😥Slavnost květů

Konečně jsem si oddychl. Ale dala mně práce ta větev kvetoucích třešní, nežli jsem ji utrhl. Byla to pěkná větev. S plným uspokojením hleděl jsem na své dílo a utíral si pot z čela. Z celé naší výletní společnosti, a bylo nás přece osmnáct, nikdo nemohl se pochlubiti takovou krásnou tlustou větví. A co květů bylo ještě na ní, ačkoliv spadlo z ní květů plno, plničko, když jsem ji lámal.

Vedle mne seděla teď v příkopu slečna Vaňková, velmi jemná blondýnka, a oháněla se také větví. Bila s ní o protější okraj příkopu, poněvadž měla zlost, že si zlámala při tom, když ulamovala tu větev, deštník. Stočenou rukovětí tahala za větev a praskly současně tři věci, deštník, větev a trpělivost jejího otce, který se do zatroleného stromu pustil s holí a mlátil do nalomené větve tak dlouho, až upadla na zem.

Kolem nás bylo všude na zemi plno bělounkých lístků, byly v zeleni mladé trávy, my jimi byli jako obsypáni, a čistá modrá obloha nad námi se na nás nějak vroucně dívala. Třešně voněly, všechno kvetlo, my měli toho plné ruce.

Pan Chvála, ten nesl větev jabloně. Odřel si...

(Fragment. V rukopisu nebylo dále pokračováno.)