Suplující profesor Hamouz zbledl
jako stěna. V přírodopise jmenuje se onen zjev
mimikry, což znamená přizpůsobit se svému okolí
barvou, aby nebyl tvor zpozorován. Bílé stěny
chodby dívaly se na něho příšerně a proti němu
rýsovala se ježatá hlava ředitele gymnasia,
který zbledlému suplentovi ještě jednou
opakoval: „Půjdete se svou třídou sekundou na
celodenní školní výlet.“
Suplent Hamouz ozval se úpěnlivým hlasem:
„Prosím, pane řediteli, račte uvážit, že ona
třída vzhledem k celkovému mravnímu úpadku není
toho hodna, aby šla na celodenní výlet. Jsou
mravů zákonných, málo jich mravů náležitých a
chvalitebných jen dva z celé třídy, koktavý
Vaňousek a pak syn kolegy profesora Zykána.
Ostatní nedbají, ačkoliv jsou útlého mládí,
disciplinárního řádu. Ať mluvím k nim andělsky
nebo ďábelsky, skotačí, hopsají, hovoří, při
vyučování se vrtí. Loni jsem s nimi prodělal
půldenní výlet. A víte, že ti primáni, kteří
bývají ještě nevinní, bez mého vědomí napili se
syrovátky, pak na to koupili si třešně a pili
vodu. Navedl je Jílek, jak račte pamatovat, žák
mravů méně zákonných, který v útlém věku
dvanácti let dovolil si říci panu katechetovi,
když týž mu řekl, aby se jen přiznal, že hodil
po něm pomerančovou kůrou, že se mu nic nestane:
,Vy to jen tak říkáte a jinak si to myslíte!‘
Tento Jílek byl zloduch celého výletu. Když se
celé primě B ony věci smíchaly v žaludku,
podobal se zpáteční návrat, pane řediteli,
návratu poražené armády, která má hrozný strach
a strachy neví, co činí. Od té doby se jejich
mravy zhoršily. Jak račte vědět, pane řediteli,
nejsem z těch, kteří se zaleknou překážek.
Nikdy, pane řediteli, ani chvilky jsem
neopominul, abych té zbloudilé třídě sekundě B
nevštěpoval zásady, jak by obrodili své mravní
cítění. Mluvil jsem mírně, mluvil jsem přísně.
Prosíval jsem v půlletí koukol. Padaly pětky,
zákonné mravy, dal jsem mnoho návrhů na
odchodnou, posílal jsem censury a tu a tam kladl
za vzor koktavého jich spolužáka Vaňouska. Bylo
to marno. Pamatujete se, pane řediteli, jak
nedávno bylo půl třídy před konferencí, když
nikdo se nepřiznal, kdo mně na židli zapíchl
nožičky ocelových per. Použili k tomu ti
nešťastníci nových per, abych snad nedostal
otravu krve. Celý profesorský sbor se domníval,
že právě ta okolnost snad znamená u provinilců
jakýs záblesk lásky k profesoru, že přece
nepadlo jeho napomínání na neúrodnou půdu. Dva
dni poté ráčil jste však, pane řediteli,
vyslýchat sám nový ohavný čin sekundy B. Někdo z
žáků paklíčem otevřel zásuvku katedry a ukradl
sešity se školními úlohami z latiny. Sešity byly
později nalezeny v kamnech a nikdo se nepřiznal.
A s těmi holomky mám jít na celodenní výlet.“
„Ministerstvo vyučování,“ řekl ředitel, „ve
snaze, aby žactvu gymnasií bylo umožněno zotavit
se aspoň jeden den ve školním roce na čerstvém
vzduchu, nařídilo poznovu zvláštním oběžníkem,
aby byl pořádán každou třídou nižších i vyšších
středních škol celodenní výlet. Porokovav s
několika členy profesorského sboru, vypracoval
jsem plán pro vaši třídu. Podniknete výlet do
údolí Divoké Šárky.“
„Vím, co jest disciplína, pane řediteli,“
odpověděl nešťastný Hamouz, „ale račte uvážit,
že už jen to slovo Divoká Šárka v sekundě B
vzbudí odvážné myšlenky, kterým na výletě
přičiní i skutky. Jelikož divochy pustím do
Divoké Šárky, neuhlídám je. Zulukafry, s
dovolením, nevzdělávají tím, že je pustí do
pralesů na výlet. Prosím, pane řediteli, byste
laskavě uvážil mou hroznou situaci. Mých žáků
jest pětačtyřicet. Divoká Šárka jest samá skála,
napravo skála, nalevo skála. Z těch
pětačtyřiceti jich přivedu jistě do Prahy
nepotlučených jen patnáct a z těch budu ještě
nucen dát pro jejich chování na školním výletě
aspoň deseti mravy nezákonné, neboť jsou to
rození lotři. Vím, že z nich někteří snad se
vůbec živí do Prahy nevrátí, že některé při
průchodu vesnicemi pochytají obecní strážníci,
deset procent si roztrhne kalhoty lezením na
stromy, nejméně pět procent bude při škádlení
psů dokonale pokousáno. A bude to marné,
vytahovat zápisník a říkat: ,Píši: celá třída
zákonné mravy.‘ Bude to marné. A při obědě, oni
se mně hoši opijí, docela opijí a pobijí se mezi
sebou.“
„Budete pilně botanizovat,“ ozval se ředitel.
