Spisovatel krvavých románů

 

 
U nás v domě bydlil pan Peroutka. Byl to velice záhadný člověk, neboť kohokoliv z našich sousedů potkal, prohlédl si ho od hlavy až k patě, přičemž živě gestikuloval rukama a mluvil sám pro sebe, poznamenávaje si cosi do svého notesu. Pan Peroutka byl totiž spisovatel krvavých románů a používal k vylíčení svých postav všech známých osob ze svého sousedstva. Tak například klempíř Karbus, bydlící v druhém poschodí, byl onen vychrtlý lotr s licousem na levé i na pravé tváři, se sporou štětinkou vlasů v záhlaví, který v románu pana Peroutky hrál hlavní roli loupežníka Vinantiho a jeho dcery Virginie, která si měla vzít šlechetného barona Macchiu, jemuž za vzor v popisu osoby sloužil chudý kandidát profesury z přízemí a kterého popisoval pan Peroutka takto v jedné ze svých kapitol svého románu Osudy červeného mlýna na pomezí čili aristokratická nevěsta Pompeia neboli Osud zazděné jeptišky Virginie, jinak též příhody v krčmě U posledního kata.

Skromný kandidát profesury nedomníval se, že toto, co napsal pan Peroutka, platí na něho: Utíraje si skřipcem své uslzené oči, podíval se kolem sebe modrýma očima, při čemž v jeho dosud neoholené tváři zřít bylo mdlý výraz prohýřené noci ve společnosti ženštin pochybné pověsti. Měl na sobě kabát podivného střihu, jehož šosy znamenaly, že tento mladý muž, baron Macchia v inkognitu, probděl noc ve společnosti loupežníků, hrajících karty v kryptě zámku, kapli svatého Ignáce, pod troskami příšerných zřícenin starého hradu rytířů Květoňských.

Také kočí mlékaře Vaňhy, zcela počestný František Trachta, kterého potkával pan Peroutka velice často, byl tam vylíčen právě tak, jak tam vypadal, obtloustlý, s černým knírem pod nosem, s krhavýma očima, a sloužil za model k postavě známého všem čtenářům onoho krváku majitele oné krčmy v lese U posledního kata, onoho vražedníka Resorciniho. Jméno Resorcini vzal pan Peroutka z receptu pana prof. V. Janovského, když kdysi trpěl známou nemocí, které vulgárně říká se plešatění a vědecky například seborrhoea capilitii.

Názvy hrdinů ze svých románů bral pan Peroutka tak, jak se mu namanuly, a zejména s velkou oblibou uchyloval se k receptům lékařským, tak například v jiném jeho románě podvodník knížecího původu, který připravil sedmdesát příbuzných hraběte Fonetika o život, aby se zmocnil dědictví, nazýval se Rudolf Ulcus, kdežto jeho protivník, pravý hrabě, slul dle receptu, který byl kdysi na jeho ulcus durum předepsán, Mercurio. Z jednoho receptu vzal také jméno jedné tanečnice. Léčil totiž svůj žaludek heřmánkovými kapkami, které měl rozřeďovat ve vodě a pít dle tohoto lékařského nařízení: spiritus herbi Camillae gr. 100,0. Aquae destillatae gr. 500,0. Patrno tedy, že jeho hrdinka románu Udušená tanečnice ve spárech kuplířů se jmenovala Kamila Akva.

Měl jsem několikrát příležitost jiti za ním, a tu vyslechl jsem tuto jeho rozmluvu: „Musím udělat popravní lešení něco přes tři metry dlouhé, tak aby odsouzenec mohl utéct, poněvadž pod tím lešením bude kašna, do které lupič skočí, a prostřednictvím svých přátel, převlečených za pochopy, usedne na koně a odjede okamžitě k ďáblově sluji, kde se skryje.“ Obrátil se a vrazil do mne. Otočil jsem se též a šel jsem za ním. Však on pokračoval ve své hlasité samomluvě, až se lidé otáčeli: „Jiného mně nic jiného nezbývá, než že onu ruskou hraběnku hodím mezi vlky v uchystané vlčí jámě, a (když ji začnou hlodat, musím ji dát vytáhnout tím lesnickým příručím, který odkryje pikle jejího nevlastního strýce. To udělám, to udělám! A musím to udělat dřív, než sem přijde nakladatel!“ Odebral se domů a já šel za ním; bydleli jsme totiž vedle sebe, naše pokoje byly odděleny rabicovou stěnou, takže každé slovo bylo dobře slyšet.

Poslouchal jsem jeho rozhovor, který vedl sám s sebou a ze kterého jasně prorážely až ke mně věty: „Měl bych dát snad narazit onoho náčelníka pirátů na kůl? Jak bych ho zas z toho kůlu sundal? To jsou těžké věci! Vždyť musí být ještě za tři roky naživu! Já to udělám tak, že mu dám zaživa utrhnout levou ruku pomocí splašeného býka, ke kterému ho přivážou.“

Ozvalo se zaklepání, můj soused zvolal „volno“, a pak bylo slyšet hlas: „Má poklona, pane nakladateli!“ Ozval se nato hluboký povzdech a příchozí promluvil basově: „Pane Peroutka, vy děláte samé hovadiny. Pročpak jste toho barona zastřelil, nemohl jste ho jinak sprovodit ze světa? Vždy na to přijde hned policie. Už před čtrnácti dny jsem vám říkal, abyste používal kurare nebo strychninu. To se ví, má slova padají na neúrodnou půdu. Spíš jste ho měl uškrtit!“ Pan Peroutka se ozval: „Pak by zase při pitvě hned viděli strangulační rýhu na krku, a takhle z toho udělám sebevraždu zastřelením. Přeci jste ráčil číst, vašnosti, list, který zanechal zastřelený po sobě a který byl podvržen.“ „Ten dopis jste také neměl psát, poněvadž v tom dopise hned se uvidí, že jste ten dopis špatně inspiroval tomu lotrovi. Ten měl být psán jiným slohem! A na to chcete dvacet korun zálohy? Ani mne nenapadne!“ Pak bouchly dvéře a za chvilku na mne zaklepal pan Peroutka. „Proboha vás prosím,“ zavzdychal bolestně, „mohl byste mně laskavě půjčit do zítřka tři koruny? Ten můj nakladatel je plantážník, já mu sprovodil za tři měsíce ze světa jedem, revolverem, dýkou, nožem, sekyrou, provazem, shozením do propasti, rozsekáním, rozčtvrcením, upálením v lesní chatrči, vyhozením do vzduchu dvaaosmdesát lidí, a ten lotr si pořád vymýšlí nové a nové mordy a nechtěl mi dát ani zálohu na to, že jsem dal jednoho sežrat zaživa.“