Smrt horala

Michael Pitala utekl z vězení. Skrývaje se v obilí, v lesích, pomalu se blížil k horám na jih. Vesničtí obyvatelé poskytovali mu stravy, šaty mu dali i zásobu potravin na další cestu.

Bylo k večeru. Silnice jako bílý had kroutila se po úbočích hor. Na nejvyšším bodu, na samém hřebenu horském, stál kříž.

Uprchlík pomalu stoupal po zaprášené silnici. Malý uzlíček se zásobou potravin třesoucí svrasčitou rukou tiskl k dlouhému, zaprášenému kabátu, jaký nosí sedláci kraje tarnowského v Haliči.

Bojácně se ohlížel kolem sebe a v jeho tváři zračila se odhodlanost vrhnouti se se strmé stráně do údolí, kdyby se objevil někde v dáli bodák.

Pomalu došel až k nejvyššímu bodu silnice, kde stál prostý dřevěný kříž s poloztrouchnivělým klekátkem. Michael Pitala pokřižoval se a usadil se unaven na klekátko. Položiv uzlíček vedle sebe do trávy, rozhlédl se kolem. Po obou stranách se silnice klonila. Naproti němu volný rozhled do lesnatého údolí.

Jak jest zde krásně! V dáli Babia Góra mohutně se tyčí z šedé skupiny menších vršků. A vzadu, toť Lysa Góra, tam někde jeho domov. Za dva, tři dny uvidí svou rodnou dědinku. Chaloupky rozházené po stráni u lesa, kapličku, všechno to uvidí po dlouhé řadě let.

Slunce již nepálilo, pomalu klesalo k horám.

Uprchlík, maje šedivou hlavu ve dlani, přemýšlel o svém životě. Před lety jak šel se ženou, dětmi do Němec na práci.

Pracovali, namáhali se a trpěli hlad. Jednou v zimě, nemaje práce, hladověl s celou rodinou. Nemohl snést jejich trápení, i umínil si, že otráví je i sebe. Opatřil si jed a úmysl svůj vykonal. Umřela žena, umřely děti, jen on to vydržel.

Když se uzdravil, byl odsouzen na léta do žaláře. Kolik let, když při práci venku spatřil v mlze hory, toužil je navštíviti! Konečně se mu to podařilo. Prchl a je zde ...

Michael Pitala opět se rozhlédl kolem sebe.

Slunko klonilo se níže. Vrcholek Babie Góry ztrácel se ve večerních červáncích.

Zapadalo slunko.

Ohnivá rudá koule pomalu klesala za obrysy hor na západě. Rudá záře odrážela se od červánků, které pluly pomalu nad hory. Za červánky hned stoupal závoj mlhy. Trhal se chvílemi a opět se srážel.

Zvláštní pološero rozhostilo se kolem v černých lesích a vlahý větřík zanášel na silnici vůni jehličí. Dole horská stráň s rozházenými, mechem porostlými balvany. Potok s hlukem mocnými skoky se řítí přes kamení, polorozbité, staré vyvrácené kmeny a ztrácí se v temném houští modřínů a sosen Uprchlík opřel neoholenou tvář o kolena a počal dřímati. Zdálo se mu, že jest doma, ne starý, šedivý, ale jako mladý hoch.

Právě se vrátil z lesa. Vidí malý prostor rodné chatrče, ztrácející se v dýmu, vystupujícím z ohniště. Vidí otce, matku, vidí celou rodinu a ti všichni k němu praví: „Michálku, kdes byl tak dlouho?“ Pak zasedli na lavice, večeřeli, hovořili a zapíjeli ovčí mléko.

Přišli i sousedé. Vypravují, jak medvěd v lese potrhal jeho kamaráda Končika.

On přikládá na ohniště čerstvá drva, ta praskají a osvětlují začouzenou jizbu. Tak příjemně jest v jizbě, kam z venku zaléhá bučení dobytka, vracejícího se z pastvy domů. Zvor.í klekání. Všichni vstávají, křižují se, hlasitě se modlí a oheň vesele praská.

Náhle vyrušily uprchlého trestance ze snění jakési těžké kroky.

Ohlédl se a spatřil, jak blízko něho, jako by ze země byl vyrostl, stojí četník. Bodák se hrozivě leskne v posledním odrazu slunečních paprsků.

Michael Pitala uchopil uzlíček a jedním skokem přes silnici řítil se dolů se stráně.

Ozvalo se třikráte „stoj, stoj, stoj!“ a pak zatřeskla, zahoukla ve večerním tichu zmlklých lesů mnohonásobnou ozvěnou střelná rána.

Uprchlík klesl s prostřelenou hlavou, povyskočiv, jako kdyby v posledním okamžiku chtěl uzřít zapadající slunko, jako kdyby chtěl naposledy uzříti to strmé pásmo rodných hor.

Zapadlo slunce.

Kdesi v údolí ozval se hlas zvonku, vyzývající k večerní modlitbě. Nahoře na silnici u kříže stojící četník pokřižoval se, sňal čapku s hlavy a modlil se „Anděl Páně“. Dým z jeho manlicherovky, zkroucený jak otazník, stoupal vzhůru k obloze . . .

Když vyšel měsíc nad lesy, osvětlil bledými paprsky na stráni ležící mrtvolu uprchlého trestance, z jehož pootevřených zsinalých rtů jako kdyby se dral výkřik: Domove, domove !