Rád bych věděl, co si to zase
starý na nás vymýšlí, řekl si presidiální sluha
krajského soudu pan Vohnoutek, když šel v
jedenáct hodin večer z hospody domů a viděl, že
v kanceláři pana dvorního rady Zákona je ještě
světlo.
Toto „na nás“ netýkalo se pouze úředních sluhů,
nýbrž celého krajského soudu. Pan Vohnoutek se
považoval za reprezentanta všech panu dvornímu
radovi podřízených a právě proto nečekal od
„starého“ nic jiného, nežli něco, co by všichni
úředníci proklínali.
Je třeba podotknout, že pan Vohnoutek se
tentokráte mýlil. Před panem dvorním radou ležel
krásně popsaný arch papíru, ale neobsahoval
žádný ferman pro krajský soud, nýbrž zprávu Jeho
Excelenci panu ministru spravedlnosti, zprávu,
která měla téměř skutkovou povahu vědecké práce.
Ministr spravedlnosti vydal totiž všem sborovým
soudům oběžník, ve kterém poukazoval na to, že
dnešní stav justice ve věcech trestních je
naprosto neuspokojivý. Soudy že stále ještě se
řídí zastaralou teorii odplaty, nebo v nejlepším
případě teorií odstrašovací, kdežto moderní
justice musí v prvé řadě směřovati k nápravě
zločinu. A právě v tomto směru že dosavadní
výsledky neuspokojují, poněvadž zločinnosti
neubývá. Že tedy ministr spravedlnosti žádá
všecky přednosty sborových soudů, aby pokud
možno s největším urychlením mu předložili své
návrhy o přiměřené reformě trestního soudnictva.
Tento oběžník ministerstva přišel panu dvornímu
radovi, který se těmito otázkami zabýval již po
léta, do té míry vhod, že přesvědčiv se, že ho
nikdo nemůže slyšet, zasykl mezi zuby: „Konečně
jednou také něco rozumného.“ Pak se posadil a
počal psát své návrhy a v okamžení, kdy se díval
pak Vohnoutek do jeho oken, byl právě hotov.
Pak si zapálil čerstvý doutník a četl znovu
nejdůležitější kusy svého dobrozdání: „Pravda
jest, že zločinci soudci odsuzovaní pravidelně
slibují polepšení, je však také neméně pravda,
že slib tento jen velmi zřídka bývá splněn.
Zločinec instinktivně cítí, že soudce soudí
podle litery zákona a slibuje polepšení, aby tím
pro sebe získal polehčující okolnost. Slib ten
zločinec však nedodržuje, poněvadž spatřuje v
soudci jenom reprezentanta spravedlnosti
trestající, tedy svého nepřítele. Proto mu
připadá nesplněný slib polepšení jako dovolená
vděčná lest. Že by prosté ujištění soudcovo, že
není jeho nepřítelem, mínění souzeného mohlo
změnit, považuji za vyloučeno. Spíše jest v
tomto případě uvažovati o tom, jak by bylo možno
učiniti takovýto slib polepšení i v očích
zločincových závazným. Sluší tedy zkoumati
otázku, existuje-li nějaký právní nebo morální
závazek, který i zločinci je do jisté míry
úctyhodný nebo svatý, aby ho za všech okolností
dodržel. Věda kriminalistická, pokračujíc s
duchem času, věnovala se studiu psychologie
zločincovy a tu došla, jak vysokému c. k.
ministerstvu známo, k tomu, že zločinec za všech
okolností dodrží slovo dané zločinci. V tomto
poznatku dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný
spatřovati základnu soudní reformy, která by
vedla k ušlechtilým výsledkům, jaké vysoké c. k.
ministerstvo svým oběžníkem sledovati ráčí. V
nejhlubší úctě podepsaný netají se tím, že
reforma, kterou navrhuje, jest odvážná, dovoluje
si však podotknouti, že dle jeho skromného
mínění jest prostá a bude-li provedena, bude
také účinnou. Jedná se totiž o to, aby za
trestní soudce byli povoláváni zločinci, kteří
ve svých kruzích jsou co nejvíce známi. Slíbí-li
zločinec takovémuto soudci polepšení, pak vědomí
zločinecké solidarity učiní tento slib pro
slibujícího závazným a dosáhne se polepšení
nešťastníků, kteří se proti zákonu prohřešili...
