Školním dítkám nepřístupno

Známý cestovatel A. V. Frič přivezl ze svých cest po Jižní Americe velkou sbírku fotografií, znázorňujících způsoby života a obyčeje různých malých nárůdků. Někteří tito nárůdkové nepoznali dosud dobrodiní kalhot a sukní. A tak byli zachyceni jednotlivci z nich cestovatelem Fričem přirozeně bez nutného spodního prádla. Cestovatel Frič propůjčil tyto fotografie panoramatu Pošumavské jednoty v cyklu „U indiánů kmene Čomakoko“. Za dva dni objevil se pod plakátem proužek papíru s tímto nápisem:

„Školním dítkám nepřístupno“.

Pražské školní děti nebudou tedy si moci představit, jak indián z kmene Čomakoko vypadá. Není to celkem nic důležitého pro život, ale pražská školní rada vykonala tímto zákazem velice moudrý a šlechetný čin.

Manželky členů této školní rady se totiž usnesly, aby indiánům z kmene Čomakoko bylo zasláno nějaké obnošené šatstvo v tom případě, když pan Frič pojede opět do Jižní Ameriky je fotografovat, aby jejich fotografie byly přístupny nevinným zrakům pražských školáčků a školaček. Neboť pražská školní rada, cís. král. zemská školní rada a c. k. ministerstvo kultu a vyučování ve Vídni vychází z toho principu, že žádný školáček nesmí vidět nahé tělo a že ho také neviděl, zejména u indiánů z kmene Čomakoko.

Ba císařsko-královská zemská školní rada jde ve své touze, aby bylo zabráněno znemravnění mládeže, tak daleko, že přemýšlí o prostředku, jak by se to udělalo, aby se lidé nerodili nazí, tak aby se rodili na příklad v plavkách z nějaké křesťansko-sociální továrny na trikotové zboží.

Musí to být strašný národ, tihle indiáni z kmene Čomakoko, když by pouhým pohledem na ně útlé duše pražských školáčků a školaček byly úplně demoralizovány, a každý ví zajisté, kam to vede. Všecky city se v člověku utlumí a při tom člověk ponenáhlu blbne ve studiích, touha po vzdělání se stává chatrnější a chatrnější a nakonec se octne takový nešťastník, když je zničen na duchu i na těle, v nějaké školní radě.

Jednou jsem jel vlakem, to je již dávno, s nějakým členem zemské školní rady tyrolské. Přišla řeč na to, jak je horko v létě, zejména v takových parnech, zkrátka jak se tak člověk se spolucestujícím ve vlaku příjemně baví. Už jsem nevěděl, co mu mám říct, tak jsem mu řekl, že při takovém horku spávám nahý. Vytřeštil oči a zvolal:

„To není možné! Snad připouštím, že doma, ale na cestách to přece neděláte, aspoň přece ne u nás v Tyrolsku!“

Tak jsem tedy zkusil, jak to dopadne. V nejbližším tyrolském městečku šel jsem k majiteli jednoho hotelu a řekl jsem mu:

„Pane, prokázal byste mi malou laskavost. Nechám za dveřmi svého pokoje i své spodní prádlo, a prosím, aby mně bylo vyžehleno. Spodního prádla nepotřebuji, protože spím nahý.“

Spráskl ruce a uražený povídá:

„Tohle se mně ještě nestalo, odpusťte, ale k takovéhle věci vám nemohu připustit pokoj. Naše město je příliš křesťanskokatolické, nežli aby takový nešvar mohlo trpět ve svém středu.“

Nezbylo mně nic jiného, než jít do druhého hotelu.

Tam, když jsem to hoteliérovi oznámil, řekl:

„Pane, vy žertujete. Ještě žádný nahý člověk nepřespal v mých pokojích.“

Nezbývalo mně nic jiného než odejít z tohoto cudného města, poněvadž byl by mne dal jistě odvést hoteliér četníkem, kdybych byl trval na svém požadavku.

Jak bych byl rád řekl tomu dobrému muži:

„Pohleďte, v letech devadesátých kázal dominikánský mnich Torredo slovo boží černochům na Zambezi ve střední Africe. Poněvadž účel světí prostředky, tu, aby se na něho, na oblečeného, nedívali podezřele, svlékl se do naha a tak kázal slovo boží nahým černochům. - Když pak španělský cestovatel Valigues přišel do těchto krajin, ofotografoval milého dominikána, ve Španělích dali s arcibiskupským svolením tyto fotografie rozmnožit a prodávali je ve prospěch fondu na pokřtění černochů ve střední Africe. A nebylo jedné katolické dámy z kruhů šlechtických ve Španělích, která by nekoupila aspoň jednu fotografii.“

Tenkrát ve Španělích ponejprv přišli na to, jak zajímavým způsobem možno postupovat proti pornografii.

Myslím tedy, kdyby byl Frič přiretušoval na fotografii náčelníka indiánů z kmene Čomakoko tomuto do rukou křížek, že by pak nestálo za okny panoramatu:

„Školním dítkám nepřístupno.“

Minulý týden stál jsem s přítelem v městských sadech u Františkova nádraží před pomníkem buditele Jana Svatopluka Presla od Bohumila Kavky. Na velké plaketě vidět nahou ženu. Dvě starší dámy stály v údivu před pomníkem a jedna plná rozhořčení zvolala:

„Tohle je ale svinstvo! To musím říct našemu kaplanovi, ten se sem jistě přijede podívat. A tahle ohavnost je ve veřejných sadech, kudy chodí i školní mládež a kde i nemluvňata kolem jezdí v kočárcích. To už aby se to zrovna v zárodcích kazilo!“

Ty dobré staré dámy byly jako ta blbá babička, co podložila pod Husovu hranici polínko. Byly stejně naivní jako kdysi vyšehradská kapitola, když v perverzním pohoršení dala otlouci zadek labuti, neboť ta labuť tento zadek ukazovala na veledůstojné pány. Patrně věděla proč. A co ukazovali indiáni z kmene Čomakoko na pány členy školní rady, že je to tak dopálilo, to nevím.