Slib

 

 

„Doposud se tedy pan Štecl nevyjádřil?“

„Doposud ne, tatínku.“

Přednosta stanice pan Šťastný vzdychl a šel k oknu, na kterém bubnoval prsty: „Jděte, vojáci, jděte spat.“ Po chvilce přestal bubnovat a posadil se na pohovku, v pokoji panovalo ticho.

Paní Šťastná seděla u stolu a háčkovala, slečna Boženka měla před sebou knihu a pan Šťastný se mračil.

„Nezdá se ti být podivínem, Boženko?“ přerušil mlčení přednosta stanice.

„Nezdá, mluví zcela rozumně.“

Tu promluvila paní Šťastná: „Už po tři roky ho zveme o velkých svátcích k obědu.“

„A on pozvání naše přijímá,“ podotkl pan Šťastný, „a chová se zcela nenuceně.“

„Také si zvykl zívat,“ prohodila přednostová, „a jí jako na důchodu. Myslím si, nám zůstane tu to, tu ono k večeři, ale kdepak. Bere si ode všeho dvakrát. A ty jeho řeči.“

„Posledně mluvil o opicích,“ řekl přednosta. „Opice, pravil, škrábe druhou po těle, což je směšné. Jindy zas vykládal, že kdo pije kvasnice pivní, nemá uhry.“

„A jednou ke mně povídal,“ pravila paní přednostová, „milostpaní, viděl jsem kdysi džbán, který hrál smuteční pochod. Takový mechanismus v tam byl, jen natáhnout a už spustil.“

„A co ti povídal včera, Boženko, když jsme vás nechali o samotě?“

Slečna povzdychla: „Říkal: Hleďte, slečno, život jest velmi pěkná věc. Nikdo nemá práva si ho brát, ta přece tolik lidí skončí sebevraždou. Jako můj jeden známý.

Snad pro nešťastnou lásku? optala jsem se.

Pan Štecl máchl rukou: Pro dluhy, slečno, na podobné hlouposti, jako je láska, nikdy nemyslel.

Láska že je hloupost? tázala jsem se, a tu pan Štecl máchl opět rukou:

Jak se to vezme. Někdo se zamiluje a zanedbává ostatní své povinnosti. Jako můj jeden známý v úřadě. Zamiloval se a museli ho propustit, poněvadž psal samé nesmysly a jednou se u pokladny předal o celou tisícovku. Jiný opět se zamiluje a zpitomí.

Dovolte, přerušila jsem ho, vy jste se nikdy nezamiloval?

Co vás to napadá, odpověděl udiveně, proč bych se také zamiloval. Jsem úplně spokojen se svým mládeneckým stavem. Žiji neobyčejné klidně a pohodlně.

Což se nehodláte vůbec zamilovat?

V dosažné době nikoliv, slečno.“

„To jsme vás nemuseli nechávat o samotě,“ poznamenal pan přednosta.

„Co si tedy vlastně myslí?“ ptala se mrzutě paní přednostová, „městečko jest příliš malé, než abychom se nedostali do lidských řečí, já se divím, jak jsme se mohli tak dalece spřátelit s panem Šteclem, že ho zveme k obědům?“

„Máte slabou paměť, moji drazí,“ mrzutě řekl přednosta, „když zde vystavěli před čtyřmi lety cukrovar, víte zajisté dobře, že zpráva o tom, že jest účetní v cukrovaru, pan Štecl, mladý a svobodný, způsobila dosti rozruchu.“

„A pan Štecl chodil do téže hospody co ty,“ vyčítavé pronesla paní přednostová, „a ty jsi neměl nic jiného na práci, než nám ho jednou na Boží hod svatodušní přivést k obědu.

„Však jsi ty to tak puntovala,“ pravil truchlivě pan Šťastný, „holka prý je na vdávání, dobrá partie, musíme ho udržet a cancy plancy. A zatím pan Štecl se nají, napije, odejde spokojeně domů. Běž si, bříško, domů odpočinout! Nezbývá nic jiného, než abych to sám nějak skoncoval, vyjádřit se musí. To by hrálo, aby ne!“

„Aby ne,“ opakovala paní přednostová, „proč neřekneš radši, aby jo!“

„Dejte mně svatej pokoj,“ dopaloval se pan Šťastný, „až k nám přijde, vezmu ho na paškál. Půjdu s ním na procházku , řečník jsem dobrý...“

Paní přednostová se opovržlivě po slovech „dobrý řečník“ usmála.

***

V neděli šel pan Štecl s panem přednostou před obědem na procházku.

Pan Šťastný čekal na příležitost, aby mohl upozornit svou oběť na výhody sňatku, když vtom jeli v kočáře nějací snoubenci a svatební hosté kolem.

Pan přednosta chytil úředníka cukrovaru za rukáv. „Vida, vida, už mysleli, že si Hradecký Emu nevezme,“ pravil, ukazuje na ženicha v kočáru, „na oběd tam chodil, k Zemanovům, bylo toho plno v městečku. O Hradeckém se povídalo, že chodí k Zemanoům jedině kvůli dobrým obědům a nakonec se zmýlili. Kdo je dobrý charakter, ví, co má dělat. Čestně skončí takovou záležitost. Ostatně, cožpak není dobré být ženat? Vy to vidíte na mně, jak spokojeně žiji. Báječně výhodné. Mám dobrý oběd, mám prádlo v pořádku, když kašlu, mám už připraveno thé. Když mám zimnici, žena už ohřívá cihly do nohou postele. Ošetření, laskání. To všechno člověk získá svatbou. Já vám nemohu radit jinak než upřímně: Ožeňte se, pane Štecl, uvidíte, že se nezklamete. Jen mějte důvěru do manželství. Takhle s tím nic není, být jako kůl v plotě... Člověku je někdy smutno... Člověk svobodný, jak bych to řekl, bloudí jako kůl v plotě... Ostatní vám řeknu až ve vinárně. Jste mým hostem...“

Ve vinárně vrazil pan přednosta do úředníka cukrovaru rychle za sebou dvě čtvrtky vína a pokračoval ve vychvalování manželství: „Takový tvoreček, jako je mladá žínka, ta člověka jen těší. Je to, abych tak řekl: roztomilá potvůrka, jak dělá zamilované oči... Kamaráde, ožeňte se, slibte mně, že se oženíte - he, příteli, dejte mně pravou ruku, že se oženíte, já vás takhle nemůžu vidět.“

„Já vám tedy, pane Šťastný, slibuji, že se ožením, zde je ruka!“

„Že se brzy oženíte?“

„Ano, pane Šťastný, co nejdříve.“

Páni si stiskli ruce a pan Štecl se divil, proč mu tak silně pan přednosta stanice tiskne ruku.

Pan Šťastný odváděl si ho za chvíli k obědu, spokojeně funě ulicí.

Po tomto obědu vzal si pan Štecl v cukrovaru dovolenou, odjel, a za tři nedéle obdržel pan Šťastný následující dopis:

„Velectěný pane!

Pamatujete se, že jsem Vám slíbil, že se co nejdříve ožením. Slib svůj začínám plnit. Včera slavil jsem zasnoubení se slečnou Kamilou, dcerou zdejšího starosty pana Kolívky, která chodila s mou sestrou v Praze do vyšší dívčí školy. Doufám...“

Dál pan přednosta nedočetl, dopis vypadl mu z ruky a jen tolik se vypravuje, že běhal strašně zuřivě po pokoji a že ho nemohli zastavit...