Stávka zločinců

 

 
Rozumí se, že tím zase byli vinni sociální demokraté. Jejich listy stále přinášely zprávy o třídní justici, jejich řečníci žádali, aby rovnost občanů v zákonech teoreticky stanovená se dokonce prováděla v praxi! Tyto požadavky šly dokonce tak daleko, že když jedna baronka v klenotnickém krámě omylem potají zastrčila do kapsy pár drahocenných démantů, žádaly tyto listy, aby byla odsouzena jako sprostá zlodějka, jako by u baronek nebyla v takových případech kleptomanie. Podobně také tyto orgány se naprosto nezastaly jistého osvíceného hraběte, když udělal konkurs, při kterém různí jeho věřitelé a úředníci přišli o mizerných pár milionů, naopak ještě se odvážily žádat, aby Jeho Osvícenost usedla na lavici obžalovaných, a když se to nestalo, začaly tyto listy popuzovat lid proti spravedlnosti a soudům.

Tak došlo k tomu, k čemu dojiti musilo! Zločincům se zdálo, že soudy nejsou k nim spravedlivý, že se jedná s nimi jinak, nežli by se jednat mělo, a tak došlo k úkazu, který byl ve světových dějinách unikem a který měl, jak čtenáři uvidí, důsledky pro stát velepovážlivé. Jednoho dne, či lépe řečeno jedné noci, bez vědomí a povolení policie objevily se na rozích ulic plakáty, kterými všichni zločinci ohlašovali všeobecnou stávku! To byl poslední nezákonný čin, který se stal. Od té doby nic. Stávka měla trvat tak dlouho, dokud zákony, stanovící rovnost občanskou, nebudou do poslední písmeny prováděny.

Loajálního občana musilo se bolestně dotknout, že viděl na vlastní oči, jak úřady toto hnutí z počátku podceňovaly.

Policejní i soudní úředníci šli na dovolenou, mnuli si radostí ruce a prohlašovali, že se budou mít na pozoru, aby vyhověli žádosti stávkujících. Tak krásné časy že nebudou mít do smrti. Úředníci státního zastupitelství seděli celý den po kavárnách a z dlouhé chvíle četli noviny. Ale tu se počaly jevit první důsledky stávky. Redaktoři, tito rození zločinci, byli solidární s ostatními, neprohřešovali se ani proti nejmenšímu paragrafu a sám pan vrchní státní zástupce, když pročetl i Právo lidu, Zář a Kopřivy, ve kterých doufal přece něco pro sebe nalézt, ale nenašel, uhodil jimi hněvivě a řekl:

,,To už je skoro tak fádní jako Pražské úřední listy!“

Od té doby byl trápen hroznou nervosou. A když přišel kvartál a sdělával svůj výkaz a do rubriky „počet obviněných“ napsal nulu, do rubriky „počet podaných žalob“ zase nulu a do rubriky „počet odsouzení“ zase nulu, spráskl rukama a oběsil se.

Ale nervosa činila hrozné pokroky. Nervosa následkem nudy a nezaměstnanosti. Budova zemského trestního soudu zpustla a její vchod byl pokryt pavučinami. Tu došlo najednou k hrozným věcem. Všichni referenti Ze soudní síně v denních listech dostali výpověď. Usnesli se tedy, že sáhnou k svépomoci. Založili Spolek pro podporování rodin trestanců a počali veřejně sbírati k tomuto účelu. Podle stanov měla rodina uvězněného po dobu jeho trestu dostávat dvojnásobný výdělek uvězněného. Čtenáři rubriky Ze soudní síně zahrnuli nový spolek příspěvky, rovněž tak vydavatelstva novin, takže spolek mohl ohlásit, že bude vyplácet rodinám ne dvojnásobný, nýbrž desateronásobný plat, ba ani to nepomohlo proti tuhé organisaci zločinců. Ale nejhorší nehoda stihla Národní politiku. Tento list, který jak známo nepřinášel nikdy nic jiného, nežli zprávy o zločinech, vycházel úplně bez textu, jenom s inzeráty. Když se ukázalo, že náklad tím

klesá, odhodlal se k velikému humánnímu činu a prohlásil, že kdyby snad se stal zločin a jeho původce byl odsouzen, že vyplatí nevinné ubohé rodině obnos 100 000 korun, ale ani to nepomáhalo.

