|
Bylo den před svátkem svatého
Štěpána krále, před tím svátkem, kdy po celých
Uhrách v městech i po vsích rozléhá se zpěv,
rozšiřuje se zápach vína a v krčmách vytahují
chasníci z vysokých bot nože, aby rvačkou
dokončili slavnost na památku prvého
křesťanského panovníka Uherského království.
Fokoše, hole se sekyrkou, leští se celý týden
napřed, neboť jít se rvát na den svatého Štěpána
s nevyleštěným fokošem, toť jako kdyby někdo
neobílil své stavení na ten svátek a dole
neobnovil čerstvou barvou modré pruhy.
Co by tomu řekl patron uherské koruny? A co by
řekl Szent István, kdyby se na jeho svátek
nepřejedli a neopili a nepobili?
Jestli z těch tří věcí jen jedna schází, není
slavnost v pořádku.
I páni notáři a stoliční soudcové zúčastní se
všeobecné radosti a cikáni toho dne nebojí se
četníků, náležíť tu a tam do zvyků, že rozkoš
celého svátku vrazí se jim do nohou, poněvadž
zamhouří se oko nad množstvím vypitého vína.
A toho všeho neměl se dočkat starý Fenék, neboť
ležel na smrt nemocen ve své jizbičce na konci
vsi Bokoru. A čekali, že umře právě den před
svátkem svatého Štěpána krále.
Ležel na kožichu a podávali mu stále pít a
strojili se každou chvíli, že zapálí svíčku,
jakmile ztratí vědomí.
Bylo po poledni. Sousedé, kteří časně ráno
odešli do polí, přicházeli s domněnkou, že již
zatím umřel a divili se, když slyšeli, jak on
vyptává se svého syna, kolik že objednal krčmář
vína a mizerného piva na zítřejší slavnost.
„Nu a což,“ slyšeli hlas Fenékův, „obílili jste
stavení a dole natřeli modře?“
V tom okamžiku vstoupil do jizby soused Árok,
osobní nepřítel starého Fenéka a všichni
slyšeli, jak Fenék zabručel: „Barom, dobytče!“,
což nemohlo platit nikomu jinému než Árokovi.
Árok šel až k lavici, kde nemocný ležel,
pozdravuje: „Dicsértessék a Jezus Chrisztus,
Pochválen Pán Ježíš Kristus.“
„Mind órókké amen, až na věky věkův,“ odpověděl
na smrt nemocný a zase zabručel: „Barom.“
„Tak vida,“ řekl Árok, posadiv se vedle, „kdo by
to řek, žes loni naposled slavil památku svatého
Štěpána krále.“
Fenék obrátil se ke stěně.
„Do večera nevydržíš,“ upřímně pokračoval
soused. „Právě teď potkal jsem pana faráře a ten
mně povídá: Už je hotov starý Fenék předstoupit
před stolici boží, ponejprv zítřejší slavnost
odbudem bez něho.“
Fenék mlčel.
„Chlapci z Koromu,“ mluvil dál Árok, „strojí se
na zítřek k nám, že budou tancovat s našimi
děvčaty. Vykládal mně to Tólgy a povídá: Už je
starý Fenék nebude fokošem rozhánět jako jiná
léta.“
„Podejte mně vodu,“ prosil Fenék. Když se
svlažil, řekl: „Nu, kdoví.“
„Tak je mně tebe líto, Fenéku!“ pokračoval Árok.
„Často jsme se nepohodli, ale co na tom. Líto je
mně tebe. Takový člověk, a umře na kožichu u
ohniště jako baba, před svátkem svatého
Štěpána!“
Vtom se všichni v jizbě ulekli, neboť nikdo z
nich nikdy neslyšel, že by umírající tak silně
vykřikl: „Fokoš, dejte sem fokoš!“ Fenék se
vztýčil a oko mu zaplálo, zatímco Árok ulekaně
uskočil stranou.
„Fokoš, povídám,“ rozkřikl se Fenék. Když mu
fokoš přinesli, podíval se pozorně na sekyrku a
poručil: „Dejte sem brousek.“
I toto přání bylo splněno. Ženy u dveří potichu
modlily se otčenáš, neb nevěděly, co se bude
dít.
Fenék přejel brouskem přes sekyrku, dolů nahoru,
plivl na brousek a leštil a brousil fokoš.
Přítomní v jizbě se pokřižovali. Nebylo pochyby!
Umírající chce zítra zúčastnit se slavnosti
Štěpána krále.
„Gatě,“ rozkřikl se vtom poznovu.
