JAK SE BAVÍ ČEŠI VE VÍDNI

Ovšem, že ustupuje před kapitálem. Stále mluvíme o neobyčejném hrdinství vídeňských Čechů, jak tito Češi lpí na svém rodném jazyku, a najednou se dozvídáme, že všech těch minimálně řekněme 300 000 vídeňských Čechů má jen 800 dětí zapsaných ve Školách Komenského. 100 000 Čechů v Chicagu v Americe má svých vlastních 30 škol, které si postavili. Jest jisto, že máme určité mravní povinnosti k nějaké menšině, řekněme v Zálužanech, kde je Čechů tři sta, kteří si za svoje peníze nemohou ovšem školu vystavět. Ale když vídeňský týdeník naříká, že půl miliónu Čechů ve Vídni nemá posud slušnou českou budovu pro českou školu, a křičí stále: „Vy Češi z království nekonáte svou povinnost,“ to je prosím čisté darebáctví. Prý převážná většina vídeňských Čechů jsou chudí dělníci. Ale u nás v království naši chudí dělníci posílají peníze na školu Komenského, ačkoliv mzdové poměry v Čechách jsou mnohem mizernější než ve Vídni.

Ovšem my tady vzpružujeme obecenstvo k dobročinnosti umělými manifestacemi, spojenými s průvodem reklamních vozů na výstaviště. Takový krásný den jmenuje se: Praha - vídeňským Čechům. Maršnerova továrna na cukrovinky na Vinohradech vypraví několik továrních dělnic a dělníků v nemožných národních krojích, nákladní vůz ověnčí červenobílými drapériemi, upevní nahoru na vůz standartu s nápisem ,Banánové kakao, Maršnerovo kakao jest nejlepší. Ony utrápené víly v utrápených krojích národních rozhazují mezi obecenstvo, které volá: ‚Nazdar české Vídni,’ reklamní lístky ,Pijte Maršnerovu čokoládu a jezte Maršnerovy cukrovinky’, a za tímto vozem, který jest živě pozdravován, poněvadž má patrně také co dělat s českou Vídní, kráčí osm pochopů, kteří mají představovat středověké žoldnéře, ačkoliv, kdyby se tito mužové objevili v tomto kroji ve středověku, byli by bez pardonu pověšeni na nejbližším stromě, ježto by je museli považovat za hyeny bojiště. A těchto osm mládenců má na krku plakáty s nápisem ‚Holoubkovo mýdlo jest nej-lepší‘. Není to sice vidět, poněvadž ti chlapíci jsou špinaví, ale lid vítá je bouřlivým voláním: ,Sláva české Vídni.’ Nato objeví se vážně kráčející v černém měšťanském kroji, v krátkých kalhotech dlouhý, hubený mladý člověk, bledý, který vleče s námahou tlustou Bibli kralickou. Jest to malíř Wenig, který dělá si tak ostudu, ale velice rád a často. Kráčí vedle povozu, vypůjčeného od jednoho mlékaře z Vršovic, kterýž povoz táhne nejsešlejší drožkářský kůň z Prahy a Okolí. Z vozu vykukuje obličej bělovlasého dědka s nosem růžovým a vedle něho sedí dvě herečky z Vinohradského divadla, které si taky dělají ostudu, a nad těmi nešťastníky nese se nápis ,Čeští exulanti’. Za vozem přiživuje se jeden mladík s kordem, který dívá se hrdě na policajty a tváří se tak, jako by on sám byl ta celá česká Vídeň, které tu volají slávu. Pak následuje povoz alegorický vinohradského pivovaru. V krojích středověkých kolem velkého sudu sedí osm mužů, mávajících korbely a křičících: „Okuste vinohradské pivo.“ Dělají, že jsou opilí, a také jsou. Povoz se náhle zastavuje a toho nejlepšího herce ze skupiny přivazuje kočí k vozu, aby jim nespad. Tento alegorický vůz těší se největší oblibě a také jest nejnadšeněji pozdravován. A za vozem vinohradského pivovaru loučí se Komenský s vlastí. Vypadá jako starý venkovský učitel z let šedesátých, na nose má brejle a nese nějaké modlitby. Obecenstvo vítá ho velice srdečně a nějaká žena praví: „To je krejčí Hlaváček ze Žižkova.“ - Komenský zpozoruje v davu nějakého svého známého a volá na něj srdečně: „Zítra u Šenflaků!“ Pak jdou národní socialisti a baráčníci v národních krojích, stlučených ze všech možných půjčoven maškarních kostýmů. Před kasinem na Příkopech zazpívá se Hej, Slované, a když „hrom a peklo“ zabouří Příkopy, praví vůdce baráčníků: „To bych pil. - V povznesené náladě dochází se za tři čtvrtě hodiny na výstaviště a výsledek toho všeho je, že čistý výtěžek slavnosti K 10 000 pošle se spolku Komenský do Vídně. Ovšem nebýt takové zábavy, sešlo by se jen pár krejcarů, ale bud jak buď, výsledek jest velice čestný. 50 000 lidí věnovalo za jedno odpůldne 10 000 K českému školství ve Vídni. Telegrafická zpráva o tom doletí do Českých besed a Národních domů ve Vídni a teď panuje velké nadšení v těchto společnostech.

A když přijde český turista z Prahy právě v takovou šťastnou chvíli do některé z Českých besed, není divu, že v tom ovzduší, rozehřátém 10 000 korunami z Prahy, jest přivítán s velkou vřelostí. -
A tenkrát nepřišlo do Vídně v době naší vídeňské návštěvy 10 000 K, přišly jen čtyři tisíce korun z nějaké slavnosti, ale to stačilo, aby nás v České besedě v jedenáctém okresu tři dny a tři noci napájeli, krmili, hostili všemožným způsobem. A ke všemu to byli Indiáni, neboť česká společnost ve Vídni dělila se tenkrát na stolní společnosti indiánské a stolní společnosti Ašantů. Indiáni mají ve svých místnostech velkou dýmku míru; když je slavná příležitost, jako tenkrát, když přišlo těch čtyři tisíce korun, oblekou si plátěné mokasíny a tahají za velkou koženou rukavici visící se stropu a křičí přitom: „Hovgh, hovgh, hovgh!“

Ašanti mají pak meče, dřevěné velké štíty z papíru a luky se šípy, to si přehodí přes záda a tak zasedají ve svých místnostech a navštěvují se navzájem Indiáni s Ašanty a pije se přitom, až se hory zelenají, zatímco my sbíráme krejcar ke krejcárku na školství našich utištěných bratří ve Vídni.