V hluboké úctě podepsaný netají se tím, že proti
jeho projektu se mohou pronésti tři závažné
námitky. Předně to, že ke vznešenému stavu
soudcovskému mají býti připuštěny živly tak
pochybné. Tato obtíž by se odstranila tím, že
těmto bývalým zločincům bylo by změněno jméno a
byli by výlučně jmenováni k soudům, kde nikdy
žádného trestu neodpykávali. Co se tkne druhé
námitky, že totiž tito lidé nemají dostatečného
vzdělání, dalo by se tomu odpomoci tím způsobem,
že při posledním trestu takovým pro službu
soudní určeným zločincem odpykávaném by byly
proň zřízeny zvláštní přednášky z oboru
trestního práva a trestního řádu. Ježto tito
lidé, jak zřejmo, v jiném oboru soudnictví nežli
v trestním používáni býti nemohou a nebudou,
stačí tyto dvě disciplíny úplně. Třetí otázka
jest konečně otázka finanční. Mladý právník nebo
doktor práv, posílen znalostí zákonů, snáší,
třebaže s obtížemi, ale přece s čistým svědomím,
léta bezplatné praxe. U těchto nových úředníků
nesmí se taková mravní síla předpokládat a jest
tu tedy nutná obava, že bída právních
praktikantů nebo auskultantů by je zase vrátila
na dráhu zločinu. Z toho důvodu, dovoluje si v
nejhlubší úctě podepsaný navrhnouti, aby tito
úředníci byli jmenováni ihned soudci, tedy do
IX. dietní třídy státních úředníků. Nelze
popírati, že se tím náklad na úřednictvo
trestních soudů zvýší, naproti tomu jest však
uvážiti, že zase se zmenší náklady na věznice,
ježto počet trestanců následkem této reformy
bude omezen na míru nejmenší.
Pan dvorní rada přečetl svůj elaborát a na tváři
jeho bylo vidět hluboké uspokojení. Pak napsal
na obálku adresu, zapečetil dopis pečlivě a
druhého dne putovalo dobrozdání do Vídně.
Za šest měsíců došla pana dvorního rady odpověď
z ministerstva spravedlnosti. Pan dvorní rada ji
otvíral třesoucí se rukou. Tak brzy, pokud paměť
jeho sahala, ministerstvo spravedlnosti ještě
nevyřídilo nikdy nic. Co se skrývalo v této
obálce? Pochvala nebo nos?
Pan dvorní rada ještě jednou v duchu si
zopakoval celé své dobrozdání. Napřed se mu
zdálo, že jeho návrh je nesmysl, pak ho začal
sám před sebou obhajovat. Potom si vzpomněl, že
je to zbytečno. Neodvolatelný soud o jeho
reformě leží zde před ním na stole. Počal
počítat na knoflíkách vesty, má-li odpověď
otevříti hned, nebo až po obědě. Dopočítal se,
že později. Ale pak se rozpomněl, že je vlastně
lhostejno, zkazí-li si oběd, nebo večeři. Usedl
ke stolu a energicky rozřízl obálku... Jeho
návrh byl přijat.
Kdyby bylo možno, že by mohlo pana dvorního radu
opustiti vědomí důstojnosti úředníka páté
hodnostní třídy, byl by se dal do tance. Ale i
tak zapálil si doutník a zahleděl se do prázdna.
A viděl, jak se zakrátko postěhuje do Vídně buď
k nejvyššímu soudu, nebo do ministerstva
spravedlnosti. A stát se senátním presidentem
nebo odborovým přednostou... Takovým lidem
dostává se někdy i titulu Excelence... Pan
dvorní rada zářil.