Přinesli široké gatě a Fenék obléknul své
vyhublé nohy do nich, vstal a opíraje se o
fokoš, vyhledal si za krbem klobouk, který tři
neděle již nepokrýval jeho šedivou hlavu,
odplivl si a změřil Ároka pohledem, z kterého
mluvila nenávist a horečka zároveň. Pak vyšel z
jizby ven do vsi a procházel se chvíli a pak šel
na faru, sledován udivenými pohledy všech z
vesnice.
„Nagyságos, urozený pane,“ řekl chraplavě
ulekanému faráři, „starý Fenék je hotov
předstoupit před stolici boží, ale až po svatém
Štěpánu.“
Z fary šel do statku Tólgyho a tam překvapenému
hospodáři řekl, rozháněje se fokošem: „Zítra se
chlapcům z Koromu špatně povede.“
Odtud vydal se na cestu do polí, kde křižují se
cesty z Koromu a čekal, až půjde nebo pojede
tudy někdo z Koromčáků.
Čekal až do večera, kdy z města jel Szén. Kýval
na něho, aby zastavil a když koně stanuli,
pravil k němu: „Vyřiď hochům z Koromu, ať se na
zítřek těší, neboť starý Fenék oslaví posledně
svatého Štěpána.“
Obrátil se a kráčel do vsi, sice těžce, ale ve
vsi vzmužil se a rovně šel do svého statku. A
celou noc proseděl před svým statkem pije víno a
kouře z dýmky...
Den svatého Štěpána...
Vůně jídel ze statků mísila se ve vůni vína,
neboť od rána jedlo se a pilo, prapory červené,
bílé a zelené barvy vlály ze střechy obecního
domu a školy a chlapci z Koromu přišli již
dopoledne do Bokoru s noži ve vysokých botách, s
vyleštěnými fokoši a šli přímo do obecní krčmy,
odkud ozývala se již hudba, ohnivá, cikánská a
burácely písně beťárské, tak jednoduché a přec
tak veselé:
„Nekrad jsem, jen jednou v životě,
pěkného koně ukrad jsem v Debrecíně,
hubičkoval jsem jen jednou v životě
pěkné děvče v Debrecíně.
A sotva doznělo „...a szép lány Debreczenben,“
zas zaburácelo:
„Lányok, lányok a faluba,
Dívky, dívky, do vesnice!“
A byly zde hezké dívky, opálené, s korálky na
krku, se širokými sukněmi a úzkými živůtky,
sedláci a hoši v širokých bílých gatích, v
černých kabátech s lesklými knoflíky a kudrnatí
cikáni hudebníci a vše to hlomozilo, křičelo,
smálo se a dupalo.
A uprostřed toho ruchu seděl Fenék s očima
horečkou planoucíma, třesa se chvílemi, kdy
horkost náhle sklesla na zimnici.
A vtom přišli hoši z Koromu, právě když tanec,
čardáš, byl zahájen.
Oko Fenékovo zaplálo ještě víc a pevně sevřel
fokoš, o který opřen seděl za dlouhým stolem.
Chvíli váhal a pak podíval se na Ároka, sedícího
u druhého stolu, vstal a šel ke skupině
koromských hochů, kteří stáli u dveří a vyzývavě
dívali se kolem.
„Což, hoši,“ řekl příkře, „v Koromu neslaví
svatého Štěpána?“
„Koromští, dědečku,“ odpověděl jeden ze skupiny
slaví ho v Bokoru.
„Hoši!“ rozčiloval se Fenék, máchaje fokošem,
„když je někdo bit, říká, že v Bokoru slavil
svatého Štěpána.“
Hudba umlkla a kolem nakupili se Bokorští.
„Co je ti, dědku, do toho,“ rozkřikl se jeden z
Koromských, „loni to šlo, ale letos ne!“
„Azembada!“ zaklel Fenék, rozmáchl se fokošem a
vrazil mezi Koromské. To byla jeho odpověď.
Povstal křik a vzduchem zaleskly se sekyrky,
zableskly nože a Bokorští bili se s Koromskými.
A napřed rozháněl se fokošem starý Fenék, o
kterém všichni včera ráno myslili, že nedočká se
dnešní slavnosti.
Z místnosti rvačka přenesla se před krčmu. A
všude bylo vidět, jak napřed fokošem máchá
Fenék, až najednou jeho fokoš zmizel v chumáči a
šedivá jeho hlava klesá a zalívá se krví.
Koromští dali se na útěk.
Na zemi rozdupané a pokryté přeraženými holemi
ležel Fenék s ranou na hlavě a kolem něho
sousedé a vpředu Árok.
„Aroku,“ řekl s namáháním Fenék, „den svatého
Štěpána - na kožichu neumřel – ne…“
A slovu svému dostál. Neb když ho zvedli se
země, byl mrtev. |
