|
U nás na vsi, která je na
panství knížete, je starý špýchar panský. Dřív
tam bylo seno a obilí, dnes z toho všeho udělali
chorobinec pro staré knížecí zřízence.
Chápu, že malé otvory stačily haldám a hromadám
zrní, aby neklíčilo ve tmě, ale divím se, jak se
žije v té polotmě čtyřem starým lidem, třem
dědečkům a jedné babičce.
Babička byla šafářkou a ti tři byli hajníky u
rybníků. Po celý život žili ve světle. Ona v
lánech obilí a oni na baštách rybníků, ozářených
sluncem. Pravda sice, že modré nebe nemohlo jim
přinést v tom plahočení za chlebem
zadost-učinění, ale bylo to přece jen slunce,
byl to jas, čistý vzduch, který dýchali, a za
svátečních dnů, kdy se nepracovalo, sedávali po
mezích u lesů a rybníků a dívali se, jak plují
oblaka.
Poněvadž nyní na stará kolena žili z milosti
knížete, vzali jim světlo a místo toho jim tam
nasadili kaplana, který je zpovídal každý týden
a každý třetí den chodil tam a držel kázání.
Pavlášek prohlásil jednou k babičce Mejstříkové,
že nerozumí dobře těm modlitbám každodenním,
které jim kaplan přikazuje.
Hečer porozuměl tomu jinak a vysvětloval, že to
kaplan musí dělat, poněvadž to má přikázáno asi
od samého knížete.
Ke všemu jim vařil starý správce v zámku, kam
museli chodit všichni čtyři, oděni v modrý kabát
s mosaznými knoflíky a hnusnou čepicí šedivou,
každodenně na stravu. V té uniformě špitálníků
vehnali je jako stádo do jedné světnice, kterou
zřídili přepažením jedné maštale, a do mísy
nalili jim špinavou polévku. Pak jim dali kaši
maštěnou lojem a vyhnali je ven.
Den co den se to opakovalo. Špitálníci šourali
se pomalu do chudobince, pak se modlili, až
jednoho dne řekl Krušina: „E, co bych se modlil.
Jsem já špatný člověk? Vždyť jsem se padesát let
těmahle rukama dřel jako tady Mejstřice. Viď,
bábo, že jsi nehřešila?“
Suchá, vetchá stařenka prohlásila, že už ji taky
nějak ty modlitby netěší. Modlila se předešle,
aby ta polévka nebyla tak vodová. Vždyť to není
k žrádlu. Modlila se, aby to k žrádlu bylo, ale
bůh ji nevyslyšel. V chlebu byli červi.
Boha ještě zastával Hečer, který hájil předešle
kaplana. Vysvětloval, že je třeba trpět, aby pak
to bylo tam nahoře tím lepší.
Hečer měl nejasné uvědomění pohanství při své
katolické zbožnosti.
Vykládal, že se v nebi sveze po vrchním
porybném, který ho sekýroval ve službě. Omamoval
je všechny líčením nějakých knedlíků se zelím a
vepřovým masem a slepicí s nudlemi, která je
čeká tam nahoře. Také budou hrát mariáš a kouřit
knastr.
Jejich dýmky byly vyhaslé, poněvadž správce si
vzpomněl, že by mohli lehce zapálit. Proto také
v zimě jim příliš mnoho netopili. Správce surově
se sice vyjádřil, že je to tak lepší, že si
aspoň ucpou na noc troubu od kamen a že bude
pokoj, že se po pohřbu zas z toho udělá špýchar.
V zimě přestával se modlit i Hečer, a kaplan,
poněvadž bylo mu zima v chudobinci, chodil tam
jen málo, a to ještě se ani nesvlékl z kožichu.
Mluvil jen krátce, ale to stálo za to. Obyčejně
probral všechny tresty v pekle, které líčil
velmi živě, jako kdyby se byl právě odtamtud
vrátil.
Jednou po jeho odchodu řekla babička
Mejstříková, že je takové peklo dobrá věc,
poněvadž je tam teplo a nemusí nikdo prosit pana
správce o dříví.
