I
Profesor Švolba vydal již několik knížek o
společenských stycích rodičů s dítkami, přičemž
objevil, že vzájemný svazek rodičů s dítkami je
patrně dle všech nepopíratelných příznaků
nejpřirozenější spolek lidí mezi sebou.
Několik jeho přednášek uspořádaných v různých
spolcích paní a dívek, v Ženském klubu,
organizaci čtrnáctideníku Rodina, který měl
sloužit k sblížení rodičů s dítkami, získalo mu
pověst podivína, zejména když dokázal v úvodním
článku prvního čísla časopisu Rodina, že rodiče
a dítky bývají nepopíratelně ratolesti téhož
kmene a že nesmí býti tato logická spojitost
nijak podceňována, přičemž se odvolával na
starého ceremoniáře a komořího u dvora
výmarského Adolfa Knigge a ještě nešťastnějšího
dr. Gutha na Hradě.
Jeho vědecká sláva odrážela se však velice
smutně na jeho kariéře, poněvadž zdálo se, že
jedině ohromnou náhodou mohlo býti potrhlému
pánovi svěřeno vychování studující mládeže a že
osud zahrál si podivnou hru s panem profesorem,
který místo toho, aby se za pěkného počasí
procházel po zahradě některého sanatoria,
sedával dále za katedrami různých gymnázií.
Vyšší školní úřady překládaly ho totiž z místa
na místo, když už v hodinách češtiny dosti
dlouho na jednom místě vykládal, že rodiče,
rozplodňujíce dítky, udržují tak rodinu.
Školní domácí úkoly, které předkládal k
vypracování svým žákům, byly jakéhosi
filozoficko-pedagogického směru, jako například
„Mají-li rodiče býti společníky výstředností
svých dítek“.
Kvůli takové úloze putoval profesor Švolba z
místa na místo, ze severu na jih, z jihu na
východ, z východu na západ republiky.
Konečně se ocitl opět na novém místě, tentokráte
na jihozápadě a prvním jeho vystoupením před
studujícími páté třídy gymnázia v hodině češtiny
byla zajímavá přednáška o tom, že syn, znaje již
od narození svého otce, spatřuje ho bez
škrabošky, aby otec se mu nestal odporným, musí
syn dávati přednost ušlechtilým stránkám svého
otce. Syn však přitom má si vždy být vědom
slabostí svých rodičů a má se vystříhati, aby je
snad napodoboval.
Zakončením, vyplývajícím z přednášky, byla
školní úloha, uložená novým žákům, s
mnohoslibným nadpisem „I kdyby dítky měly
oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí rodičů,
zůstává přec povinnost vděčnosti“.
K této úloze nadiktoval jim určité teze, body,
dle kterých měli postupovat při vypracování
úlohy:
I. Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností,
slabostí a ohavností svých rodičů.
II. Skrývají-li moji rodičové výše vytčené chyby
přede mnou?
III. Proč mám tyto vady svých rodičů dle
možnosti před veřejností ukrývati?
IV. Proč nemám jich chyby napodobovati?
V. Panuje-li nesvornost mezi mými rodiči?
VI. Proč se mám říditi rozumem a rozvahou při
domácích skandálech?
„Ano, študenti,“ řekl slavnostně profesor
Švolba, „mou zásadou při způsobu, jak vám si
počínati při zpracování domácích úloh, je úplně
zcela nová pedagogická soustava. Mně se jedná o
sblížení rodičů se svými syny. Dříve se
považovalo takřka za nepřípustné, milí studenti,
aby rodiče pomáhali dítkám při vypracování
domácích úloh. Já však přímo na to naléhám, aby
rodiče spoluúčinkovali při vypracování domácích
úloh a mou snahou bude též v nejbližší době
uspořádati schůzky vašich pánů rodičů se mnou,
na kterých budu přednášet o stavbě rodiny, při
kteréž příležitosti se zeptám, jak daleko
pokročila spolupráce vašich rodičů na vašem
domácím učení, na domácích úlohách.“
Ačkoliv byli kvintáni, kteří již pátý rok
zápasili se všemi možnými profesory, dosti
otrlí, přece jaksi zakolísali a pobledli při
pohledu na toho fanatika, jehož vytáhlá postava
a způsob, jakým pronášel svou řeč a teze na
úlohu, připomínaly jim přísného a hrozného
Savonarolu, jehož tvář dívala se na ně ze stěny
na jednom z historických obrazů.
Potom, když profesor Švolba odešel, v přestávce
mezi další hodinou, celá třída ztotožnila se v
jeden úsudek, že profesor Švolba je patologické
individuum, že je třeba si dát před ním pozor a
rozhodně, již vzhledem k dané úloze, odmítnouti
jakékoliv spolupracovnictví se svými rodiči.