Konečně připadl jistý substitut státního zastupitelství na myšlenku, která dle jeho mínění musila v této bídě pomoci. Vyžádal si od arcibiskupství seznam všech monsignorů a počal u všech provádět podle abecedy přísné domovní prohlídky, kruté revise všech knih a pokladen podniků a ústavů a pak čekal na výsledek. Ale ten byl přímo zdrcující: již ani monsignoři nekradli!

Obhájci ve věcech trestních neměli co dělat. Nebylo klientů. Ale starali se aspoň o budoucnost. Uvědomili si, že na každý případ by se vrhly noviny jako dravci. A že by to byla znamenitá reklama. Následkem toho prohlásili nejznamenitější a nejdražší obhájci, že už nadále budou hájit každého klienta zdarma. Mladší obhájci, kteří teprve se chtěli proslavit, v novinách dokonce slibovali těm, kdo je přijme za obhájce, peněžitou odměnu. Ale tito mladí obhájci nebyli bohatí, prémie jimi nabízené byly následkem toho nepatrné a organisace zločinců byla tuhá, pokus selhal úplně.

Na policejním řiditelství byli celí zoufalí. Celá „direkce“ chytala v kancelářích mouchy, strážníkům bylo výnosem c. k. dvorního rady a policejního řiditele nařízeno chytat lelky, aby nevyšli z praxe chytací. Ale pan dvorní rada i jinak se staral o nápravu poměrů. Noviny přinesly zprávu, že měl velikou konferenci s předáky německého kasina. Druhý den měly počít bumly.

Pár národních sociálů se dá přece zavřít, kalkulovalo se, a věc je zachráněna.

Ale bumly se konaly, nikdo si jich nevšiml. Vše selhávalo. „Direkce“ zoufala. Má-li se povědět pravda, mělo toto zoufalství ještě jinou příčinu. Na policejním řiditelství byli odhodláni vydat soudům i strážníky, kteří by se prohřešili proti zákonům, zbytečnou surovostí týrali obecenstvo nebo bez důvodu strkali do lidí. A policejní řiditelství města, o kterém tuto píšeme, mělo zkušenost, že by v tom čert musil vězet, aby ve dnech jen trochu po-

hnutých se takových případů nestalo aspoň sto! Ale všecko to očekávání zklamalo a v panu dvorním radovi počalo klíčit podezření, že jeho mužstvo patří k organisaci zločinců.

Pak mu přišla spásná myšlenka. Obžaloval strážníky, že se spojovali se zločinci! Ale pro to zase neměl důkazů. Jediná stížnost, kterou měl, bylo, že dříve zločiny páchali, ale teď již ne. A to přece nemohl soudně stíhat.

Vážnost radů a vůbec úředníků trestního soudu počala rapidně klesat. Vědělo se, že béřou plat, ale nic nedělají. Když přišel někdo do hospody a řekl o sobě, že je radou trestního soudu, počali lidé od něho odsedávat a ubožák četl na tváři všech hostů myšlenku:

„Také jeden z těch darmochlebů, kteří nás poplatníky vyžírají a nic nedělají. Úředníci státního zastupitelství si již vůbec netroufali na ulici.“

V parlamentě byl zatím podán pilný návrh, aby všecka dotyčná místa a úřady byly zrušeny, poněvadž nevykazují žádné činnosti.

