I
Pan Böhm dospěl k nezvratnému přesvědčeni, že
se úplně zklamal ve svém příteli Přemkovi, který
poslední dobou nějak nápadně se chová k paní
Böhmové. Tráví u nich celé večery a neustále
říká: „Prosím, milostivá paní, račte si
představit.“
Pak ho počaly znepokojovat četné pohlednice,
které posílal pan Přemek jeho paní a ve kterých
po vřelých pozdravech manželce pana Böhma byla
jen zmínka o něm: „Jak se má Toník?“
Potom byl pan Böhm znepokojen ještě víc, když se
přítel vrátil z cest po Německu.
Pozval se k nim na obědy a ke své hrůze
pozoroval pan Böhm, že jeho manželka jeví
zčistajasna velký zájem o zvířata v berlínské
zoologické zahradě.
Pozoroval ji, jak se něžně dívá panu Přemkovi do
očí, když jí vykládá o psech různých
mimoevropských druhů.
Znal již nazpaměť, o čem bude zase pan Přemek
při večeři mluvit, o psech z Tibetu a Konga, o
arabských psech od Čadského jezera, o ruské
doze, bílé feně s modrýma očima, na které lze
pozorovati zákon přírodní, že bílí psi, kteří
jsou modroocí, jsou hluší.
A tak to pokračovalo. Přišli na řadu psi
cařihradští, jeden černobílý pes samojedský k
tahání saní a konečně dingo, australský divoký
pes, který chtěl pana Přemka kousnout, když mu
nabízel preclík.
Když pak pan Přemek odešel, tu slyšel vždy pan
Böhm od své paní: „Vidíš, to je inteligentní
člověk, ten pan Přemek. To se rozumí, že také
musil něco v cizině zkusit. Jest opravdu radost
s ním se dát do hovoru.“
Pomalu u nich berlínská zoologická zahrada byla
na denním pořádku.
Přešlo se na oddělení malých dravců. Pan Přemek
okořeňoval večeře výklady o tom, jak ho všude
chtělo něco kousnout, když procházel
jednotlivými pavilóny.
Tak měl býti kousnut velmi vzácným exemplářem
tygrovité kočky od řeky La Plata v Jižní
Americe, objevené Geoffroyem, krvežíznivě se na
něj díval indický rys v temže oddělení a
abessinská, habešská divoká kočka a
východoafrický šakal.
Za lýtko ho chytila berberská liška.
„Vidíš, to je muž,“ pravila po jeho odchodu paní
Böhmová. „Jak ty trávíš pohodlně volný čas. Jdeš
do kavárny a řveš na pikolu, že ti přinesl místo
Ľ Illustration Fremdenblatt.“
Pak se zjistilo během dalších návštěv, že v té
zoologické zahradě zažil pan Přemek neobyčejně
krásné dobrodružství s trpasličím buvolem z
Celebesu, který ho chtěl nabodnout na rohy.
Podařilo se mu odskočit stranou a dostal se mezi
nějaké divoké velbloudy, kteří ho pokopali.
Když pak vstával se země, tu mu natrhla kabát
stepní antilopa z Kamerunu.
Ten večer, když pan Přemek odešel, pokusil se
pan Böhm prohlásit ke své ženě, že je mu nápadné
to velké množství nehod.
Odpověděla, dívajíc se na něj zlostně, že z něho
mluví bledá závist.
Pokusil se zasmát. „Jen se směj, vypadáš trapně.
Promluvit neumíš, a když něco vypravuješ, je to
všechno jen na jedno kopyto, jak v elektrice
jeden pán si zapomněl doma peníze nebo jak v
kanceláři přinesl v deset hodin sluha
pokladníkovi úplně studený bůček.“
„Ale to je svatá pravda, miláčku.“ Podívala se
posupně na něj a začala falešně hvízdat.
