JEDEN DEN V REDAKCI ČESKÉHO SLOVA

Přiznávám se tímto veřejně, že jsem byl vlastně vyslán výkonným výborem strany mírného pokroku v mezích zákona, abych jako vyzvědač vstoupil do redakce Českého slova a tam vypátral, jak to vlastně strana národně sociální dělá, že má tolik přívrženců. Musel jsem tedy vstoupit do redakce zcela nenápadně a zaujati tam postavení takové, abych sám nezradil zásady strany mírného pokroku v mezích zákona a nezúčastnil se politiky národně sociální. Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat jako z úkrytu všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a do zlámaných noh a do jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje.

A přiznávám se, že zprvu věnoval jsem se čistě jen lokálnímu zpravodajství. Není-li za den dostatečný počet nějakých pokusů sebevražedných, úrazů a podobně, jest třeba vymyslit si různé věci, které by zajímaly čtenáře. Jsou to hlavně meteory, dále vzácné úkazy na nebi, kterých není možno kontrolovat, zdali se skutečně udály.

Pamatuji se, že jsem kupříkladu napsal tuto lokálku:

OBROVSKÝ METEOR

objevil se včera v noci na severozápadní obloze, jádro bylo barvy sytě bílé, okraje fialové, a celý zjev, který trval takřka pět minut, byl provázen dunivými výbuchy. Jest domněnka, že meteor spadl někde v Bavořích.

Takovéto lokálky velice čtenáře poutají a hned druhý den Po uveřejnění této lokálky dostali jsme od profesora D. z Třeboně delší dopis, ve kterém vykládá, že když šel ve dvě hodiny v noci domů, uviděl taky něco na obloze, což bylo velikosti vlasatice třetího řádu. Ubohý pan profesor, jehož jméno jsme uvedli v plném znění a zprávu otiskli, si nepo-myslil, že tisíce čtenářů v Čechách si pomyslí o něm, že je flamendr, který chodí na takovém malém městě až ve dvě hodiny v noci domů. Také si to chudák rozmyslil a telegrafoval nám, abychom jeho pozorování neuveřejnili, ale bylo již pozdě, už to bylo vysazeno.

Člověk tedy svými velice dobře míněnými lokálkami velice často způsobil nepříjemnosti různým osobám. Napsal jsem kupříkladu lokálku: ‚Adamité na Loučensku‘, veden jsa šlechetnou snahou zpestřit obsah denních zpráv. Napsal jsem, že v lesích u Loučené objevili se naháči, patřící k sektě adamitů, vyhubené Žižkou a Prokopem Holým. Z okolních vesnic že bojí se jít děvčata a ženy do kostela. Končil jsem: „Jest na četnictvu a lesním personálu, aby co nejdříve vypátrali sídlo nebo členy oné fantastické sekty adamitů.“

Nevěděl jsem, že z této nevinné lokálky bude mít velkou nepříjemnost jeden vážený sedlák z okolní vesnice. Jsou totiž momenty v lidském životě, kdy člověk hledí dostat se do ústraní vedle silnice, aby se částečně svlékl a vykonal velkou tělesnou potřebu.

Nesmí tak ale činit v době, kdy četnictvo pátrá po adamitech. I našel ho jeden četník v houštině a přirozeně se domníval, že když si rozepíná kalhoty, že se chce svléci celý a běhat nahý po lese a zúčastnit se adamitských pobožností. Věc se sice vysvětlila, ale ubohý sedlák přece je

jen v celém okolí v podezření, že je tajný adamita a ne veřejný, zejména když jeho čeledín vykládá, že jeho pantáta v létě, když je horko, spí úplně nahý.