Pokračování idyly nagykanidžské

 

Čím byly kdysi ve středověku kláštery, tím dnes jsou pro cestovatele pivovary. Tam utíkají se všichni, kteří touží po duševní i tělesné potravě, a jest význačné, že takovými pravými duchovními pastýři lidí znavených jsou čeští sládkové. Českého sládka najdete všude. Když Kollár pěl, že Slované jsou od Šumavy k Tatrám, od Krkonoš k Uralu, byl na omylu. To jsou čeští sládkové tak rozšířeni. A daleko za Ural na východ všechny pivovary v Číně mají čeští sládkové v rukou. V Kantoně žije sládek Veverka, v Pekině Hrazdíra a všichni ti sládkové Češi vynikají svou pohostinností měrou neobyčejnou. A nyní si představte, že k takovému sládkovi v cizině přijde Čech. Každý český sládek má dobré srdce i vůči cizímu. Jakpak by ho neměl k Čechům, ku svým krajanům, kteří nelitujíce několika tisíc kilometrů, přicházejí k němu, aby viděli jeho milou tvář, aby si s ním pohovořili a pověděli mu co možná podrobně, co je v Čechách nového.

Když tedy pan sládek Znojemský ve Velké Kanidži vypověděl nám osudy toho nešťastného města, otázal se nás, jak se lidem v Čechách daří, co je nového v Praze, a tu Kubín odpověděl, že než jsme vyjeli z Prahy, spadl na Žižkově kominík Vavroušek ze střechy do dvora, ale že zranění jeho není tak vážné, že bude zachován při životě, potom že, jestli pan Znojemský ví, kde je novoměstská záložna v Praze, tak tam že ta firma Marie Šponarová upadla do konkurzu. Ale že to není také nic vážného, že bude také zachována při životě. Pak jsem já řek, že Petřín ještě stojí, ale že ho asi budou bourat a že rozhlednu chtějí přenést na vrch Žižkov. Tak v příjemném hovoru ubíhal nám čas do oběda a po výtečném obědě šel s námi pan Znojemský do okolí města prohlédnout si jeho památnosti. Dovedu si představit radost takového Čecha v cizině, který může ukázat krajanům něco nového, co ještě neviděli. Tak nám ukázal za městem na kopci zcela dobře zachovanou a opravenou šibenici. Ta šibenice je prý z časů, kdy Turci byli ještě pány pašalíku velkokanidžského. Po jejich vypuzení učinil tehdejší starosta města slavný slib Panně Marii, že každého roku bude město pečovat o udržení šibenice, a bylo to také zapsáno do análů městských s tím slavnostním prohlášením, potvrzeným tenkrát císařovnou Marií Terezií, že město má na věčné časy právo každého Turka, který přijde do Velké Kanidže, na té šibenici pověsit. Toto privilegium bylo s jinými privilegii potvrzeno i císařem Leopoldem a jest tedy dosud v platnosti. Asi před deseti lety přišel do Kanidže jeden Turek. Sotva se to rozhlásilo, zmocnili se ho strážníci městští a přečetli mu ono právo městské, každého Turka pověsit. Ve slavnostním shromáždění městského zastupitelstva byl nad Turkem vynesen rozsudek trestu smrti provazem, který mu byl změněn na vypovězení z města na věčné časy. Turek si to nedal líbit, a když přijel do Pešti, stěžoval si na tureckém vyslanectví. Ministr spravedlnosti nařídil nejpřísnější vyšetřování celé události. Do Velké Kanidže přijela komise, aby záležitost vyšetřila, a současně přijel též turecký vyslanec. V městě nastalo pravé pobouření, neboť vláda sáhla městu na jeho privilegia, a také dopustila se té chyby, že připustila, aby druhý Turek už přišel do města.

Vypukly vážné nepokoje, lid se srocoval a vytloukl okna v hotelu, ve kterém bydlel turecký vyslanec s komisí. Bylo to právě před volbami do uherského sněmu a tak se stalo, že zatímco komise tu věc vyšetřovala a turecký vyslanec umíral čtrnáct dní strachy, že komise uzná ono privilegium městské, město volilo opozičně první den, neboť volby v Uhrách konají se po tři dny a tato opoziční volba měla dokumentovat, že město nedá si své právo vzít ani vládní komisí. Vláda potřebovala tenkrát každý mandát, aby udržela ve sněmu většinu, a proto ministr spravedlnosti hleděl zachránit, co se dalo. Telegrafoval tedy státní komisi stručně: „Uznat všechno, ať jde Turek ke všem čertům.“ A tak Turka pověsili a vládní kandidát volbu vyhrál.