Pavlášek pak řekl, že mu je horko z těch řečí a
že by tam mohl kaplan chodit častěji, poněvadž
by je aspoň zahřál. Za dlouhých zimních večerů
vzpomínali na mládí. Krušina nedovedl se dobře
vyjadřovat a jen říkal, že když se tak dřeli, že
mysleli, že to nakonec s nimi lepší dopadne.
Cesty k obědu byly kruté, poněvadž závěje zavály
pěšiny. Obalili si nohy hadry a jako alegorie
lidumilnosti knížecí vlekli se kupředu sněhem.
Správce v hospodě s netajenou radostí řekl, že
už pokašlávají.
Ale přišla jim jedna naděje. Pavlášek se
dozvěděl od podruha Hromka, že na jaře přijede
mladá kněžna ponejprv na panství a že prohlídne
všechny dvory a budovy knížecí.
Jako knížecí služebníci věděli, že je to krásná
dáma, z vypravování, jak se tak roznášelo. Jako
obrázek. Už neskládal ani Hečer naději v boha, a
když si Krušina jednou vzdychl, že je bůh
daleko, nepokusil se to nijak vyvrátiti. Novou
nadějí, místo boha, který prese všechny prosby
neosvítil správce, aby jim nevařil takovou špínu
místo polévky, byl vysněný zjev mladé kněžny. (V
některých povídkách setkáváme se s takovými
vysněnými zjevy: šlechetné komtesy, modrooké
dobrácké kněžny atd.)
Hovořívali o ní tak, jak kaplan k nim o bohu.
Představovali si, jak se nad nimi slituje a jak
jim všechno uvede do lepších kolejí, jak jí to
všechno řeknou, ruce políbí, poprosí o
slitování.
Babička Mejstříková plakala přitom, rozteskněná,
rozněžněná, její duše oplývala nadějí.
Vykládali si o všem možném ze života mladé
kněžny, vymýšleli si o ní nejrůznější
laskavosti, které prokázala kdekomu z chudiny.
Byli utvrzeni v tom, že jinak ani být nemůže, že
špitálníkům pomůže doopravdy. Pak se dozvěděli
určitějších zpráv, že přijede brzy na jaře.
Rozhodli se, že promluví k ní Mejstříková, jako
žena k ženě. Babička dlouho plakala, než přijala
tu funkci, a učili ji, co má říct.
Předně líbat ruce a pak jí obejmout koleno.
Nestěžovat si na správce, jen prosit, aby byla
lepší strava, aby dostali boty, aby v zimě se
topilo víc. Mluvit o tom, jak se dřeli po celý
život na knížecím panství.
Den co den rozhovořovali se o tom, a jejich
naděje byla tak silná, že ji nezvrátilo, ani
když později !se zase tvrdilo, že kněžna
nepřijede.
Pak přišly zprávy, že přijede jistě, a čím více
blížil se den příjezdu kněžnina, tím byli
šťastnější. Ti staří čtyři lidé vraceli se domů
od bídného oběda ve svých záplatovaných
chalátech s takovou důvěrou v jistou budoucnost,
že dokonce Hečer jednou prohlásil: „My to
správci zavaříme.“ Napomenuli ho za to, že
správce musí být při tom stranou.
Byli v náladě, která vše odpouštěla, všechna
příkoří, vše, co zakusili. Měli tu velkou
naději.
Mladá kněžna přijela.
Vypravuje se po vsi, že ti špitálníci ve své
ošklivé uniformě postavili se před chudobinec a
že čekali, až kněžna pojede kolem, a že se
nedali odehnat.
Mladá krásná kněžna přejela kolem nich pomalu v
automobilu s ředitelem panství a usmála se.
Nežli se vzpamatovali špitálníci, její automobil
zahýbal již do nádvoří. Jejich naděje zmizela.
A ta naděje jejich, když se tenkrát usmála a
řekla k řediteli panství: „Vypadají jako
ochočené opice,“ zmizela navždy.
Z úst mladé kněžny se to prapodivně vyjímalo, a
poněvadž se zastyděla, obdrželi všichni
špitálníci po jejím odjezdu z panství po 50
haléřích na přilepšenou, ovšemže jen pro jednou. |