Příští den vyprávěl pan Přemek jeho ženě o
oddělení velkých dravců. Jak divoce šlehal
ohonem africký gepard, krásný pardál, když se on
postavil k jeho kleci. Jak syčel na něj levhart
ze Siamu.
„Tos jim chtěl dát preclík?“ ironicky otázal se
pan Böhm.
Žena se na něj podívala tak strašně a pan Přemek
řekl: „Buď tak laskav, nevyrušuj mne. Víte,
milostpaní, vedle levharta je párek
východosibiřských tygrů. K nim se přiblížil malý
chlapeček a oni si ho chtěli tam vtáhnout. Já
jsem ovšem neztratil duchapřítomnosti a vykřikl
na ně: „Necháte ho na pokoji, vždyť vám nic
nedělá, vy chytráci!“ Tygři se vám ztratili do
kouta a ani necekli. Zato levharti a sněžní
pardálové, jaguáři a lvi, puma a vlci dali se do
takového řvaní, až je hasiči musili postříkat
hadicemi. Ten den jsem měl namále. Nahnul jsem
se příliš nad medvědí jámou, někdo do mne v
tlačenici strčil a já střemhlav spadl mezi
medvědy. Jeden byl z Tčugučaku a Kirgizska,
jeden z Číny, takový žlutošedivý, a páchlo mu z
tlamy po čerstvé hovězí krvi, patřil do odrůdy
medvědů kuldža z pohoří Tian-Šan, a ti dva
ostatní, to byli grizzly, černí medvědi ze
Severní Ameriky. Kdo to nezažil, co to je, když
člověka očuchávají čtyři medvědi, ten neví, co
to je za zvláštní pocit.
Pan Přemek utřel si pot z čela.
„Ovšemže jsem neztratil duchapřítomnost. Vedle
hrála kapela, a tak jsem křičel nahoru, aby mně
podali buben. To bylo dílem okamžiku. Počal jsem
bubnovat a medvědi počali se kolébat do taktu.
Mezitím přišli zřízenci a vytáhli mne nahoru
pomocí přivedeného slona, který mne rypákem
zachytil a vyhodil z jámy ven. Trochu špatně
odhadl vzdálenost a vyhodil mne tak, že jsem
padl do nádrže s aligátory. Pěknou ranou omráčil
jsem velkého krokodýla, který chňapl po mé noze,
takže ten ulekaně plul ku břehu a vylezl z
nádrže ven. Nevím, milostpaní, jak dlouho jsem v
nádrži řádil. Vím jen tolik, že jsem zprvu
plaval za jednotlivými aligátory a jednoho po
druhém chytil za ohon, zatočil s ním několikrát
ve vzduchu nad hladinou, až jsem je dokonale
omráčil. Prchali přede mnou zděšeně, a když jsem
vylezl z vody, viděl jsem všechny ty potvory
krčit se v koutě ohrady s hlavami zahrabanými do
písku, aby mne neviděly. Byl jsem potom ještě
několikrát u té nádrže s těmi bestiemi, ale
jakmile mne zpozorovaly, vylézaly ihned z vody,
jako kdyby se chtěly zachránit, kde by to jen
šlo. Později, ani byste, milostpaní, nevěřila,
jak ve všech odděleních a pavilónech dravá
zvířata přede mnou dostávala strach. Vycítila
instinktem, že se jich nebojím a že opovrhuji
jejich ukrutností, a abych tak řekl, jejich
domýšlivostí. U všech kozlů, co si taková bestie
o sobě myslí?“
II
Toto vše asi předcházelo tomu, než přišel ke
mně pan Böhm.
Tvářil se jako uštvaný člověk nebo jako ti,
kteří ponejprv byli odsouzeni pro nějaký podvod
a přicházejí do žurnalistické síně u soudů s
prosbou, s tklivou prosbou k pánům žurnalistům,
aby nedávali do novin jejich jméno.
