POKLADNÍK STRANY EDUARD DROBÍLEK

Všichni ti literáti, kteří byli v našem kruhu, bohužel musím říci, že nevyvážili nikdy tolik, jako vyvážil prostý muž z lidu, přítel Eduard Drobílek . Jeho minulost byla velice pestrá. Ztrativ záhy rodiče, což vždy patří do pestré minulosti, kdykoliv spisovatel slavného jména, jako jsem já, začíná psát životopis vynikajícího muže, zůstal osamocen stát uprostřed rušného víru života a vydal se za krásného dne pěšky ku svému strýci, kamsi za Labe nad Mělníkem. A co ho na cestě potkalo? Potkala ho dobrodružství v té noční tmě, která zahalovala údolí labské? Kdy Labe, vylité tou dobou ze břehů, řvalo, rozbíjejíc své vlny o břehy, jež vlastně nemělo, poněvadž nebylo ještě regulováno? - Drobílka potkal četník. „Kampak račte?“ otázal se četník Drobílka s tím jemným sarkasmem, jehož jsou schopni jen četníci, setkavší se v nočních hodinách s podezřelým individuem. Četník považoval Drobílka za takové individuum a Drobílek velice uctivě odpověděl :

„Kam ráčí vaše blahorodí?“

„Já jdu k Neratovicům,“ odvětil překvapený četník.

„A to je náhoda, já jdu právě od Neratovic.“

„Prosím vás,“ řekl četník, „mají tam ještě u Sezemských otevřenou hospodu?“

„A vy chcete jít do hospody?“ řekl Drobílek. „Vy nedbáte ani na nařízení ministerstva vojenství, které klade právě četnickým stanovištím za povinnost, aby dnem i nocí bez přestávky byly na nohou, aby každou rozkoš světskou odmítaly, neboť právě v těchto rozkoších světských tkví nebezpečí, že nebudou řádně konat své povinnosti. Vy jste se mne nyní kupříkladu tázal, zdali je ještě u Sezemských otevříno. Vy, pane, nevíte, kdo já jsem, a dokonce se já domnívám, že vy vůbec ani nejste četník, ale převlečený darebák. Protože kdybyste byl četník, tak byste se jistě nikoho neptal v noci na silnici, zdali je někde hospoda otevřena. Vaší první svatou povinností bylo ptát se mne po mých průkazech, a kdybych je neměl, zatknout mne a odvézt na nejbližší četnickou strážnici, tam zavést se mnou protokol, a kdyby se shledalo, že jsem padouch a ničema, pak jste mne měl podle nařízení odvést k nejbližšímu okresnímu soudu, kde bych byl souzen pro přestupek tuláctví. Já si na vás budu stěžovat.“ „Ale vašnosti - “

„Žádné vašnosti, já s vámi teď mluvím jako váš přítel. Znáte ministra zeměbrany?“

„Toho neznám, vašnosti.“

„Tím hůř pro vás. Vy neznáte jeho poslední nařízení z roku 1901 ze dne 12. května?“

„Ne prosím.“

„Tak vy tedy neznáte ono nařízení, kde stojí, že když potkáte ve svém rajónu v noci podezřelou osobu, kterou neznáte, že máte se optat nejen po průkazech, nýbrž i říci: Kolikpak máte s sebou peněz? A tu bych vytáhl svou tobolku a řekl bych: Mám s sebou jen dva krejcary čili správně - podle ministerského nařízení ze 3. května 1900 - čtyři haléře. A vy také nevíte, že každý, kdo u nás v Rakousku cestuje, musí mít alespoň K 4,50? A poněvadž já mám u sebe jenom čtyři haléře, schází mi do onoho zákonem stanoveného obnosu čtyři koruny čtyřicet šest haléřů, které mi musíte teď půjčit, ačkoliv vás neznám a vím jenom, že jste neplnil řádně své povinnosti a že za to můžete být potrestán.“

„Mám u sebe jen pětikorunu,“ řekl malomocně četník.

„Tak ji sem dejte,“ řekl Drobílek. Četník prohlížel si tobolku a zvolal vítězoslavně: „Vždyť já mám drobné! Kolik jste říkal, že vám chybí do toho obnosu?“

„Čtyři koruny, čtyřicet šest haléřů.“ A při světle kapesní elektrické svítilny vyplatil Drobílkovi celý obnos a tak Drobílek přišel ke svému strýci s Černíkovými penězi. Od té doby vypravuje se, že onen četník, jehož jméno jest František Kohout, půjčuje v noci všem podezřelým chlapíkům, které potká na své obchůzce, čtyři koruny čtyřicet šest haléřů a že se tak prodlužil během doby, co existuje strana mírného pokroku v mezích zákona, že co nejdříve vystoupí od četnictva a bude sám v noci hrát podezřelé individuum. Tímto činem získal si Drobílek jistě sympatie všech členů strany a v další kapitole bude záhodno promluviti o tom, jak snesl v jedné restauraci hrdinně ztrátu své nevěsty.