„Ne, pane řediteli, je to strašné. Pilně jsme i
loni na výletě botanizovali, ačkoliv nejsem
botanik, nýbrž klasický filolog. Ale prosím vás,
vždyť všude jsme viděli v Krči jen pampelišky,
tu a tam pryskyřičník, v Kunraticích
mateřídoušku. Na tom mohli mít dosti. A oni,
lotři, v Kunraticích v restauraci trhali v
soukromé zahradě hostinského macešky, rané růže,
tulipány a nosili mně před hostinským uloupené
květiny s otázkou, abych jim řekl, co to je a
jakou to má cenu. Jsem v Kunraticích nemožný. A
nyní račte si představit, že řádění sekundy B
nebude trvat jen půl dne, nýbrž po celý den, po
celý dlouhý den, že v darebáctví za ten rok
vyspěli rozumově, že jsou zchytralí a že jim
takřka není nic svatého.“
„Nemohu si pomoci,“ řekl utrápenému suplentu
Hamouzovi ředitel, „vykonáte se svou třídou
sekundou B celodenní výlet do Divoké Šárky.“
Rozzuřeně vešel suplent Hamouz do své třídy.
„Sekundáni,“ řekl zdrcujícím hlasem, „připravte
si čtvrtky. Půjdete na celodenní výlet do Divoké
Šárky – a dnes máte zvláštní písemnou práci z
latiny, na kterou jste, hoši, připraveni nebyli.
Podotýkám, že tato zvláštní práce bude velice
důležitá ke klasifikaci. Kdo bude z ní mít
nedostatečně, přijde do konference a nepomohou
mu vzdechy, bude to před popravou.
Takhle výlety, to by vás člověk užil! Podotýkám,
že obzvláště přísně budu hledět, aby se
neopisovalo. Já vás naučím chodit na celodenní
výlet, uličníci. Rozsadím vás hned, aby ani
jeden nemohl od druhého opisovat.
Čeho ode mne žádáte, Poráku? Že je vám špatně a
že chcete právě na tuto hodinu odejít ven? Vy se
chce vymknout, Poráku, ze své povinnosti. Ale na
výletě, to byste to uměl. To byste lezl na
stromy a pak po celé cestě svítil nohavicí. To
nejde, hochu, to musí přestat. Dělám si poznámku
u vašeho jména, že jste velice nebezpečný
disciplíně celé třídy. Že od vás nemůže se čekat
nic dobrého, stejně jako tamhle od Kucha.
Kuch, ten by zas v Divoké Šárce skákal přes
potok, jako před čtrnácti dny v deset hodin přes
lavici. Skočí do bahna a zamaže si šaty. A na ty
šaty dostal z fondu císaře Františka Josefa loni
2. prosince a teď by chtěl skákat přes potok v
Divoké Šárce. Tak to dál nepůjde, Kuchu! Jednou
má také moje trpělivost své meze, koukáte
nevinně jako tady Mára.
Mára zas, ten je na psy. Psa nenechá na pokoji.
Až půjdeme Libocí, chytí nejbližšího psa za
ocas. Máro, svévolný chlapče, že nepamatujete na
své rodiče, kteří jistě ani psů si v útlém mládí
nevšimli. Ale vidíte ho, hoši, toho Máru, jak si
myslí, až přijdeme do Veleslavína: ,Já, až pan
profesor se nebude koukat, vezmu kámen z
hromádky a tamhletoho psa bacím!‘ Ale profesor
Hamouz, ten má všude oči. Ten hned vytáhne
zápisník a už si znamená: ,Mára házel po psech!‘
Tak vidíte, kam to vede, takové chování. Vy se
drze koukáte a hlásíte se, vím, co chcete říci.
Chcete odporovat a říct, že po psech neházíte.
