JAROSLAV HAŠEK PŘEDNÁŠÍ U ZVĚŘINŮ O MRTVOLE NA TISE

 


Na hořejší Tise chytili dva šikulové medvěda, kterého odřeli, tlapky mu usekali, hodili trup do řeky a tak plul dál směrem k rovinám, zatímco oba šikulové kůži odnesli do Nagy Banyi, kdež ji zpeněžili a vybrali si kromě toho odměnu za chycení medvěda. Odřený trup medvěda, krvavý, bez kůže a bez tlap plul dál po řece, pak zůstal vězet tam, kde řeka vchází do roviny, v rákosinách, kde nabubřel a praskl, když voda vyprala mu podkožku, takže maso bylo bílé jako lidská kůže.

Tak se stalo, když v horách pršelo, že proudy vody vyplavily trup z úkrytu a místo medvěda pluje po řece utopenec. Jeden sedlák z Bečkere díval se právě, jak voda Tisy opadává; Tisa se valila po rovinách s velkou vážností, ale ještě vážněji šel sedlák z Bečkere do vsi, neboť co viděl, bylo do jisté míry velice vážné. Tak přišel vedle k svému sousedovi Bátorymu a pravil: „Tak vidíš, byly deště a jsou už pryč. Kukuřice to ostatně potřebovala. Představ si, kdyby nebylo kukuřice. S čím bys jel do města na trh, řekni mně, s čím? A potom, když bys dostal peníze a jel do Nagy-Banyi nahoru, kdyby tě obrali a hodili do vody. Ano, bože, bože. To jsou těžké věci. No, ale kukuřice se urodí. No, a voda už opadává, tak ho přece někde vytáhnou.“

„O kom mluvíš?“

„O kom mluvím? O nebožtíkovi. Je nafouklý, pluje po řece, jak obrázek je hezký. Jako husar. Tak jdu tedy k řece podívat se, jestli klesá, a vidím ho plout, ubohého utopence, uprostřed proudu. Volám, zdali chce, aby se mu pomohlo, poněvadž hned jsem nevěděl, jestli je to utopenec. Ale teď najednou vlny ho převalí a objeví se břicho nahoře. Takové bělounké bříško. Jako když máš prase na pekáči.“ Bátory zamlaskl. „Ale silný chlap to musel být, Bátory. Ještě mrtvý se ti tak rozvaloval po řece, až radost se podívat. Poněvadž vypadá zcela jako křesťan, bude ho třeba vytáhnout a pochovat.“ Zapálil si dýmku a pomalu mluvil dál: „Ovšem pro Bečkere byla by to svízel, znamenitá svízel, a bude nutno nechat ho uplavat do Kis Vagányi, ať mají zlost, až budou s ním mít oplétání. Tam jim neunikne, poněvadž je tam splav a pod splavem staví nový jez a on jim chudák hezky vklouzne pod prkna a budou mu muset vystrojit pohřeb, darebáci.“

Slovo darebáci vyslovil s jakýmsi zadostiučiněním, neboť mezi Bečkerem a Kis Vagányim panovaly spory od pradávna, jejichž příčina byla zcela odůvodněna. Kis Vagányi ležel totiž doleji na řece a Bečkerští správně hádali, že jsou okradeni o všechny ryby, které nachytají Kisvagánští.

Bátory podíval se oknem do roviny. „Ještě tam nebude, rád bych viděl, až ho budou tahat, Solvéši. Ale oni si řeknou, co s chudákem, máme mít oplétání, tahanice, odkud připlul, znáte ho, neznáte ho, viděli jste ho zaživa, neviděli jste ho zaživa, kdo ho vytáhl, co se o tom povídá, pak pohřeb mu vystrojit a čert ví ještě co všechno. Pěkně ho chudáka hodí zas do proudu, ať pluje na Pöuztek.“

„To se zmátli,“ řekl Solvéš a šel domů, kde si vzal v ohradě u statku koně a klusal na Kis Vagányi. Letěl na koni podél Tisy, a když spatřil utopence, rozvalujícího se ve vlnách řeky půl hodiny od Bečkere, zvolal: „Ne tak rychle, příteli!“ Za čtvrt hodiny byl u Kis Vagányi na četnické stanici. „Mrtvola na Tise,“ s těmito slovy vkročil před četnického strážmistra, který hověl si u včelína. „Dobrá,“ řekl strážmistr a natáhl se ještě pohodlněji pod rozsochatou stinnou škumpinu, „jestli je to mrtvola, tak se ten člověk utopil. To není nic divného. Třebas se to hovado opilo a sklouzlo do vody, nebo se pitomec šel koupat a schválně pokoušel pánaboha, který ho nenaučil plovat, nebo ho hlupáka někdo do vody hodil. A co má z toho ze všeho. Je nabubřelý, není-liž pravda?“

„Právě jak má být.“

„Tak se utopil, a nemůžeme nic dělat než ho nechat vytáhnout, zatracený chlap, právě se mně chtělo dřímat.“

Strážmistr vstal a šel ke starostovi. „Pane,“ pravil, „máte v rajónu utopeného, pošlete obecního pandura s hrobníkem pod splav.“

