Štědrý večer v sirotčinci
Sirotka Pazourka zavřeli na Hod boží vánoční do komory, kde byly pytle s moukou
a také, jak radostně Pazourek objevil, pytle se sušenými švestkami.
Tento objev způsobil, že zoufalá situace Pazourkova počala se vyjasňovat a málem
byl by Pazourek vděčně šeptal díky bohu za sušené švestky, kdyby nebyl právě v
takové náladě, kdy člověk na milého pánaboha nejvíce nadává.
Bylo mu úplně jasno, že právě kvůli tomu milému pánubohu zde vězí za trest. Sedl
si na pytel mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak včera přišel na
Štědrý den k nim Ježíšek do sirotčince v podobě pana katechety, ředitele
sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a jednoho vytáhlého člověka, který stále
posmrkával a kterému říkali excelence. Pak přinesli dva nejhodnější sirotkové
zdola z ředitelny balíky se šátky na krk, položili je pod vánoční stromek a
políbili panu katechetovi ruce.
Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou dámou, která každého sirotka
pohladila po tváři a ptala se ho na nebožtíky rodiče.
Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se dali do smíchu a Kalous vykřikl:
"Parchante!"
To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal zuby a říkal, že Ježíšek si toho
nezasluhuje, aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný den tohoto
uličníka. Že ho zpohlavkuje až na Boží hod.
Váša Metzer povídal, že tomu vytáhlému pánovi, kterému říkají excelence, je
cítit z úst.
Pivora se sázel o půl cigarety, že to není pravda.
To byli ještě stále v jídelně. Nejedli dosud nic, měli hlad a čekali na Ježíška,
aby je spasil, poněvadž se museli celý den postit až na dva, kteří pomáhajíce v
kuchyni ukradli kus vánočky a chlubili se tím. Poněvadž Pivorovi nedali, řekl to
na ně. Myslil, že jim zkazí radost, zatím však oni měli už vánočku v sobě, a tak
je pan katecheta tělesně potrestal přede všemi.
"Ježíšek jim nadělil jelita," smál se Pivora a šťouchal do Pazourka. Stáli
doposud v řadě a smáli se těm tlustým pánům, kteří říkali: "Ubohé dětičky, ubozí
sirotečkové."
Potom pan ředitel počal rozkládat rukama a říkal, že je bůh milosrdný a nedá těm
červíčkům zahynouti. Koulel přitom zuřivě očima po Wintrovi, ježto vyplazoval
jazyk na pána, který posmrkávaL Pan ředitel pošeptal něco panu katechetovi, ten
zavolal Wintra a odešel s ním do vedlejší síně. Za chvili se Winter vrátil, byl
uplakaný a tichý jako pěna.
Nato jim pan katecheta poručil, aby šli vedle do síně, kde byl připraven vysoký
vánoční stromek, na němž hořely svičky a nahoře vznášel se anděl, kterému někdo
namaloval uhlem vousy, aby vypadal jako pan ředitel. Tam stáli hodnou chvíli, až
konečně otevřely se dvéře a vešli ti páni s těma paníma a celý učitelský sbor
sirotčince.
Pan katecheta požehnal se křížem a spustil otčenáš. Modlili se hlasitě a hodně
rychle, aby už to bylo odbyto. Nato ještě modlili se Věřím v Boha a Zdrávas
Maria.
Licer povidal, že by se to raději mohli modlit při večeři, takže neví pořád, na
čem je - samé modlení a samý hlad.
Po třech zdrávasech vystoupil pan ředitel ze středu učitelského sboru,
pokřižoval se a řekl: "Na věky amen!"
Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim
čím dál tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek byl takový maličký,
nedovedl to ani říct, jen dělal rukama: "Takovýhle, takovýhle ... "
Černá paní plakala ještě víc a ředitel pokračoval a mluvil o dobytčatech ve
chlévě a díval se přiom významně na sirotky. Mluvil o šátcích na krk, načež si
sedl a povstal pan katecheta.
Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku narození Ježíška šátek na krk a
vyzval je, aby se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a
jednou Zdrávas Královno.
Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora se stále snažil nějak jej
vyprovokovat, ale nyní, když slyšel zase o otčenáších a zdrávasech, nezdržel se
a poznamenal k Pivorovi:
"To je ňákýho modlení za každou onuci."
Ten pán, jenž stále posmrkával, řekl tiše něco řediteli, který pokýval nábožně
hlavou, načež se rozběhl dozadu, chytil Pivoru za ucho a vrazil mu klouby druhé
ruky mezi žebra.
Pivora vytušil, že záležitost by mohla poškodit jeho vánoční náladu, a pravil
nahlas:
"To já ne, to tuhle Pazourek!" Pazourek se ovšem také hájil a vznikl rozruch, že
katecheta přerušil první Otčenáš hned za slovy "a odpusť nám naše viny". Vše
hledělo dozadu.
Ta paní, co stále plakala, začala najednou posmrkávat, začala funět a vzdychat.
Ostatní černě odění páni zvedali oči ke stropu a hleděli významně na katechetu,
který byl ve zřejmých rozpacích, z nichž si pomohl tím, že vytáhl z kapsy modrý
šátek, nasadil jej k tváři a zatroubil tak dopáleně, že Vošťálek, Bluml, Kačer a
Gregor myslili, že už to troubí venku starý sluha Vokřál, což mělo být znamením
k společnému zapění vánoční koledy, a zavřískli jako jeden muž:
"Narodil se Kristus Pán ... "
Katecheta sice zvedl ruce, aby bylo ticho, leč ostatní myslili, že chce dávat
takt, a spustili unisono.
V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel Pazourka jako tygr jehně a odvlekl
ho do komory. "-
Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní Pazourka, pytle mouky, pytle
sušených švestek a na zemi hrnec mléka.
Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil.
Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A následky při jeho celodenním postu
také.
A tak se snad lze i domyslit to, že dva pytle mouky v té komoře nebyly vůbec k
potřebě a že z komory po půlnoční, když Pazourka z ní ředitel pouštěl, docela to
nevonělo jako z komory.