Z pankrácké trestnice si vybral jednoho ze
starých zločinců, který tam odpykával
patnáctiměsíční žalář pro vloupání a veřejné
násilí. Pan dvorní rada se především přesvědčil
o tom, že umí německy, poněvadž autentický text
všech zákonů je pouze německý, pak byl „dlouhý
Eda“ se svolením ministerstva dopraven do
věznice krajského soudu, jehož přednostou byl
pan dvorní rada Zákon. Ten trávil v cele vězňově
více času nežli ve své úřadovně. Vohnoutek nad
tím kroutil hlavou, celý krajský soud přemýšlel,
co to znamená, nejslavnější městská klepna
ujišťovala, že záhadný trestanec je vlastní
bratr pana dvorního rady. Ale největší
překvapení přišlo, když záhadný trestanec si
odpykal trest: pan dvorní rada Zákon stal se
přednostou jiného krajského soudu. A dlouhý Eda
zmizel s ním.
Za čtrnáct dní objevil se u okresního soudu
svého nového působiště pan dvorní rada Zákon na
inspekci u trestního soudce pana Eduarda
Pabláska, který právě soudil jakéhos otrhance
pro přestupek krádeže a potulky. Pan dvorní rada
byl nadšen, když viděl, s jakou důstojností a
energií si bývalý dlouhý Eda počíná. Otrhanec si
ani netroufal soudci odporovat, jen stále po
očku si svého soudce udiveně prohlížel, pak si
zase protíral oči, chvíli se zdálo, že chce něco
říci, ale nakonec neřekl ani slova. A přísný
rozsudek znějící na šest měsíců přijal beze
všeho odporu.
Když odsouzeného odvedli, tázal se pan dvorní
rada: „Poznal vás?“
„Poznal.“
„Počínal jste si výborně, ale zapomněl jste na
to, dát si od něho slíbit, že již nikdy
nevstoupí na dráhu zločinu. Také byl ten trest
příliš veliký.“
„Račte mne jen nechat jednat, pane dvorní rado.
Je to starý kamarád. Říkali jsme mu „čupr
Pepík“. Navštívím ho teď v cele a všecko bude v
pořádku.“
Odpoledne došlo ke shledání obou starých přátel.
Čupr Pepík objal domnělého falešného soudce a
ujišťoval ho, že proti němu je kopnický setník
něco jako citrónová limonáda proti utrejchu. Pak
se chtěl oddávat se starým kamarádem vzpomínkám
na veselou minulost. Ale nový pan soudce
přerušil tyto řeči energickou otázkou:
„Pepíku, chtěl bys být soudcem nebo dokonce
radou...?“
Ve dvou létech nastala po Čechách neslýchaná
změna poměrů. Soudy se zabývaly nejvýš urážkami
na cti nebo hospodskými pranicemi, skutečných
zločinců již nebylo. Kdo jimi býval, byl
sekretářem nebo radou a poněvadž nebylo školy
zločinů, nebylo již zločinců.
Pan dvorní rada Zákon byl již odborovým
přednostou v ministerstvu spravedlnosti, dlouhý
Eda a čupr Pepík dosáhli již „mimo túru“
hodnosti vrchních radů. Pan sekční šéf Zákon a
jeho chráněnci zvítězili. Pan ministr
spravedlnosti zavedl nyní soudní reformu
Zákonovu pro celou říši a panu sekčnímu
přednostovi řekl, že je nyní již jen jediná
obava, že totiž trestní soudy, které měly tak
báječné morální úspěchy, se stanou úplně
zbytečnými. Ukáže-li se však tato obava
neodůvodněnou, pak že se může pan odborový
přednosta těšit na titul Excelence.
Pan odborový přednosta zase po létech měl obavu,
že snad šel ve svém odstraňování zločinnosti
trochu daleko. Ale ne. Když vzal do ruky
večerník, četl, že byla policií dopadena výborně
zorganizovaná tlupa mladistvých zlodějů a
lupičů. Podivuhodným zjevem je prý, že celá tato
čistá společnost složena byla z právních
praktikantů a absolvovaných právníků.
Pana odborového přednostu Zákona měla vlastně
tato zpráva těšit. Bylo to důkazem, že ve své
humánní snaze nezašel příliš daleko. Ale
netěšila ho. Sám nevěděl proč. Bylo to jakési
hrozné tušení. A toto tušení dalo mu za pravdu.
Když se předseda senátu obžalovaných právníků a
soudních praktikantů zeptal, proč vlastně kradli
a loupili, uslyšel jako z jedněch úst odpověď:
„Abychom se také stali jednou rady.“
Pan odborový přednosta Zákon Excelencí se
nestal. |