Větrný mlynář a jeho dcera

Libomravná truchlohra o třech jednáních

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Jedlový les, napravo chatrč.

MLYNÁŘ
/zakopává mouku pod jedlí./

Hle, v přežalostné této době
chci zakopati dneska sobě
pro ještě horší příští časy
ten pytel mouky, metrák asi.
Dukáty, stříbro, měď a nikl
nemají ceny. Již jsem zvykl,
že cenu mohou nyní míti
jen věci nutné k živobytí.
Zatímco stříbro, zlato spadlo,
nahoru leze mouka, sádlo.
Dám-li to dceři, mordie,
to bude dobrá partie.

ČERNOCH
/Z okna./
Mordie - partie -
zde někdo mluví francouzsky.
Bon žůr, šér mosijé.

MLYNÁŘ
Ha, čert - já rozsekám tě na kousky.
/Dají se do sebe, a když se uklidni./
 

ČERNOCH
To je ňáký ostrý chlapík!
 

MLYNÁŘ
Pozoruji delší chvíli, že se na mě díváte,
smím se ptáti, co tu vlastně děláte?

ČERNOCH
Chci-li mluvit, pane, s váma,
musím začít od Adama -
Narozen jsem v Africe,
kde otec můj byl králem černošské vesnice.
Touhou po vzdělání jatý,
okázaljsem domu paty.
Vzhledem ke své černé pleti
strašival jsem malé děti;
pozděj jsem měl práce více,
dělal jsem viks ve fabrice,
že jsem bez tělesných vad,
musil jsem pak rukovat,
obsluhovat černou Máry -
Jmenuji se Konrád čili Harry.
Zajali mne u Belfortu,
utek jsem však bez pašportu,
a tak se tady bezúčelně procházím
a nevím ani, kde se nacházím.

MLYNÁŘ
To hledáte také asi práci,
snad neběháte jenom pro legraci?

ČERNOCH
/Odplivne si./
To není nyní touha má,
hledat si někde angažmá;
leč srdce mé se touhou kochá,
že najdu práci pro černocha.
Strašiti děti, máte jich dost-li?

MLYNÁŘ
Ba, dítko mám, ale odrostlý.
Já chci vás vzíti k sobě za práška.

ČERNOCH
To na mou kůži jakás narážka?
Mně bude mouka vidět na ksichtě.

MLYNÁŘ
Obílil lehce já bych tě.

ČERNOCH
Já přistupuji na tu podmínku -

MLYNÁŘ
Tak ukaž, čuně, svoji tvářinku.
Tady půjdeš po té cestičce
a k mlýnu dojdeš v malé chviličce.
/Kope dál. Sám./
Život je dlouhý a čas tak krátký,
já moh jsem už být dávno zpátky,
leč každou chvíli někdo kušňuje
a od práce mě zdržuje.
/Dcera přichází./
Čí zas to slyším blíže kráčet paty.

DCERA
Ty, otče, jsi šel z domu bez kravaty -
vždyť mrzne každý oud
a lehce bys moh nachladnout.
 

MLYNÁŘ

No nevídáno, jenom na chvíli
vždyť ty teď chodíš v košili.

DCERA

To já jen tak jsem z lásky dceřínný

shodila se sebe všechny peřiny

a jak jsem byla, z postele jsem vstala,

abych kravatu ti řádně uvázala.

MLYNÁŘ

Má dcero, počkej chvilinku,

povím ti velkou novinku.

DCERA

Ach, otče, rychle, shořím sice -

MLYNÁŘ

Najal jsem práška do mlýnice -

A je to ňáký hodný člověk,

do práce nehnal se, ačkolivěk -

Nedám taky jemu žádnou gáži,

ať je pilný, když je jednou v ráži,

a odměním ho stravou, kvantem,
ba udělám ho praktikantem.
Pak otcovskou ti chci dát radu,
střez před ním svoji dívčí vnadu,
a věz, že nejen společensky -
jsa prášek - tvého druhu ženský
roven není. Ale kromě toho
zde tajnost, o níž povídat lze mnoho -
Leč výstraha ti moje stačí -
Kéž pánubohu se uráčí
pochránit dívčí květ v rozpuku
a držet nad ním strážnou ruku.
Zkrátka, slyš mé řeči resumé
a nemluv s ním pro blaho tvé i mé.

DCERA
Ach, otče, nevíš možná ani,
jak svaté je mi tvoje přání,
a děkuji ti za slova tvá otecká,
vždyť v tobě jenom žiji převšecka.
Mou ten prášek, věř, nevzruší duši,
ať si mu to sebelépe sluší.

