Státy se boří, národové se sbírají...

(úvodník)

-Státy se boří, národové se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim politický stav zemí europejských,“ psal Karel Havlíček v dubnu 1848.

Tehdejší únorová revoluce pařížská pobouřila Evropu, sjednotila Italy a Němce. Maďarům dala svobodu a nás podnítila k rozhodnému vystoupení na politické kolbiště ohrožující se Evropy. Rovnoprávnost a samostatnost určovaly naši směrnici v otázkách vnitřních, svobody všech a každého hájili jsme před světovým fórem. V revolučních dnech pražských roku 1848 vydává Slovanský sjezd manifest, redigovaný Palackým a ruským anarchistou Bakuninem, v němž se praví: „My Slované zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly, stavící se zákonům v bok. Zavrhujeme všechna privilegia a nadpráví, jakož i všechny politické rozdíly stavův. Žádáme bez výjimky rovnost před zákonem i stejnou míru práv a povinností pro každého. Kdežkoli mezi milióny i jeden porobek se rodí, tamť ještě pravé svobody neznají.“ Manifest končil návrhem „k obeslání všeobecného evropského sjezdu národů na vyjednávání mezinárodních otázek“.

Za sedmdesát let od pražských svatodušních barikád vyspěli jsme hospodářsky, prohloubili se politicky a svým vzděláním stanuli jsme v popředí národů evropských. Po sedmdesáti letech shromažďují se v Praze zástupcové československého lidu a vydávají prohlášení, které zásadně shoduje se se svatodušním manifestem Palackého a Bakunina. Žádají neústupně zřízení Československé republiky a luštění otázek malých národů na světové poradě všech národů a států. Prohlášení jest konfiskováno. Vídeň bojí se vydati je světu, leč všichni vědí, každý tuší a cítí, že Ústavodárným shromážděním československým, svolaným na Tři krále do Prahy, vyjádřena je vůle lidu, který chce konečně sám rozhodovat o svém osudu.

V dnešní době slova a činy se ztotožňují, slovo i čin stává se životem. Sny a teorie nemají místa. Každá opomenutá vteřina v přítomnosti, určená práci a dílu, trestána bude osudně zítra. Závratnou rychlostí rozvíjí se dějiny. K čemu dříve bylo třeba několik desítiletí, odehrává se před očima národů v týdnu: nikdo neví, nejen co přinese zítřek, nýbrž jak bude večer nebo v poledne, co se stane v nejbližších dvou či třech hodinách.

Nikdy nepomyslila Evropa, že ve vrcholném bodu světové války padne samoděržaví a rozpoutá se vzápětí občanská válka za nový život na zemi, nikdy neuvážila, že ruský jarní vánek nebude ji líbezně ovívat, nýbrž že se strašlivou prudkostí vichru zaduje na Západ a rozvíří utýrané mozky a rozvášní vyhladovělé davy, nikdy Evropa nečekala, že malý národ český, žalářovaný a kaceřovaný, první pochopí žhavou výzvu revolučního Ruska k lidu celého světa.

Český lid stojí v čele bouřící se Evropy. Praha první po ruské revoluci vztyčuje rudý prapor všeobecné vzpoury, vysoko jej zvedá k šedému zimnímu nebi, aby byl viditelný celému světu. Na Staroměstském náměstí, kolem sochy Mistra Jana, zní velebně „Kde domov můj“, procítěně a zlověstně rozléhá se refrén „a potom budem soudit my“. Lid opouští své příbytky, dělnictvo houfně vychází na ulice, aby bojovalo, aby svou krví vykoupilo dětem svým politickou svobodu a sociální spravedlnost. Cosi velkolepého dýše z veliké revoluce české, zvěst o ní podmaňuje si všechny národy v Rakousku a v Uhrách. Poláci, Slovinci, Srbochorvaté staví se do revolučních šiků, německý pracující lid vypovídá boj imperialismu, všeobecné stávkové hnutí - tato strašná předzvěst velikých převratů - šíří se Rakouskem i Německem, rozechvívá Španělsko a Itálii, proniká do Francie a vzbuzuje vážné obavy i v Anglii.

Evropa se otřásá do základů. Rakousko a Německo sténají. Vládní socialisté snaží se zmírniti průběh událostí a pomoci vládám, organizované však dělnictvo, davy lidu, věrné Bedřichu Adlerovi a Liebknechtovi, chápou, že válku může skončit pouze lid, jenž nejvíce obětoval na svých statcích a na svých životech za blaho ... Snad kohosi třetího? Jako bylo vždy? ... Nikoli, Evropa, ta její utlačovaná, vyděděná část povstává, organizuje své síly, postihuje důležitost okamžiku. Jde do boje … Jdou do boje všichni utlačovaní národové, třídy a vrstvy evropského občanstva, které konečně chtí zúčtovati s absolutismem, panovačností byrokracie a kapitálu. Hladové davy začínají revoluci, jak bylo tomu v Římě, jak událo se ve Francii, co viděli jsme také loni v Rusku.

Hindenburg věřil, že nejsilnější nervy vyhrají tuto válku. Ale výkřiky ulice po chlebě trhají nervy jako pavučinová vlákna, bortí intrikářská díla modrokrevných diplomatů, hravě smétají vlády a trůny.

Nad evropským obzorem stahují se hrozivé mraky, z nichž vyšlehávají blesky, v dáli duní hromy ruské revoluce a ve hlučné směsi výkřiků zaznívá zřetelně a jasně hlas českého Lidu.

Poslední ideály starého světa skomírají. Blíží se doba, kdy obrodí se svobodné a šťastné lidstvo, jak překrásně vyjádřil roku 1848 A. Herzen slovy: „Přijde jaro, mladý, svěží život rozkvete na mohylách pokolení, jež padla obětí nespravedlnosti, národové povstanou se zdravými silami. A otevře se nová stránka světové historie.“