|
Sirotka Pazourka zavřeli na Hod
boží vánoční do komory, kde byly pytle s moukou
a také, jak radostně Pazourek objevil, pytle se
sušenými švestkami.
Tento objev způsobil, že zoufalá situace
Pazourkova počala se vyjasňovat a málem byl by
Pazourek vděčně šeptal díky bohu za sušené
švestky, kdyby nebyl právě v takové náladě, kdy
člověk na milého pánaboha nejvíce nadává.
Bylo mu úplně jasno, že právě kvůli tomu milému
pánubohu zde vězí za trest. Sedl si na pytel
mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak
včera přišel na Štědrý den k nim Ježíšek do
sirotčince v podobě pana katechety, ředitele
sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a
jednoho vytáhlého člověka, který stále
posmrkával a kterému říkali excelence. Pak
přinesli dva nejhodnější sirotkové zdola z
ředitelny balíky se šátky na krk, položili je
pod vánoční stromek a políbili panu katechetovi
ruce.
Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou
dámou, která každého sirotka pohladila po tváři
a ptala se ho na nebožtíky rodiče.
Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se
dali do smíchu a Kalous vykřikl: "Parchante!"
To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal
zuby a říkal, že Ježíšek si toho nezasluhuje,
aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný
den tohoto uličníka. Že ho zpohlavkuje až na
Boží hod.
Váša Metzer povídal, že tomu vytáhlému pánovi,
kterému říkají excelence, je cítit z úst.
Pivora se sázel o půl cigarety, že to není
pravda.
To byli ještě stále v jídelně. Nejedli dosud
nic, měli hlad a čekali na Ježíška, aby je
spasil, poněvadž se museli celý den postit až na
dva, kteří pomáhajíce v kuchyni ukradli kus
vánočky a chlubili se tím. Poněvadž Pivorovi
nedali, řekl to na ně. Myslil, že jim zkazí
radost, zatím však oni měli už vánočku v sobě, a
tak je pan katecheta tělesně potrestal přede
všemi.
"Ježíšek jim nadělil jelita," smál se Pivora a
šťouchal do Pazourka. Stáli doposud v řadě a
smáli se těm tlustým pánům, kteří říkali: "Ubohé
dětičky, ubozí sirotečkové."
Potom pan ředitel počal rozkládat rukama a
říkal, že je bůh milosrdný a nedá těm červíčkům
zahynouti. Koulel přitom zuřivě očima po
Wintrovi, ježto vyplazoval jazyk na pána, který
posmrkávaL Pan ředitel pošeptal něco panu
katechetovi, ten zavolal Wintra a odešel s ním
do vedlejší síně. Za chvili se Winter vrátil,
byl uplakaný a tichý jako pěna.
Nato jim pan katecheta poručil, aby šli vedle do
síně, kde byl připraven vysoký vánoční stromek,
na němž hořely svičky a nahoře vznášel se anděl,
kterému někdo namaloval uhlem vousy, aby vypadal
jako pan ředitel. Tam stáli hodnou chvíli, až
konečně otevřely se dvéře a vešli ti páni s těma
paníma a celý učitelský sbor sirotčince.
Pan katecheta požehnal se křížem a spustil
otčenáš. Modlili se hlasitě a hodně rychle, aby
už to bylo odbyto. Nato ještě modlili se Věřím v
Boha a Zdrávas Maria.
Licer povidal, že by se to raději mohli modlit
při večeři, takže neví pořád, na čem je - samé
modlení a samý hlad.
Po třech zdrávasech vystoupil pan ředitel ze
středu učitelského sboru, pokřižoval se a řekl:
"Na věky amen!"
Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o
Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim čím dál
tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek
byl takový maličký, nedovedl to ani říct, jen
dělal rukama: "Takovýhle, takovýhle ... "
Černá paní plakala ještě víc a ředitel
pokračoval a mluvil o dobytčatech ve chlévě a
díval se přiom významně na sirotky. Mluvil o
šátcích na krk, načež si sedl a povstal pan
katecheta.
Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku
narození Ježíška šátek na krk a vyzval je, aby
se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát
Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.
Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora
se stále snažil nějak jej vyprovokovat, ale
nyní, když slyšel zase o otčenáších a
zdrávasech, nezdržel se a poznamenal k Pivorovi:
"To je ňákýho modlení za každou onuci."
Ten pán, jenž stále posmrkával, řekl tiše něco
řediteli, který pokýval nábožně hlavou, načež se
rozběhl dozadu, chytil Pivoru za ucho a vrazil
mu klouby druhé ruky mezi žebra.
Pivora vytušil, že záležitost by mohla poškodit
jeho vánoční náladu, a pravil nahlas:
"To já ne, to tuhle Pazourek!" Pazourek se ovšem
také hájil a vznikl rozruch, že katecheta
přerušil první Otčenáš hned za slovy "a odpusť
nám naše viny". Vše hledělo dozadu.
Ta paní, co stále plakala, začala najednou
posmrkávat, začala funět a vzdychat. Ostatní
černě odění páni zvedali oči ke stropu a hleděli
významně na katechetu, který byl ve zřejmých
rozpacích, z nichž si pomohl tím, že vytáhl z
kapsy modrý šátek, nasadil jej k tváři a
zatroubil tak dopáleně, že Vošťálek, Bluml,
Kačer a Gregor myslili, že už to troubí venku
starý sluha Vokřál, což mělo být znamením k
společnému zapění vánoční koledy, a zavřískli
jako jeden muž:
"Narodil se Kristus Pán ... "
Katecheta sice zvedl ruce, aby bylo ticho, leč
ostatní myslili, že chce dávat takt, a spustili
unisono.
V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel
Pazourka jako tygr jehně a odvlekl ho do komory.
"-
Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní
Pazourka, pytle mouky, pytle sušených švestek a
na zemi hrnec mléka.
Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil.
Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A
následky při jeho celodenním postu také.
A tak se snad lze i domyslit to, že dva pytle
mouky v té komoře nebyly vůbec k potřebě a že z
komory po půlnoční, když Pazourka z ní ředitel
pouštěl, docela to nevonělo jako z komory. |
