DOBRODRUŽSTVÍ STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA VE VÍDEŇSKÉM NOVÉM MĚSTĚ

Kde se nejlépe daří pořádným lidem? Jisto je, že v pivovarech. Páni sládci nedovedou se zatvrdit vůči lidem potřebným, zejména jsou-li to krajani.

Takovým obětavým mužem byl i sládek Chrž z Vídeňského Nového Města nad Litavkou. Bezprostředně u uherských hranic leží toto město, které vyniká akademií vojenskou teprve v druhé řadě.

V prvé řadě vyniká totiž tamější pivovar měšťanský a v něm sládek Chrž.

Jest to muž vlastností vynikajících, ovšem velice opatrný.

Když jsme k němu přišli, odporučeni na něho od jednoho policejního komisaře z Vídně, výtečného Čecha - Indiána, tento výborný muž prosil, abychom na nádvoří tolik hlasitě česky nemluvili, neboť on jest sice Čech, ale opatrný Čech.

Nechce mít rozhodně žádné nepříjemnosti, spíše příjemnost, život příjemný, nerušený nikterak výbuchy národnostního záští. „Čech musí být velice opatrný mezi Němci,“ vykládal, „opatrný Čech domůže se všeho, nač člověk má mít takové nějaké starosti, proč bys měl křičet v noci na náměstí ve Vídeňském Novém Městě: ‚Já jsem Čech, pojďte na mne‘. Člověk, milí pánové, během času otrne a zapomene na nacionální rvačky. Mé jméno Chrž tak hrozně dokumentuje můj původ, že věru nemohu nijak jim to vyvrátit, že nejsem Čech a že jsem Němec. Kolikrát jsem jen tak, ovšem z legrace, říkal: ‚Já nejsem Čech, ich bin doch kein Čeche, ich bin ein Deutscher,’ aber was, s’hälft mir gar nichts. Sie sagen: ,Aber unser lieber Cherž, ihr Name, ihr spashafter Name, was glauben sie. Sie sind ein Böhm.’ A já zas, víme, jen tak, abych to zkusil, dal jsem své syny studovat německy, ale je to marné, úplně marné. Oni mně stále nevěří, že nejsem Čech. Marně jim to vykládám, chci jim to vsugerovat, ale nakonec vždy se mně vysmějí. To jsou hrozné poměry, mezi Němci žít a s nimi hledět se smířit za každou cenu.

Na druhé straně jsem opět rád, když vidím skutečné Čechy. Já už vůbec nevěřím, že jsem Čech. Moji synové dělají podivuhodnou náhodou Němce, já chci sám odvrhnout každou sentimentalitu, ale pánové, ono to nejde. Jak vidím Čechy, české lidi, hned jsem velice pohnut, doopravdy velice pohnut. Stávám se takovým zvláštním, jaksi sentimentálním. Čechy, drahá vlast, bud zdráva, a vás vítám, hoši, opravdu vás vítám, ale bohužel budu muset jít večer na schůzi městského zastupitelstva, jehož jsem členem, a tu musíte prominout, že s vámi nepovečeřím, teprve až se vrátím, pohovořím si s vámi, já jsem z Libáně, oh, ta malá Libáň, byli jste v Libáni, doopravdy, to údolí k Starým Hradům, ta bažantnice. Zavedu vás zatím do loveckého pokoje, tam uvidíte, co jsem zde zastřelil v Alpách, nemáme tam daleko, ta Libáň, jen jezte, pijte, veselte se, všechno vám ukáži. Čtyřicet lahví vína mám v lednici. Povedu vás tam. Jíst vám donesou, co budete chtít, kachny, husičky, všechno možné, radujte se, že jste u dobrého Čecha. Můžete si dělat zatím, co chcete. Na má prsa, krajani. Tady zazvoňte, když chcete pivo, hned vám sem dají tucet lahví ležáku. Dělejte vůbec, co chcete. Dávám vám k dispozici celou budovu. Žena je pryč na prázdninách v Uhrách, synové jsou ve Vídni, máte zde volnost, krajani. Tak vy jste tedy byli také v Libáni, vy znáte tu krásnou krajinu, ty lesy, ty milé lesy, tu krásu, tu slávu. Nazdar krajani, dělejte si tady, co chcete, já se vrátím k půlnoci!“

A my jsme zatím také dělali, co jsme chtěli. Napřed jsme jedli, pak pili, a nakonec se ukrutně servali s personálem, který nám nechtěl doběhnout pro doutníky. Řádili jsme tak, že v loveckém salónku byl nábytek převržen, Wágner od nás i sladovnické chasy po celém těle potrhán, takže v hadrech stál právě uprostřed salónu, který jevil strašné spousty po naší statečné obraně, když vtom objevil se pan sládek Chrž.

Ani nevím, jak se to stalo, on, vida tu spoustu, ve které válely se na zemi jeho lovecké trofeje, různé parohy, zvolal: „Ven, ven, česká holoto!“

A tu noc byli jsme vyhozeni na dlažbu ulic Vídeňského Nového Města pomocí chasy sladovnické, a dodnes nevím, jak vlastně ku rvačce přišlo, jen tolik, že jednomu sladákovi, který nás obsluhoval, ustřihli jsme jeho knír. A z toho to všechno povstalo.

Proč jsme mu ho však ustřihli, to nevím, neboť se nepamatuji na bližší podrobnosti, jen vím, že jsme vypili ty láhve vína a v noci překročili uherské hranice.