„Pane strážmistře, nebylo by lépe poslat ho dál? Měli bychom mnoho psaní k úřadům. Já bych musel psát, vy byste psal, a v Pöuzteku nemají co dělat. Pošleme ho, chudáka, na Pöuztek. Jen ho bidlem trochu odstrčí pandur do proudu. Proč si ho nechytli u Bečkere, co my tady s ním máme co dělat? Když už jsi připlul až sem, pluj si až do Pöuztek, a jak se bude ten starosta čertit, vždyť ho znáte, jak vám nemůže přijít na jméno, že jste tady zavřel jeho syna pro rvačku. On vždy říká, že račte být buvol, pane strážmistře. A vidíte, najednou budou mít mrtvolu v obci. Bude muset dopisovat sem, dopisovat tam, přijdou komise a on se z toho zblázní, víte, jak je nervózní. Ono se mu bude zdát o samých utopencích a ten pes bídná bude schnout a schnout.“

Solvéš, který se šel podívat na nepříjemné postavení Kisvagánských, vrátil se zarmouceně do Bečkere, kde řekl k Bátorymu: „Pustili ho přece dál na Pöuztek!“

Pod Pöuztekem je obec Regény. U pilotového mostu utopenec dostal se pod pilot a byl by málem vytažen, ale strážník dobře věděl, co Regénští provedli Pöuzteckým před třemi léty. Poslali jim na krk cikánské tři rodiny i s padělanými dokumenty, že patří na Pöuztek.

Tak mrtvolu odstrčili a utopenec, obraceje se ve vlnách jako utonulý skot, plul na Regén. V Regénu ho uviděli tři malí hoši, a když každý to chtěl první hlásit na obecním úřadě, servali se, a než bylo po rvačce, už plula mrtvola na Szilagy. Tam právě čekali na mostě vrchního župana, městys byl ozdoben královskými barvami a utopenec připlul k mostu v plné slávě za hřímání dvou hmoždýřů a za zpěvu školních dítek: „Isten almeg a Magyar. Bože, ochraň Magyary!“

Současně vjížděl na most föišpán. Doba tedy nebyla naprosto příznivá k tahání utopence na břeh, také to nebylo na programu slavnostního dne.

Föišpán si toho utopence však, všiml z kočáru.

„Jest to pouhé prase, velkomožný pane,“ odpověděl starosta na otázku vrchního župana, co to pluje po řece, „dokonalý vepř, kterého stihlo neštěstí. Nebylo možno zabránit, aby se neutopil před příjezdem nejvelkomožnějšího pana vrchního královského nadžupana stoličního.“

Utopený plul tedy dál na Halmágy, kam připlul v noci, takže nebyl pozorován. A plul dále, na Hajdú Böszermény, v kterémžto městě s 20 000 obyvateli aspoň 1 000 lidí vidělo tu mrtvolu ve vlnách řeky. V takovém městě jest z těch tisíce lidí aspoň 500 hotovo vytáhnout jakoukoliv mrtvolu z vody, poněvadž dostávají po šesti korunách za každého utopence, podivnou náhodou podle znění zákona o dobytčím moru. Kromě toho, jaká to radost, když v Hajdú Böszerményských novinách bude se čisti: Jánoš Melek, nebo Ištván Keryld či Lájoš Pučár, nebo podobně, vytáhli z Tisy mrtvolu utopeného člověka. Tak se stalo, že padesát lidí tahalo ho u městského mlýna. Když ho vytáhli na břeh, s úděsem pozorovali, že se tu stala vražda, neboť z nohou a rukou zbyly nebožákovi jen pahýly. Na lebce byly též stopy příšerného zločinu, jedině nos byl pěkně zachován, takže každý viděl na první pohled, že to je žid. Nad nosem pak dívaly se dvě vypoulené, nezatlačené oči nebožtíkovy, kterému na bradě zbyl kus chlupů, takže to vypadalo, jako by násilná smrt byla stihla nebožtíka právě při nedokončeném holení. Ostatně máme tu dobrozdání městského fyzika, doktora Sora, který prohlásil, že nalezená mrtvola náleží sešlému individuu, kteréž dle všeho bylo stiženo jakýmsi druhem šílenství a dle tvaru nosu a dle jistých známek na přirození jest původu židovského, mužského pohlaví, a dle zkaženého chrupu a jistých známek ve stáří mezi 40 - 50 léty. Toto sešlé indviduum musilo se v záchvatu šílenství dlouho potloukat po lese, nebo zavražděný byl podivínem, neboť v jeho žaludku bylo nalezeno mnoho lesní trávy, sežvýkané na chuchvalce, dále mech a lesní kořínky, které se dostaly do žaludku nebožtíkova ještě za jeho života. Nešťastník byl podle úsudku městského fyzika usmrcen způsobem velice ukrutným. Byl střelen do boku z ručnice, takzvané medvědovky, velkého kalibru, pak mu byla kůže s hlavy sedřena a končetiny usekány. -

Bylo tedy nařízeno soudní vyšetřování a nebylo nijaké pochybnosti o tom, že ona vražda stala se v lesích nad Nagy Banyiou, v oněch nebezpečných hvozdech. Byla též vyslovena domněnka, že ubohý žid stal se obětí pohlavně zvrhlého individua. Pak byl konán pohřeb, kterého účastnila se celá židovská obec, a nad hrobem medvěda promluvil rabín pěknou, dojemnou řeč o tom, že každý prach jest a v prach se obrátí: „Kdo ale izraelskou duši zahubí, tomu se to tak přičítá, jako by byl zahubil celý svět.“ -

Za deset let po této události přiznal se na smrtelné posteli ve vsi Akna Sugotáty starý sikul Jorrö, že zabil před deseti léty v lese žida a hodil ho do řeky. Tak u soudu v Hajdú Böszermény napsali na akta o smrti neznámého jméno Jorro a pod to připsal vrchní soudce: fécit - udělal. Na to připojil křížek, že už je Jorro mrtev, a zastavil vyšetřování.
 

Digitalizováno