MLYNÁŘ
/Kašle./
No dobře tak, vždyť víš, že k metle
nesáhnu pro tvé techtle mechtle,
radš bych viděl, že mne černé hroudy kryjí,
- nebo bych dal se ke kavalerii.
Zatím však domů jdu, neboť se šeří,
rci, Marie, kam dalas mou večeři?

DCERA
Tvá večeře na kredenci jest,
nech mě zde chvíli pod tím svitem hvězd.
/Zůstane sama./
Tak divně nějak u srdéčka je mně,
hle, jak voní nakypřená země,
a měsíc vidím, mlhy, páry já,
jak Vyskočil to líčí - Quido Maria.
Vyskočil Quido - ach ten mi dělá,
takového muže milovat bych chtěla.

ČERNOCH
Madam je sama - madam přeje si -

MARIE
To možná Vyskočil je - mne to neděsí -

ČERNOCH
Jsem nový prášek ve větrném mlýně
a hodlám účastnit se všeho činně.

 
DCERA
Toť výborné, já též jsem z mlýna toho.

ČERNOCH
Já miluji vás!

DCERA
Vy jste rychlý - oho !
/Rozmyslí se./
Však nechci ctnost svou na věčnost si schovat,
a teď, když muži musí narukovat,
místo Vyskočila vezmu toho práška.

ČERNOCH
Já miluji vás - /Stranou./ tohle bude fraška.

DCERA
Nuž tedy, dej mi, hochu, hubičku!

ČERNOCH
Ta byla sladká, ty můj božičku !

DCERA
To budeš míti častěj, to se ví,
jen nezraď naší lásky tajemství;
teď spolu půjdem oba do mlýnice,
o čemž se publikum pak doví více.

OPONA

 
DRUHÉ JEDNÁNÍ

Před větrným mlýnem.

ČERNOCH
/Mne si ruce./
Hle, jak křídla vesele se točí,
když si promnem trochu oči,
to mě ale nejvíc mrzí,
že vstávat musím, a to brzy.
Člověk sice za to nic nemůže,
že není taky bílé kůže,
ale přizpůsobí se, by trochu zbled,
když to třeba; a tak hned
se napudrujem z toho pytle snad
ku zvýšení svých tělesných vnad.

Pak Marie svá na mně nechá oka,
nevědouc, že syn jsem Orinoka.

 
MARIE
Hle, co to vidím! - Jak jsem ráda,
že zřím tu svého, ach, Konráda,
já poznala to dneska k ránu,
že v srdce mého celou sehránu,
ach, neúprosně střelou vnik
Amor, ten sladký zákeřník.
A ač se věru studem rdím,
vám řeknu, že mým osrdím
jen na vás - na tě - vzpomínka, ach, blýská,
člověk slabý je, ach, jako tříska.

ČERNOCH
Ach - prchni! Otec, ten tě ztříská!
/Marie uteče./
Ta ženská, ta se ještě zfanfrní,
už jsem tady jako na trní.
Ať dá mi pokoj! Ležet chce jen u knih,
zaplet jsem se trochu v jejích sukních
a za to nesmysly mi ňáké tlachá,
to má z Vyskočila, toho větroplacha.
Nač bych poslouchal to? Lidé praví,
že dbáti máme nejvíc zdraví.

MLYNÁŘ
/Čte noviny./
Jó, jó, tak už jsou teda v koncích,
a nemyslím to o Japoncích,
to ale mne se nedotýká,
mne víc než všecka politika
baví čtení nálad z burzy.
Škoda, že teď nejsou kursy.
Mouka že je dražší? Houšťjen, bože,
hezkou drahotičku.
 
ČERNOCH
Hm-hm-

.
MLYNÁŘ
Cože?

 
ČERNOCH
To já jen tak pro sebe si kašli,
máte pokřivenou, pan tatínku, mašli;
copak přinesly teď listy -
jistě vítězství zas jistý?

MLYNÁŘ
Jsou tu sice jakés z vojny zprávy
o vítězství našich u Varšavy,
ale nechme toho - víte, zač je mouka?

ČERNOCH
Z toho dědka chamtivost jen kouká.

MLYNÁŘ
Zaplať pánbů, to je drahota,
ať se zfanfrní ta holota;
my jsme to ještě dobře chytli
a celý poklad zakopali v pytli.

ČERNOCH
Ten vyvádí, ten starý fotr,
je vidět zkrátka, že to lotr.
/Mlynář kašle./
A ke všemu ten astmatický kašel,
na tebe jsem kriminál už našel.
Tak zabiji dvě mouchy jednou ranou
a s Marií se pomiluji stranou.

 
MLYNÁŘ
A nyní půjdu rovnou bez okolků
říct, že mouku maj jen u Odkolků,
a těšit budu se, jak dnem i nocí
vzhůru leze mouka, s boží nápomocí.
/Odejde./

 
ČERNOCH
Ty dědku starý, to ti v duchu dím,
že ti tu mouku řádně osladím.
Napíšu teď psaní na starostu,
že o mouky kilo jednoho stu
dobře vím a žádat budu provizi.
Ta mě nejvíc k šlechetnosti pobízí.

