Stoupencové romantismu |
Velká předsvatojánská historie |
|
Tu noc před svatojanským ohňostrojem měl
praktikant berního úřadu Málek strašlivý sen.
Zdálo se mu, že byl dlužen sto zlatých, které
měl zaplatit již před půl rokem, že si těch sto
zlatých vypůjčil za hrozných podmínek,
nezaplatí-li totiž, že věřitel má právo naložit
s ním dle libosti a kdyby ho zavraždil, že má
právo dát do novin prohlášení, že on, Málek,
sešel dobrovolně ze světa, ku kterémuž účelu mu
před vyplacením vypůjčené sumy napsal stvrzenku:
„Já, Václav Málek, praktikant berního úřadu,
stvrzuji tímto, že z finanční tísně vyhledávám
dobrovolnou smrt. Bůh odpusť berní správě!“ On nezaplatil a půl roku již minulo a věřitel se dosud neobjevil... Sen pokračoval: On šel na ohňostroj (a jak sny bývají podivné), koupil si jedno místo na loďce. Díval se z loďky na pestré lampióny okolních lodí, na rakety vypouštěné za křiku davu na loďkách i na nábřeží, když vtom zbledl. K loďce, kde seděl, vesloval na velké lodi jeho věřitel. Nerozmýšleje se dlouho, skočil do vody, která zářila rudě ve světle bengálských ohňů a věřitel skočil z loďky za ním. On vzal španělské tempo, ale věřitel chytil ho již za kabát a vytáhl na velikou loď, kde on k svému údivu zpozoroval, že jeho věřitel proměnil se na pomocníka pyrotechnika Hájka, rozkazujícího: „Nabijte tohoto pána do hmoždíře!“ Stočili ho a vypálili... On letěl mezi raketami a hvízdal. Letěl pořád výš a výš. Proměňoval se červeně, modře, fialově a slyšel, jak dole davy hučí: „Bůh odpusť berní správě!“ Náhle ulétly mu ruce, pak nohy, pak odpadlo fialové tělo a jeho zelená hlava nakonec padala také, stále padala, světla zmizela. Padá, padá do vody. A pak se probudil. Nesmíme se divit, že Málek měl takový romantický sen, neboť i lidé nebásnící mají romantické sny, natož on, básník romantismu, který pěstoval ve své praktikantské duši a proto zdálo se mu též o vypůjčených sto zlatých... Do rána již neusnul a přemýšlel stále o svém snu, přemýšlel, i když šel do úřadu, rozjímal o svém snu, když seděl již za psacím stolem a dumal o něm, když pan vrchní oficiál poklepal mu na rameno a řekl: „Přijďte ke mně do mého byró v deset hodin.“ „Pane Málku,“ pravil vrchní oficiál v deset hodin, maje před sebou velkou porci telecí pečeně, „já, jak víte dobře, jsem též stoupencem romantismu jako vy. Vaše sbírka básní, vydaná...“ „Vlastním, bohužel, nákladem, pane oficiále...“ „Dobrá, pane Málku, vím, co tím myslíte, psával jsem též. Líbila se mně, neboť směr, kterým se béřete, má tolik krásného v sobě, ale bohužel nyní upadá. Realismus, naturalismus...“ „Nalézá hojné potravy, pane oficiále.“ „Rytířské loupežné balady nikdo nečte, pane Málku.“ „Prodal jsem dosud pět exemplářů svých básní, pane vrchní oficiále.“ „Jsou to smutné věci, ale o tom jsem nechtěl nyní hovořit, pane Málku. Chtěl jsem se vás jen otázat, nechtěl-li byste dělati mně dnes večer na ohňostroji společníka. Najal jsem si loďku. Žena má strach, aby se neutopila, žena tedy odpadla, pane Málku. Bratr má revmatismus, bratr nepřijde. A zde z pánů každý již má svou společnost. My si hezky pohovoříme, popovídáme, budeme mít rachejtle z první ruky, poplavíme si, což, pane Málku?“ „S největší radostí, pane vrchní oficiále, račte přijati ujištění, že čest, kterou mně prokazujete...“ „Pah! V šest hodin u kavárny Slávie. Ale přesně, pane Málku...“ „Má poklona!“ „Má služba!“ ***Nábřeží před ohňostrojem. |
 |
|
|