II
Když přišel domů ze školy se zajímavými body
na domácí úlohu kvintán Mašek, syn okresního
hejtmana, pečlivě ukryl své poznámky z češtiny,
ve kterých bylo oněch šest bodů a na otázku pana
okresního hejtmana při obědě, co bylo dnes
nového v gymnáziu, mají-li snad nový domácí úkol
a jak se líbí nový profesor češtiny pan profesor
Švolba, odpověděl kvintán, že není nic nového,
domácí úkol že nemají žádný a pokud se týká
nového pana profesora Švolby, že je to pán
velice sympatický a příjemný.
Syn okresního hejtmana Maška žil totiž v
poslední době se svým otcem ve velice napjatém
poměru. Pan okresní hejtman zakázal totiž svému
synovi, aby se stal členem fotbalového sdružení
Kvinta A a dokonce nepřipustil ani zmínku o tom,
že ho sdružení požádalo, když chce být kapitánem
mužstva, aby koupil nový fotbalový míč.
To byla tedy jakási hlavní diference mezi starým
a mladým Maškem, kromě celé řady
nejrozmanitějších nedorozumění, jako naprostý
nesouhlas, aby o příštích prázdninách mohl jako
skaut zúčastnit se výpravy někam na Šumavu.
Pan okresní hejtman považoval v rozhovorech se
svým synem tohoto za úplně zvrhlého. Také se mu
na synovi naprosto nelíbila jeho úplná apatie k
náboženským úkonům a bylo to strašné překvapení
pro okresního hejtmana, když se musel úřední
cestou dozvědět, že jeho syn při sčítání lidu,
spoléhaje se na dovršených čtrnáct let,
přestoupil k církvi „adventisté od sedmého dne“.
Hoch učinil tak jenom ze ziskuchtivých důvodů,
poněvadž kdosi vykládal, že kdo přestoupí k
adventistům od sedmého dne, dostane dvě stě
padesát korun a dvanáct kilogramů skopového
masa. Ubohý hoch domníval se, že prodejem
skopového masa, ku kteréž získané sumě přidá i
dalších dvě stě padesát korun, které by obdržel
za zradu církve katolické, koupí pěkný anglický
fotbalový míč s rezervní duší. Chtěl prostě ze
sportovních důvodů vyměnit merunu za
náboženství.
Bohužel byl zklamán na celé čáře. Církev
adventistů od sedmého dne poslala mu bibli v
jazyce anglickém, sbírku písní církevních v
dvaatřiceti jazycích, nevyjímaje ani jazyka
černochů Mašokolumbů, a vyzvání v jazyce
anglickém, aby zaplatil dvě libry šterlinků k
rukám pastora Mac Rosnera, Praha, Haštalská
ulice číslo 16.
Tak se stalo, že mladý Mašek, odpůldne nahoře v
pokoji při vzpomínce na surového otce a na to
všechno, jak ho svět zklamal, umínil si, že
zodpoví všechny otázky domácí úlohy dle naprosté
pravdy. Že nebude šetřit svého otce, že přijímá
boj, stejně jako posledně přijala jeho Kvinta A
fotbalový zápas s Oktávou B Pelhřimov, ačkoliv
věděli, že podlehnou, což se též prakticky
ukázalo v poměru 22:3!
Proto zodpovídal zcela, chladnokrevně jednotlivé
body. Přistoupil k první tezi domácí úlohy:
„Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností,
slabostí a ohavností mých rodičů „
Zodpověděl tuto otázku tímto způsobem,
připravuje si materiál k dalšímu rozpracování
uložené domácí úlohy:
I. Matka má známost s inženýrem Poupětem od
firmy Krulich a kompanie, továrna na umělá
hnojiva, která má také asi co dělat s umělými
potraty mé maminky, protože se tatínek velice
rozčiluje, jak posledně křičel před služkou, že
už toho má dost. Kdyby nebyl tolik dlužen
inženýrovi Poupěti, že už by dávno byl musel být
rozvod. Otec sám chodívá denně v úředních
hodinách do vinárny Markovských, kde jsou tři
flundry. Posledně jel s jednou do Kamenného
Újezda, takže jestli maminka stojí za osmnáct,
stojí tatínek za dvacet bez dvou.
Pokud se týká charakteru mých rodičů: Matka
velice prudká, úplně nevzdělaná, nevěnující
nejmladším sourozencům nijaké mateřské péče,
rozzuřená při nevinných, mladistvému věku
přiměřených žertech. O domácnost se vůbec
nestará a nejraději by celý den stála před
zrcadlem a mazala si obličej krémy a pudry,
česala se a oblékala se jako na divadle. Otec je
starý byrokrat, nejpodlejšího charakteru, o čemž
je všechno známo ve městě z dob války. Když byl
okresním hejtmanem za Rakouska, tak se psal
Maschek a hned po převratu zadal si o změnu
jména a píše se Mašek. Předešle, když jsem šel k
němu do úřadovny něco vyřizovat, tak si dva páni
na chodbě vyprávěli, že tatínek dělal hovadiny
za Rakouska a provádí je za republiky dál.
