Společenské lži

Někdy se stává, že vy to neřeknete schválně, nýbrž jen náhle vám to vyklouzne z úst a slíbíte něco, třebas úplně bezvýznamného.

Podobný případ přihodil se mně v Příbrami, kde jsem se setkal s panem Wimrem letos o vánocích. Mladý ten muž vyptával se mne, co hodlám podniknout v té nepohodě. Pršelo totiž a všude bylo plno bláta. Řekl jsem mu, že zítra chci se podívat do Kamýku. Aniž se zamyslil, projevil ochotu, bude-li zítra sníh, že má k dispozici sáně a koně, že mne do Kamýku odveze.

Večer přestalo pršet, tuhlo a padal sníh přes celou noc. Napadala ho taková vrstva, že lepšího sněhu nebylo si možno přát k sanici.

Čekal jsem tedy pana Wimra. Nedočkal jsem se ho a našel jsem ho v kavárně. Bylo na něm znát rozhodně vzrušení, které se vysvětlilo, když se zapřísahal, že si bez jeho vědomí jeho švagr zvěrolékař, když on ještě spal, vypůjčil sáně a koně a odjel s nimi do okolí. Řekl jsem mu, aby byl klidný, že nemusím právě dnes odjet, že počkám do zítřka. Upokojil se a počal mluvit o tom, jaká je pěkná cesta do Kamýka, že se jede samými lesy.

Z jeho hovoru viděl jsem, že se těší na tu cestu jako malé dítě.

Druhého dne přišel sám ke mně. Byl úžasně nervózní a bledý, jako by celou noc nespal.

Nebyla to také maličkost, kterou by šlo odbýt několika slovy.

Jeho švagra zvěrolékaře stihla vážná nehoda. Spadl při jízdě ze saní. Totiž stalo se to tak: Koně se splašili, náruční kůň upadl, sáně se převrhly a vyhodily jeho švagra zvěrolékaře ven. Kůň i jeho švagr se potloukli. Sáně praskly.

„Vidíte,“ pravil zdrceně, „to se mně vždy stane, když se na něco těším. Představoval jsem si tu sanici v nejkrásnějších barvách. Teď se budete musit tlouci do Kamýka poštou, ještě máte půl hodiny času.“

„Nejedu ještě dnes,“ pravil jsem, podávaje tomu obětavému hochu ruku, „mrzí mne, že jste tak rozčilen. Vždyť já vůbec nemusím do Kamýka.“

„Víte,“ řekl rychle, „ona ani poštou to přece není tak zlá cesta, neboť má též svůj půvab. Zasněžené naše lesy a vrchy mají v zimě tolik krásy a pak ten starodávný dopravní prostředek! Proč byste se zdržoval v Příbrami? Odnesu vám kufřík na poštu.“

Poděkoval jsem mu a prohlásil, že jsem si to rozmyslil a že se zdržím v Příbrami ještě několik dní.

Odporoval velice živě, abych se tu zdržoval, neboť je obava, že nastane obleva a sněhy sejdou, pak je cesta rozmoklá, blátivá, bez půvabu, zoufalá a nudná.

Když viděl, že mne nepřemluví, zčistajasna dal se do hovoru o tom, kam půjdu na pivo. Žádal mne, abych v zájmu svého zdraví nechodil do restaurace Kurzovy, poněvadž bych tam mohl dostat žaludeční katar. Pivo jsou tam učiněné slivky a pokud se týče kuchyně, to je lepší si hned strčit hůl do krku.

Aby mně byl podezřelý ten zájem, kam mám jít, to nemohu tvrdit. Pan Wimr říkal, že chodí k Šteclům. Viděl jsem v tom pouze zájem o to, abych byl v jeho společnosti, nicméně z jiné strany bylo mi řečeno, že u Šteclů je právě ta nejbídnější kuchyně a nejmizernější pivo, kdežto u Kurzů jest to vše velmi dobré.

Šel jsem tedy ke Kurzům a jak osud již tomu chtěl, představili mne místnímu zvěrolékaři.

Podotkl jsem, že ho znám již z vypravování pana Wimra, jeho švagra a vyslovil jsem radost nad tím, že jest pan zvěrolékař již uzdraven po svém vypadnutí ze saní.

Díval se na mne, jako bych byl spadl z nebe a pak mne žádal, abych mu to řekl ještě jednou, že dobře neslyšel. Vyšlo pak najevo, že není vůbec švagrem pana Wimra. Sám nemá též sestry a pan Wimr vůbec nemá koně ani saní.