MARIE
/S litrem./
Točím se dnes, můj miláčku, jako vítr -
mlýn už spustila jsem tobě litr
nesu, abys žízeň uhasil.

ČERNOCH
Já se tady zlobím ze všech sil,
ten tvůj starý nemá rozum žáden -
chudým mouku, zdarma, copak kradem?

 
MARIE
Co díš a pravíš? Zdá se právě,
že cvoky z nás tří má někdo v hlavě.
Já to nejsem, jsem tím jista.
Ty sám jsi blázen či socialista.

ČERNOCH
Tvůj táta trojčí! Zraje pro blázinec
a na stará kolena chce být dobrodinec.
Prý psaní starostovi poslat musím,
že rozdati chce mouku. Já to zkusím.
Než nyní dej sem čarovný ten mok;
na dědka mám žízeň, i na ten chladný lok.

MARIE
Když to vezmu kolem, moc se nedivím,
byl vždycky divný, pokud ovšem vím,
ale neřekla bych nikdy, že on činí
přípravy k takému dobrodiní.

ČERNOCH
Inu, chodívá to na letnějši lidi,
do sebe že jdou a trochu se též stydí.
Však, má milá Máry, začíná být šero,
přines tedy rychle papír, inkoust, pero
a odnes prázdné toto náčiní,
ať to tady špatný dojem nečiní.

MARIE
/Odnese litr./
Už běžím. - Achich, ouvej, ouvej, jeje,
Co se to s tím naším tátou děje?

ČERNOCH
/Mne si ruce./
Nu, nyní vesele si zamnem ruce
a do psaní toho vložíme se prudce;
na černocha je to sice strašný oukol,
ale v žití jako v žitě vyskytá se koukol.
Horko mě zrovna hrůzou rozráží,
než s láskou do toho, ba s kuráží.

MARIE
Tak už ti snáším, co jsi ždál si, chutě
dělej jen, ať dostaneš se brzy v kutě.
Já napřed jdu, blonďáčku můj zlatý,
než vlezeš do peřin, své umynkej si paty.

 
ČERNOCH
Já, je platný houby drhnout mouřenína.
Kdyby Máry věděla to, ta by byla jiná.
Bať! Starýho dáme zavřít, zatím
Máry spletem hlavu, a potom se ztratím.
A teď si plivnem hezky do dlaní
a podstoupíme to proklatý psaní:
V zácný pane starosto a milostpane,
to mlynář z větrného mlýna - já ne -
ba nechci psáti, že je ňáký špína,
ale jistě je to jenom jeho vina,
že mezi lidem šíří se teď snad
nejen nevěra a blechy, také hlad;
to on zakopanou mouku, zloděj, má
na černém vrchu pod bezinkama.
To vám sděluje váš ctitel,
tý mouky je celý velký pytel.
Zaplať pánbůh, pochválen buď Alláh,
zpotil jsem věru se jak valach.

OPONA

TŘETÍ JEDNÁNÍ

 
STAROSTA
Dnes nějak pokrok sítě roztahuje,
kdo neumí číst ni psát, ten nevzdělancem sluje,
dřív věru, věřte, byly lepší časy,
nikdo si nepotrpěl na takové špásy,
a věru povídám, že psaním nevěra se šíří,
mě s vzdělaností nikdo neusmíří.
A věru že jsem tomu rád,
že číst neumím ani psát.
A když pak ke mně, starostovi, přijde psaní,
tu často věru stojí to za optání,
co vlastně v onom psaní stojí.
Zas možná někdo padl v boji
neb dobytek zas musíme my dáti,
ty mezery už u nás budou znáti.
Větrnej mlynář, starý a zkušený muž,
mnoho mně psaní on přečetl už.
/Tluče na mlejn./
Hoj, mlynáři, vyjdi rychle ze mlýnice,
nesu ti přečíst ňáký škrábanice.

MLYNÁŘ
/Z okna./
Buď zdráv, starosto, a pojď jen dál,
tvé návštěvy jsem se dneska nenadál.

STAROSTA
Však záležitost tato není nevšední,
já přicházím sem s věcí ouřední,
mně včera došel tady tenhle list,
a to víš dobře, že neumím číst.
To, sousede, zuby jistě skříp bys,
když od hejtmanství přečísti máš přípis.

MLYNÁŘ
/Vychází./
No, abych tedy četl, v ničem se nemejle,
musím si přinést na to čtení brejle.
Pro všecky svatý, to je rána,
já nevěděl, že chovám intrikána
na svých ňadrech jako ňákou zmiji.

