu se státním
úředníkem a s vděčností budu vzpomínat na školní
čítanky, ve kterých je všechno tak pěkně
pověděno dětem, že lze z nich vychovat bohumilé
lidi s krásnými životními hesly
„Modli se a pracuj!“
„Moudřejší ustoupí“
„Uč se v pravý čas shýbati!“
A ti bohumilí občané budou mít takové nepatrné
mozečky jako spisovatelé školních čítanek.
Napsal nějaký Jan Javarnický:
Zvykej mládeži čítankám čest dáti,
jinak máš se těžkých trestů báti.
A ten těžký trest je, nenajít zaopatření v
ústavu pro slabomyslné... |