Loňského roku se zapomněl na svátek nebožtíka
císaře, nešel vůbec do kanceláře, chtěl jít do
kostela a strašně se divil, že není kostel
otevřen a rozbřesklo se mu to v hlavě až
odpoledne.
Ku svým dítkám chová se neobyčejně zarputile,
udržuje mezi nimi disciplínu jen největší
surovostí a pronásleduje je tak, jako to dělal
za války všem politicky podezřelým osobám na
okrese, tj. na každém kroku. Nepopřává jim žádné
radosti, nenávidí tělesnou výchovu a sporty a
každá služka u nás musí být od Jihlavy, aby měl
v rodině s kým mluvit německy. Když přijde domů
z vinárny, přijde obyčejně nastříknutý a počne
se před svými dětmi chlubit, jak se kdysi dobře
učil, jak studoval s vyznamenáním, na obecné
škole jak měl samé jedničky, ačkoliv jsme mu
jednou ve psacím stole našli jeho stará školní
vysvědčení, kde jsou samé trojky a čtyřky,
reparáty a nedostatečné známky. V prvé třídě
obecné školy učil se tak špatně, že ji musil
dvakrát opakovat.
Druhý bod domácí úlohy, „Skrývají-li moji
rodičové výše vytčené chyby přede mnou?“
zodpověděl takto:
II. Neskrývají. Všechno se u nás děje veřejně a
nezůstane nám dětem nic tajno, poněvadž o
všechněch hanebnostech, které samy nevidíme,
dozvíme se od cizích lidí, když chodíme na
návštěvy.
Třetí bod, „Proč máme tyto vady svých rodičů
před veřejností ukrývati?“ rozluštil touto
odpovědí, ku které materiál vzal z dnešní
přednášky pana profesora Švolby:
III. Poněvadž jim musíme být vděčni za to, že
nás zplodili.
Odpověď na „Proč nemám jich chyb napodobovati?“
byla velice těžkou, nicméně přece zhostil se syn
okresního hejtmana jaksi logicky této spletené
otázky takto:
IV. Poněvadž každý syn má se řídit jedině
rozvahou a rozumem, aby i v pozdějším věku
vystříhal se chyb svých rodičů a dosáhnuv
stálého zaměstnání mohl pečovati o blaho svého
nemluvněte, které bez takové mateřské péče již
dávno by odpočívalo pod drnem.
Pátá otázka, „Panuje-li nesvornost mezi mými
rodiči?“, byla zodpověděna velice lehce:
V. Není dne, aby u nás nedošlo k nějakému
domácímu skandálu a hrozným výstupům.
K luštění šestého, „Proč se máme řídit rozumem a
rozvahou při domácích skandálech?“, již nedošlo.
Kdosi mu poklepal na rameno, připlíživ se velice
potichu k němu za zády. Nešťastný kvintán neměl
času zničit své dílo. Na záda mu klepal pan
okresní hejtman.
Vracel se z vinárny a byl tentokráte, jako
zvláštní náhodou, ve velice dobré náladě, tak
řečeno všelidské.
„Milý hochu,“ řekl s otcovskou něžností, „pořád
tě vidím pilně pracovat. Jsi hnedle tak
svědomitý v učení, jako já jsem býval, když jsem
studovával s vyznamenáním. - Máš, ani jsem si
dosud dobře nevšiml, velice vypsané písmo - a
proč píšeš tužkou? To je koncept, viď?“ Pohladil
ho po vlasech a vzal do ruky poznámky
nešťastného syna, přičemž prohodil ještě
láskyplně: „Můj hochu, jen se drž a uvidíš, že
přece jednou dostaneš ode mne ten míč. Budeš
hrát fotbal, dáš se ke skautům,“ načež začal
škytat a luštit rukopis svého syna.
Četl čím dále tím s větším zájmem, přičemž jeho
obočí se strašně ježilo. Ubohý kvintán ustupoval
pomalu zpátky ku dveřím, když vtom okresní
hejtman udělal ohromný skok jako jaguár po svém
synovi.
Potom se vyplnilo doslova to, co napsal před
chvílí nešťastný hoch: „Ku svým dítkám chová se
velice zarputile a udržuje mezi nimi disciplínu
jen největší surovostí.“
Okresní hejtman přerazil nakonec o svého syna
poslední zbytek staré rakouské slávy, kord své
bývalé slavnostní uniformy, kterého použil místo
rákosky...
III
Když potom příští týden se odevzdávaly
profesorovi Švolbovi domácí úlohy, třesoucí
rukou odevzdal syn okresního hejtmana svůj
sešit, kde byl pod titulem úlohy „I kdyby dítky
měly oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí
rodičů, zůstává přec povinnost vděčnosti“ tento
text:
„Vaše teze a body poslal jsem úřední cestou k
posouzení na ministerstvo vyučování.“
Pod tím bylo razítko okresního hejtmanství a
podpis okresního hejtmana. V rohu pak běžné
číslo deníku: V. r. 6272/12b
Švolbu překládají do Podkarpatské Rusi. |