Jako bych vás neviděl. Když jste myslil, že na
vás se nedívám, už jste hodil ve Veleslavíně po
psu kamenem. Sedněte si, drzý hochu.
Vy jste alespoň drzý, ale upřímně drzý. Hledíte,
jako byste chtěl vypálit celou gymnasiální
budovu, ale tamhle Havelka, ten kouká tak
zbožně, tak jako učiněné neviňátko a vím, že si
myslí: (Přece vstaňte, když s vámi mluvím.) ,Až
budeme v Divoké Šárce na obědě v Čertově mlýně,
pan profesor nám dá každému sklenici piva.‘ Nic
vám nedám, lotři! Sodovou vodu budete pít! To je
hrozné, jak chcete už z mládí ve věku třinácti
let, Havelko, opíjet se pivem v Čertově mlýně,
po cestě pak hulákat, vyvádět alotria a
ohrožovat ostatní. Je to velice smutný příklad
zkaženosti. Dělám si poznámku u vašeho jména,
abych věděl, jakou nízkou známku z mravného
chování mám vám dát.
Stejně činím si poznámky u Samka, Havlíčka,
Janoty a Vodičky, neboť stejně jako oni nezdární
žáci zničili latinské cvičebnice, vypůjčené ze
žákovské knihovny, budou ničit i lesní podrost v
Divoké Šárce přes to, že ukážu na výstražné
tabulky ,Každé ničení lesních stromků se trestá
vězením.‘
Ale proč to vlastně říkám. Vždyť Samek už hledí
tak na mne jako starý kriminálník a Havlíček s
Vodičkou už měli oba dvouhodinový karcer, že
jezdili na lodičkách přes výslovný zákaz pana
ředitele a můj. Jezdí, jezdí, jako by nevěděli,
že se mohou utopit. Ale to oni na výletě budou
lézt do každé studně a hledat své ztracené
mravy.
Budete-li takhle pokračovat, vezmu třídní knihu
a poznamenám, že nejste k napravení a že by se
vám nečinila žádná křivda, kdyby vás vyloučili z
gymnasia.
Tamhle Švambera nemá k tomu daleko. Po školním
výletě už ani nebude musit přijít druhého dne do
třídy, neboť dovrší řadu svých nepravostí tím,
že opozdí se po cestě a vykouří sportku. Já ale
řeknu jemu i jeho komilitonům: ,Dýchněte na
mne,‘ a to dýchnutí jim podrazí nohy.
Jiní zlotřilci, jako bych je viděl, přijdou na
nádraží po zuby ozbrojení. Ten si vezme kapesní
nůž, ten někde splaší flobertkovou pistoli a
nyní hejsa do Divoké Šárky. Bude veta po
disciplíně. Najednou ozve se výstřel. To
Bartoníček vypálil ve skalní soutěsce z
flobertkové pistole. (Vstaňte, Bartoníčku, když
s vámi mluvím.) A Bartoníčka chytím za límec při
činu, vyrazím mu ještě kouřící flobertku z jeho
zlotřilé ruky a řeknu mu: ,Zítra už nemusíte
chodit do školy.‘ A takových propadlých osudů
bude víc.
Nemusím jmenovat Musila. Ten někde si uřízne v
lese klacek. Musile, víte, kam to spějete? Jest
to lesní pych. Víte, že budete za takovou věc
vyloučen. Zkrátka, hoši, vím, že ve vlaku budete
se chovat jako divá zvěř. Že budete křičet z
vlaku ,nazdar!‘ a vyhýbati se z oken.
Pravím vám důrazně, že kdo něco takového
provede, kdo učiní něco podobného, o čemž jsem
mluvil a o čemž jsem si dělal patřičné poznámky,
tu každý z těch provinilců nemusí již druhého
dne přijít do školy, nechť se každý z nich
považuje za vyloučena a uzná nemožnost po svém
jednání překročit ještě jednou práh této třídy a
zasednouti do své lavice. I bude potom pláč a
skřípění zubů, doma budou pracovat rákosky a to
všecko proto, že nedbali jste mých dobrých rad a
naučení a na výletě chovali se jako zvěř.
Kdo tedy bude lotr a provede alotria, o kterých
jsem mluvil a alotria jim podobná, nemusí se
druhého dne objeviti ve škole a nechť považuje
se za vyloučena ze všech středních škol celého
Rakouska.“
„To jsem je zastrašil,“ myslil si suplent Hamouz
po hodině, „budou jistě jako beránci.“
Druhého dne po školním výletě do Divoké Šárky
přišlo do třídy ze čtyřiceti pěti žáků jen pět.
Ostatní se považovali za vyloučené ze středních
škol celého Rakouska… |