PŘEDNÁŠKA O VOLEBNÍM PRÁVU ŽEN

 

Velectění přátelé!

Co nejvíce mne těší v dnešní schůzi, jest to, že není zde ani jedné ženy, takže mohu bez obalu promluviti i o tomto choulostivém předmětu, aniž bych byl snad přerušován, jako se to stává na schůzích jiných politických stran, kdykoliv se mluví o volebním právu žen. Do těch schůzí dostavují se dámy a nestačí jim ani, že jiné politické strany jsou nakloněny volebnímu právu žen do zemského sněmu i do říšské rady, ony chtějí mít i volební právo do zákonodárných sborů, do městské rady, a nakonec spustí, ačkoliv jejich snahy ony politické strany podporují, takový povyk, že jest třeba schůzi rozpustit. Je to samý křik, nadávání, štěbetání, oči by vyškrábaly všem těm, kdož tvrdí, že to najednou tak rychle nejde, aby snad nějaká paní inženýrova stala se ministerským předsedou, nebo ta paní radová, co tam v koutě plivá na nějakého mladíka, stala se zčistajasna starostou královského hlavního města Prahy. Ony však si myslí, že tomu tak bude hned, že po té schůzi se to rázem změní, a na pořadatele schůze, kteří jim vlastně konají to dobrodiní, že přetřásají tuto otázku, pouští se, jako by už vládly celou českou politikou.

V Anglii sufražerky zpolíčkovaly ministerského předsedu Asquetha, poněvadž sice se snažil zavěsti hlasovací právo pro ženy, ale přitom se zmínil též, že jakmile ženy budou to právo mít, on okamžitě opustí Anglii a odjede do Ameriky.

Strana mírného pokroku v mezích zákona uznává všechny hlasy žen, volajících po všeobecném právu hlasovacím pro ženu, ale v dohledné době si dobře rozmyslí, zdali zavedení všeobecného práva hlasovacího pro ženy neznamenalo by nežli rozmnožit ohromnou řadu mučedlníků z kruhů mužského pohlaví.

Ctěné shromáždění ví zajisté dobře, jak to dopadá, když má ženská pravdu. Jak zuří, nadává jak špaček, proklíná, škrábe, kouše, štípá, kope, skřípá zuby, zatíná pěstě, zkrátka počíná si tak jako ti nejnebezpečnější ošetřovanci z koridorů blázinců!

A když ženská nemá pravdu, tak to dopadá ještě hůř. - Teď si představte, že by takový nebezpečný tvor měl všeobecné právo hlasovací!

Zákon o volebním právu pro muže stanoví, že voličem může se stát jen člověk úplně duševně příčetný. A nyní si pomyslete, že by ženy měly právo hlasovací. Kdyby se jim kandidát nelíbil, jak by sebou škubaly, křičely, mlátily, dupaly, kopaly a hulákaly: „Já vás volit nebudu, vy jste šilhávej!“, třebas by ten šilhoun byl nejšlechetnější muž v českém národě!

Teď si ale představte, kdyby kandidát byl krasavec. Tak by propad taky, poněvadž by každá volička říkala: „Tak vida, já vím, že ta sousedka se pořád na něho dívá a on se taky směje, já jim to zkazím! Mají jistě spolu nějaké pechtle-mechtle a ona by se chlubila, že má známost s poslancem!“

A to by tak myslela každá a krasavce by poházely blátem.

Rozhodně by se však ženy při právu hlasovacím velice nudily, pokud by šlo o mužské kandidáty. Takový kandidát začal by mluvit jako anděl o vodních cestách, probíral by vodocestnou otázku a vykřikl by: „Velectěné dámy, slibuji vám splavnění Vltavy od Prahy přes Štěchovice, Kamýk až na České Budějovice!“

Ctění pánové! Když vy jste něco chtěli od žen, jistě že jste jim neslibovali, že potom bude stát doprava jednoho pytle brambor o 20 haléřů míň z jižních Čech do Prahy po vodě nežli po dráze.

Slibovali jste jim spíš náramky, kožešiny nebo vůbec něco, co činí ženy hezkými, půvabnými - ale žádný z vás zajisté neslíbil své milence průplav. Neboť průplav nenosí se ani pro doma, neřkuli do společnosti. Takový průplav nemůže působit na ženu nic jinak než rozšmaťchaná bačkora. - Dále upozorňuji vás, velectění pánové, že jistě by žádná žena nic na vaše sliby nedala, a vy jste teprve potom těšili se její přízni, když jste jí dar přinesli. Já kupříkladu dám svým voličům paklík tabáku a slíbím jim půl litru kořalky. Ale slibte to takové svobodné učitelce! - Té byste museli

dát alespoň piano a posmrtnou masku Beethovena a slíbit manželství, pak teprve by se jí uráčilo vyplnit svůj hlasovací lístek jménem, které se značně podobá vašemu, neboť ženy jsou tak pozorné v tomto ohledu, tak důkladně se starají o politiku, ačkoliv se do ní cpou, že by ani vaše jméno dobře nevěděly. Možná, že by z nedostatku informací napsaly jméno vašeho protikandidáta.

Z těchto důvodů, které jsem pronesl, nestavíme my se však proti všeobecnému hlasovacímu právu žen. Náš důvod je závažnější, a to tento: Kdyby ženy kandidovaly, nebyl by žádný volič jist svým životem, neboť ženský kandidát, který by se dozvěděl, že ten a ten pán ho nevolil, polil by toho voliče vitriolem. Kromě toho nastala by taková nadprodukce kandidátů z ženských řad, že by rozhodně docházelo k nejsprostším scénám, neboť každá žena, dosáhnuvší třiceti let, postavila by svou vlastní kandidaturu. Ovšem, že by každá, i čtyřicetiletá, tvrdila, že je nejmladší kandidátkou. Nejvíce by kandidovaly však staré panny, které by aspoň touto cestou navazovaly styky s pány, neboť chytati voliče na ulici a přepadati v bytech nepovažuje se za nemravné.
Teprve po smrti Jaroslava Haška v roce 1924 a 1925 objevilo se v časopise Směr, deset kapitol Dějin (roku 1924: Perzekuce člena nové strany K. Pelanta, Revolucionář Ziegloser, roku 1925: V zajetí Kartagiňanů, Pelantova aféra, Dr. K. Hugo Hillar, Básník Racek, Šéfredaktor Českého slova Jiří Pichl, Česká Panna orleánská, slečna Süssova, Den voleb a Přednáška o volebním právu žen).