„Věru nevím,“ pravil zvěrolékař smutně, „co jsem tomu panu Wimrovi udělal. Kdykoliv přijde nějaký cizinec do Příbrami, říká pan Wimr: „Můj švagr zvěrolékař...“

Bylo tedy vidět, že se pan Wimr zapletl do něčeho bona fide. Vzpomínal jsem dlouho na jeho ulekaný, bledý obličej, když mi hlásil, že se nepojede nikam, poněvadž jsou sáně rozbity a jeho švagr zvěrolékař a kůň také. Shledával jsem později jeho chování odporným a sám jsem také tak bona fide zapletl se do různých věcí a afér. Varuji každého, aby se chvástal anebo něco sliboval nebo dal se do žvanění.

Můj tchán měl mne za pravdomluvného člověka a velmi si mne vážil, což ovšem byla jeho chyba, jak často později seznával.

Jednou jsem hovořil při večeři o krásách Krkonoš a s uspokojením mohu říci, že to dělalo dojem, jako bych znal každou stezku na Krkonoších. Pletl jsem stále do toho Grüne Bude, Weisse Bude, Schwarze neue Bude, Rote alte Bude. To se tak stává. Po večeři se vám rozváže jazyk a vy mluvíte, co vám slina přinese na jazyk. Hlavní věcí je, abyste nevybočili z celku, aby posluchači, kteří to neznají, měli dojem, že skutečně stále ještě mluvíte o jednom tématě.

Na ten hovor již jsem zapomněl, když v sobotu najednou prohlásil tchán: „Zítra ať jste na nádraží v půl sedmé, jedeme do Krkonoš.“

Lekl jsem se, nicméně oddán osudu dostavil jsem se přesně. Ještě ve vlaku žvanil jsem stále o tom, jak v Krkonoších znám každý kámen. Neměl jsem tolik morální síly, abych se přiznal, že to není pravda a že jsem vůbec nikdy v Krkonoších nebyl.

Když jsme ve Vrchlabí vystoupili, začalo to teprve být zajímavé. Zavedl jsem tchána někam do Pruska, po pochodu dvanáctihodinném, kdy jsem ho tahal přes vrchy a doly, marně hledaje Sněžku. Potloukal jsem se s ním po stržích nejnemožnějšího druhu a skončilo to tím, že jsem ho zase z Pruska táhl do Čech v noci, kdy si zoufal nad těmi lesnatými srázy.

Díval se v těch strašných chvílích na mne tak podivně a záhadně, že mně bylo doopravdy úzko. Ke čtvrté hodině ranní dostali jsme se do nějaké kosodřeviny, když jsem ještě tchána naposled ujistil, že tu znám každý kámen. Tchán již nemohl se ani hnout a dal se do pláče v hustém křoví kolem páté hodiny ranní v šeru těch skal a ve tmě propastí počal zčistajasna řvát do ticha hor: „Grüne Bude, Weisse Bude, Schwarze Bude, Rote alte Bude!“

Přivezl jsem si svého tchána do Prahy jako člověka úplně sešlého, který přestože jest jeho rozum ještě zkalen hroznými vzpomínkami na Krkonoše, nevěří mně dnes ani slova a kdykoliv něco řeknu, zabručí prapodivným hlasem:

„Jo, vy tam znáte každý kámen.“

Jiný případ stal se mně s panem vrchním soudním radou Schillerem (nemá nic společného s německým básníkem). Koupil jsem si tenkrát za 180 korun nové kolo. Nadšen pěknou tou věcí, potkal jsem pana radu. Interesoval se velice živě o kolo a tázal se mne, co stojí. Nenapadlo mně, že by to mohlo mít tak smutné následky a nevěda zprvu, co mluvím, řekl jsem, že mne stojí každé takové kolo jen režijní výrobní cenu 30 korun.

„Můžete jich mít, kolik chcete?“ tázal se pan rada.

„Třeba sto.“

Pan rada se zamyslil a prohlásil, že bych mu prokázal velkou službu, kdybych mu pro syna jedno takové kolo zaopatřil. Vytáhl z kapsy tři desetikoruny a podávaje mně je, řekl, že to tak nespěchá.

Od té doby měl jsem hotové peklo. Nemohl jsem rychle sehnat 180 korun, abych mu kolo koupil a pan rada počal o mně rozšiřovat, že jsem na něm vylákal 30 korun.

Konečně získal jsem ten obnos od jednoho dobrého člověka novou lží, že ho potřebuji na cestu do Dánska. Koupil jsem tedy a přivedl kolo k panu radovi. Nejevil žádného potěšení a řekl mi zcela hrubě: „Od vás když člověk něco chce, to trvá dobu!“

Nemohu se vyprostit z takových lží, ať dělám co dělám. Včera jsem například slíbil zas jednomu pánovi, že mu zaopatřím místo v ministerstvu.