Nyní bylo zle. To byla poslední kapka, pohár překypěl. Věci se chopila vláda. Všichni trestanci, odsouzení k dlouholetému žaláři, dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Ti o existenci stávky ničeho se nedověděli a byla tudíž naděje, že se beze všeho propůjčí za stávkokaze. Ale stávkující měli u všech věznic stávkové hlídky, které propuštěným ihned vysvětlily, oč se jedná, a varovaly je před stávkokazectvím. Vláda se svou akcí pohořela úplně, ba situace se ještě zhoršila, poněvadž také všecky úřady a úředníci i zřízenci věznic se stali zbytečnými.

Chvíli se pomýšlelo zcela vážně na to, aby byla pro zločince vypsána státní stipendia, agrárníci navrhovali, aby na páchání zločinů byly dávány subvence, ale po zralé úvaze byl tento návrh zamítnut.

Zatím se blížil den, kdy na jednacím pořadu parlamentu byl návrh na zrušení trestních soudů, státního návladnictví, policie, věznic a vězeňských správ. Ale den předtím náhle z rána stanul, jako by ho země vychrlila, před budovou místodržitelství tisícihlavý dav, v jehož čele stály čtyři osoby: Pan president trestního soudu nesl dlouhou tyč, na jejímž konci byla připevněna ohromná tabule s nápisem: Dejte nám práci!“ Vedle něho jako mračný bůh šel pan vrchní státní zástupce, který nesl obrovský nápis: „Pryč s

nezaměstnaností!“ Interesantní hlava pana policejního řiditele zastíněna písmeny nápisu: „Jen práce šlechtí!“ Konečně pan president advokátní komory stíral upocené čelo, plahoče se s těžkým břemenem nápisu: „Vraťte nám naše zločince!“ Za těmito čtyřmi pány valila se vlna soudních radů, sekretářů, vyšetřujících soudců, auskultantů, praktikantů, státních zástupců, substitutů, policejních úředníků, obhájců, zkrátka příslušníků všech stavů, stávkou zločinců poškozených.

Řečení čtyři páni odložili své nápisy a ubírali se do místodržitelského paláce. Policejní strážníci, kteří se průvodu nezúčastnili, poněvadž se jim nynější stav zcela dobře líbil, prohlíželi si s netajeným zájmem tyto zvláštní demonstranty.

Vtom se objevila na schodech paláce vyslaná čtyřčlenná deputace. President vrchního soudu chopil se své tyče a zamával jí na znamení, že chce sdělit shromáždění výsledek poslání. Nastalo hrobové ticho. Pak pan president se zuřivými posuňky a hlasem vztekem přerývaným prohlásil:

„On nás nepřijal!“

„Nepřijal? Ten ...!“ zaznělo ze zástupu a tisíce zaťatých pěstí se pozvedlo k oknům místodržitelovým. Nastal rámus, křik, nadávky. Několik kamenů letělo přímo k obydlí Jeho Excelence.

Strážníci poznali, že teď nezakročit by bylo zločinem. A poněvadž zločinů již nepáchali, počali zakročovat. Takovou rvačku ještě neviděla ani Praha! Vrchní státní zástupce roztřískal svou tyč i nápis o hlavy strážníků, pan policejní řiditel vytrhoval chocholy z policejních klobouků, jako by to byl nějaký národní sociál. Ostuda skončila zatčením pěti set osob, vesměs vysokých státních úředníků a známých advokátů.

Sloupce Národní politiky byly druhého dne plny, soudy měly zase plné ruce práce. Výtržníci byli velikou většinou osvobozeni, poněvadž jednali v okamžitém pomatení mysli. Pouze několik méně významných osob bylo odsouzeno k peněžitým pokutám od pěti do desíti korun. Ale toho dne také skončila stávka zločinců. Poznali, že mohou být snadno nahrazeni. A rozsudky proti těm, kdo je nahradili, přesvědčily je o tom, že rovnosti všech občanů se nedomohou. Stávka byla prohrána.

Tak se stalo, že v zemi, kde se toto vše odehrálo, zůstala rovnost všech občanů před zákonem i nadále pouze na papíře.