Napřed mi to všechno vysvětlil. Pravil, že má
takové přesvědčení, že ho žena již nemá ráda a
že to začlo s pelikány.
Napřed vyprávěl při večeři pan Přemek, že mu
vzal při prohlídce rybníku s pelikány jeden
starý, obyčejný pomatený pelikán klobouk, a když
mu ho chtěl vzít, že se do něho pustil jeden
australský vzácný druh pelikánů a celá řada
kormoránů a racků že počala na něho útočit a že
marně křičel na pelikány: „Ale ptáci, já si to
vyprošuji, vzpamatujte se.“
Teprve když byl hrubý na ně a energický, že mu
ten pomatený pelikán vrátil klobouk.
„Tak to začlo,“ vzdychl pan Böhm, „žena nemůže
si vynachválit, že tolik zkusil, posílá mne do
Indie střílet tygry a on žvaní čím dál tím větší
hlouposti. Včera zas vykládal, že se pral s
nosorožcem, který prorazil plot a šel se
podívat, co hraje orchestr. Hroši za ním běhali
jako psíci a jeden tygr že nežral dřív, dokud
osobně se nepřesvědčil jeho návštěvou, že je
ještě pan Přemek v Berlíně. A žena sedí přitom
jako u vytržení, nemůže se nikdy dočkat, až pan
Přemek přijde, nápadně se počíná poslední dobou
česat, sama mně řekla, že byl u nás pan Přemek
předevčírem za mé nepřítomnosti, vykládá pořád o
panu Přemkovi a dnes mně řekla, že zítra, až
odjedu do Kolína na schůzi akcionářů, že půjde s
panem Přemkem do Stromovky, že pan Přemek jí
slíbil vykládat o tom, jak měli z něho tam v
jednom oddělení vlci strach. A když jí někdy
něco řeknu, tu dá se do pláče, že jí ani toho
pana Přemka nepřeji.
Obyčejně to skončí tak, že mně vyčítá, jak jsem
já nikde na cestách nezažil nic zajímavého.
Vypadá přitom tak, jako by nemyslela na nic než
na samá dobrodružství a romantické příhody, a
dovede přece tak dobře udělat masité omelety a
zadělávané telecí s karfiólem.“
Pan Böhm utřel si slzy, které se mu objevily v
očích. „Stydím se,“ pokračoval, „jít s nimi
někam na výlet, když jedeme kočárem. Žena myslí
vždy, jak by to dopadalo, kdyby se koně
splašili. Pan Přemek ji chlácholí a říká, že by
skočil po kočím, to že by bylo jeho první
zakročení, poněvadž kočí má zaplaceno za pořádné
dovezení hostů a ne za splašení koní. Ať si koně
splaší, když jede sám, a ať je neplaší, když
jedeme my. A chová se přitom děsně divně. Stále
chce vylézt z vozu a zadržet koně, chce vynadat
kočímu, a zatím koně jdou krokem, že by je s
trakařem dohonil.
„Říká, že nepojede už kočárem, poněvadž kdyby
koně zadržel, že by mu je strhl v kříži a musil
zaplatit. Žvaní tak blbě a to se právě mé ženě
líbí. Předešle přišel zase jako obvykle večer a
mluvil tak dlouho o pštrosovi, kterého chytil za
nohu, když ho chtěl kopnout, až žena připálila
dokonce ony výtečné masité omelety.“
„Mé rodinné štěstí,“ řekl dále pohnutě, „je
zvráceno. Připadám si jako manžel, který jest
vědomě klamán, a vím, že to půjde čím dále tím
více z kopce. Jsem bezmocný, poněvadž nechci
dělat skandál. Pomozte mně jí vyložit, že to
všechno je žvanění, co říká pan Přemek, že je to
prachobyčejný tlučhuba. Vždyť co je to vlastně s
tou jeho celou zoologickou zahradou berlínskou
za slávu. Připouštím, že ho kopl velbloud, ale
zoufám nad tím ostatním.“
Slíbil jsem mu, že zařídím vše, co bude v mé
moci.
