Smiřovačky

Harcubovic měli za sousedy rodinu Němce Nimmichmita. Až do doby velkých sněmovních smiřovacích porad nemluvil pan Nimmichmit s panem Harcubou a jeho kluci tloukli děti Harcubovic po schodech a paní Nimmichmitová, když nesla vodu ze dvora, vždy nalila před práh rodiny Harcubovic a všechno smetí z předsíně smetala před Harcubovic dvéře. Harcubovic a Nimmichmitovic měli totiž společnou předsíň.

Pan Harcuba byl hodný člověk a zarytý mladočech. Když počaly smiřovačky, umínil si, že promění tiché nepřátelské napětí mezi rodinou svou a sousedovic v živý přátelský poměr. Koupil si noviny a zaklepal jednoho večera na dvéře pana Nimmichmita.

„Prosím, pane sousede,“ řekl německy, „odpusťte, že jsem tak smělý, nepůjčil byste mně snad zápalky? Došly nám a kupec už má zavřeno. Rád bych si ještě zapálil dýmku.“

Pan Nimmichmit něco zabručel, pak přinesl sirky, pan Harcuba si zapálil dýmku, poděkoval a spokojeně odešel do svých dveří. Hřálo ho vědomí, že sám první krok učinil k národnostnímu smíru, aniž by zaprodal svou českost.

Jak tak přemýšlel, zaklepala na dvéře kuchyně paní Nimmichmitová a s líbezným úsměvem požádala o půjčku jedné koruny, poněvadž nechce měnit desítku a pan Nimmichmit chce ještě litr piva a slanečka.

Pan Harcuba s největší ochotou vyhověl jejímu přání a když odešla, cítil, že krok k národnostnímu smíru je zabezpečen touto korunou. Při té příležitosti také vysvětlil své ženě a dětem, že Čech a Němec budou žít v Čechách nyní jako bratři a že je třeba, aby si navzájem vyhověli. Mluvil také o smiřovacích konferencích na zemském sněmu a vlezl do postele volaje: „Čech a Němec, toť jedna rodina, eine Familie, zwei Brüder, zítra si koupím Tagblatt.“

Druhého dne ráno čekal, až vyjde pan Nimmichmit ze společného klozetu na chodbě, přál mu dobrého jitra, ještě když byl uvnitř, volaje ku dveřím klozetu: „Guten Morgen, Herr Nachbar.“

A vrátil se do kuchyně ku své kávě s novým vědomím, že podává ruce ku smíru, aniž by tím zaprodával svou národní hrdost. Potom vyčíhal, když pan Nimmichmit odcházel do úřadu. Vyšel také za svou povinností, a dohoniv Němce dole v průjezdě, řekl mu, že je krásný podzimní den. Hned nato prohlásil, že klade velký důraz na přátelské soužití obou národních kmenů v Čechách, mluvil o Švýcarsku, kde v klidu žijí pospolu Němci, Francouzi a Italové, mluvil o hodnosti německého lidu.

Pan Nimmichmit pomalu se rozehřával. Hovořil o tom, že zájmy úředníků - ať jde o Čecha nebo Němce - jsou stejné. Platy jsou malé. Životní potřeby velké. Rozhodně neví, kam dřív dát peníze, zejména když stane se mu taková nehoda, že půjčí kolegovi peníze a kolega znenadání umře! Nemůže přece žádat peníze na vdově! Je proto teď v zatrolené tísni. Dvěma dětem má koupit botičky a do prvního je ještě daleko. Pětka by mu stačila… Nikoli, takovou oběť nemůže přijmouti od pana souseda. Jistěže jeho poměry nejsou také skvělé. Když však je pan soused tak laskav, tedy mu vrátí při příležitosti těch deset korun.

Pan Nimmichmit vzal od pana Harcuby deset korun a podal mu ruku, jíž pan Harcuba upřímně potřásl. Pak se rozešli. Pan Harcuba si pohvizdoval. K čemu nějaké třenice národnostní? Kdyby všichni Němci byli takoví jako jeho soused pan Nimmichmit, pak by bylo po sváru. Ostatně z těchhle smiřovaček si mnoho slibuje.

„Smiřovačky, pánové,“ řekl později v kanceláři, „musí vejít do krve lidu a pak nastane sbratření.“

Když se vrátil domů k obědu, oznámila mu žena, že dopoledne navštívila ji paní Nimmichmitová. Je to příjemná paní a dobře si rozuměly. A ti její chlapečkové jsou takoví roztomilí! Odnesli si Vláďovu stavebnici domů a Hedvika sousedů vypůjčila si Mařenčiny panenky. Paní Nimmichmitová si stěžovala, že objednala uhlí na zimu, ale že sklep je příliš malý.

„Půjčíme jim svůj,“ zvolal pan Harcuba, „mají opravdu malý sklep.“

Po obědě zaklepal tedy pan Harcuba u Nimmichmitů a nabídl svůj sklep paní sousedce. Mluvil přitom o smiřovačkách a konečně přijal Němec jeho nabídku.

„Němci jistě nejsou zlý národ,“ řekl pan Harcuba, když se vrátil domů, „divím se, jak mohly dříve v Čechách panovat národnostní sváry. Němci jsou charakterní lidé!“

Ulehl na pohovku a zdálo se mu, že obléká pana Nimmichmita do své košile a že tak činí proto, aby zachránil českoněmecké vyrovnání.

Druhého dne vynesli Harcubovic své věci ze sklepa a sousedé si tam dali uhlí.

Pozítří bylo prádlo. Pan Harcuba nabídl sousedce svou půdu a prohlásil, že sami budou sušit své prádlo v kuchyni.

Večer pozvali pak sousedy Němce k sobě a pan Nimmichmit pil, až se hory zelenaly, mluvil o česko-německém sbratření a nakonec vypůjčil si desítku.

„Odvolávám všechno,“ řekl po odchodu sousedů pan Harcuba ku své ženě, „všechno odvolávám, co jsem dříve říkal o Němcích. Jsou to charakteři a velice mne mrzí, že jsem dříve nepoznal takové sousedy.“

Smiřovačky ještě nejsou u konce. Pan Nimmichmit je už dlužen panu Harcubovi přes sto korun, kouří jeho tabák, užívá jeho půdy a sklepa, jeho děti hrají si s hračkami dětí páně Harcubových, paní Nimmichmitová nekupuje kávu a mouku již od prvního týdne smiřovaček a pan Harcuba je spokojen, že razí půdu k národnostnímu smíru, aniž by zadal své českosti.