STAROSTA
Tak řekni mi, co písmenka ta kryjí!

MLYNÁŘ
Toť pouhý přípis má být od ouřadu,
že objevil se mor teď na hovadu,
hejtmanství ptá se po počtu všech hovad,
že prej se máme dáti navočkovat.

STAROSTA
Tak tedy dobře, vočko dáme si.
len jestli to pomůže -

MLYNÁŘ
no - esi!

STAROSTA
Nyní domů musím pokrmiti krávy,
řeknete mi pozděj ňáké z vojny zprávy,
zatím povězte však ňákou anekdotu.

MLYNÁŘ
Ba ne, to nejde! Kdyby šlo jen o tu -
se židem a feldpáterem, eště,
na jinou se ale ode mne netěšte.
Znám sice mnoho lepších legrací,
však zdravější je jíti po práci.

STAROSTA
Ba, pravda, ouřady to také tvrdí,
kdo od řeči bývá, s tím to smrdí.
Buďte spánembohem, milý pan tatínku,
přijďte zítra ke mně na pivečka sklínku.

 
MLYNÁŘ
Tak spánembohem, opatruj vás pánbu!
/Starosta pryč./
Ach! Jak šťastně tuhle odvrátil jsem hanbu.
Dodneška nevěděl jsem ani zpola,
že za starostu máme takového vola.
Však proklatý ten dopis, ten mě zdrc,
v mých ňadrech plane hněv, jsem celý hrc!
Že pokdy mám, bych roznítil svůj hněv,
již pojď sem, lotře černý, hned se zjev!
Však ukážu teď barevnému chlapu,
co je to dráždit mlynářskou mou tlapu.
/Mlynář pryč./

 
ČERNOCH
Tu bílou holku, co ji za nos vodím,
nechám pak sedět, já se nezahodím -
To by tak brala - za muže mít prince,
mě však to nehne, třebaže má mince.

 
MLYNÁŘ
Rač, bože, v údy mé statečnost vlít,
jen s přísnou, pane, na ten chudý lid.
Ty chlape zlotřilá a pustá,
teď jednou ranou roztrhnu ti ústa.
Se starostou si dopisovat nebudeš už více,
(germanismus)
já nadělám teď z tebe jitrnice.
/Zabíjí ho./

 
ČERNOCH
Ach, zhřešil jsem snad, jinak jednat nemoha,
co počne nyní hlava moje ubohá,
když trojnásobnou frakturu mám lebky,
ký div, že mrtvý klesnu v pažit hebký.

MLYNÁŘ
Dobře, že chlapa zabil jsem už dnes,
tak u mě sloužil pořád bez peněz,
prvního totiž byl by bral už plat,
a tak mě aspoň nebude nic stát.
Vidíš, chlape, pikle proti mně že kuls,
netluče ti srdce, nebije ti puls.
Již prchla duše černá ze černého těla,
a konečně je tam, kde dávno být už měla.
Nic nezbylo z tebe než strakatý hábit,
už naivní dívky nebudeš jím vábit.

 
DCERA
Můj bože, otče, cos to učinil,
ten člověk tady byl mně drah a mil!

 
MLYNÁŘ
Kam tě to vede vášeň tvoje slepá,
jak taková dívka bělostná a lepá
by mohla míti za hocha
ošumělého černocha?

DCERA
Můj otče, tos měl říci v prvním aktě,
poslechla bych na slovo já pak tě.
Nyní však je pozdě honit lelky,
když stalo se už neštěstí to velký.
Mně jedno je, ať černej nebo bílej,
teď v té době vzácnej každej milej.
Och, běda mně, vždyť on už nedýchá,
však nyní pomstím svého ženicha.
/Utluče ho./
Teď musím rychle sehnat ňákou bečku,
bych uložit je mohla do hrobečku.
Protože pak, věru, sečteni mí dnové,
oznámit chci posluchačům věci nové
a otevřít zplna soucitné jich zraky.
Být na mém místě, stihlo je to taky.
/Odejde pro ditě./
Zda věřil by to někdo, spíš ne,
že takový plod vzkvete lásky mojí hříšné,
mně poznání, žel pozdě, vzešlo světlo,
že já, nebožátko, s černochem se spletlo.
Ten příběh ze života dneska hraný,
byl zvláště volen pro dámy a pány
s předpokladem, že stručně poučí je
o základech člověčí zoologie,
či jak se jinak také říká,
v čem pozůstává takzvaná eugenika
tam, kde se jedno plémě s druhým míchá,
později jistě jedno honí bycha.
A přiznávám svou krutou vinu,
já pěstovala tuto míchaninu.
A místo mnoha řečí marných radš dím,
že robě své i sebe zasebevraždím.
 

OPONA