Šel jsem tedy navštívit pana Přemka. Znali jsme
se z kavárny a vyprávěl mně jednou, že věnoval
svůj život nálepkám, a prosil mne, abych se šel
jednou podívat na to jeho životní dílo, na album
na nálepky.
Napřed mně tedy ukázal album, a když je zavřel,
pohostil mne černou kávou, kterou prý připravuje
dle tureckého způsobu, jak to viděl v Turecku
(kde nikdy nebyl).
Opatrně zmínil jsem se o jeho poslední cestě do
Německa a o tom, že paní Böhmová vypravuje o
něm, jak neohroženě se postavil proti dravým
zvířatům v berlínské zoologické zahradě.
Počal mně tedy vykládat, že byl přece při tom,
když tenkrát v Lipsku utekli ti lvi při dopravě
na nádraží, a že sám skolil holí jednu lvici,
miláčka krotitelky, která ho potom chtěla
zastřelit.
A tu jsem nadhodil, že jsem aranžérem různých
scén pro kinematografy a že jest tu právě cirkus
Hagenbeckův. „Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že
vy byste se velmi dobře hodil k tomu, kdybyste
při své odvaze sehrál s někým ve lví kleci, nebo
lepší ještě bude, poněvadž tygři jsou divočejší,
v tygří kleci partii karet. Umíte tahavý
mariáš?“
„Umím,“ řekl zblednuv trochu.
„Dobře, tedy tahavý mariáš.“
„Já však ze zásady mariáš nehraji o peníze,“
pokusil se namítnout.
„Nebude se hrát o peníze, cinkot peněz by dělal
tygry nepokojnými. Sehrajete třebas čtyři
partie. Já zařídím vše u ředitelství a dáme vás
na plakáty, že budete hrát karty uprostřed
dvanácti bengálských krvežíznivých tygrů.
Myslím, že paní Bóhmová bude velmi překvapena,
až to uslyší.“
Rozloučil se rychle se mnou a slyšel jsem, jak
služce poroučí, aby otevřela okno.
„Teď ujede ten protiva jistě z Prahy,“ pomyslil
jsem si, „a přítel Böhm bude mít od něho pokoj.“
Za dva dny po mém rozhovoru s panem Přemkem
zazvonil pan Böhm na dveře mého bytu.
Objevil se přede mnou úplně připravený na cestu,
v krátkých kalhotech, s vakem, obaleným plédem,
pod paží.
„Jedu sám k moři,“ řekl beze všeho úvodu, „jsem
u manželky nemožný a přicházím vám poděkovat za
dobrý úmysl. Víte, co ten Přemek, ten padouch,
prohlásil, když oznámil mé manželce, že bude
hrát karty v tygří kleci v Hagenbeckově cirku?
Že je bude hrát jen pod tou podmínkou, když je
budu hrát já s ním. Já jsem však zbabělec. Buďte
sbohem a ještě jednou vám děkuji.“
V
Za týden nato sedí pan Böhm v Terstu v hotelu
Balkán a obírá se smaženým kuřetem. Když kuře
snědl, poručí si péro a píše manželce: „Milá
Něžo! Oznamuji Ti, že jsem právě uškrtil jednoho
žraloka, který mne přepadl v moři za velké
bouře, kdy mne vlny chtěly vyvrhnouti na břeh.
Mnou uškrcený žralok byl již dlouho postrachem i
nejzkušenějších námořníků i válečného loďstva.
Tvůj Toník
VI
A za týden nato vidět již pana Böhma chodit v
Miramare se svou manželkou, zatímco pan Přemek
odjíždí do lázní Poděbrad, obdržev právě od
Böhmů lichotivý přípis, aby přijel zúčastnit se
jednoho velkého lovu na žraloky. |