|
Byl pronikavý mráz. Dech mrzl u úst. Po silnici
mrazem ztvrdlé jako kost kráčeli pomalým krokem
dva lidé. Vlastně byli tři. Žena s dítětem na
ruce a četník. Žena a dítě plakaly, četník klel.
„Mohlo by se jít rychleji,“ bručel četník, „při
takové chůzi zmrzneme!“
„Kdybych jen mohla, divže nepadnu, ruce mám
zkřehlé a dítě je těžké,“ bědovala žena.
„Ten panchart by taky moh jít sám,“ zahuboval
četník.
„Má bolavou nožičku,“ namítla žena.
„No, nikdo nejde, tak vám ho na chvíli vezmu,“
řekl četník již vlídněji, „ale nechte nářku a
poběhneme.“
Žena vděčně naň pohleděla a podala mu dítě.
„Neplač, Jeníčku, brzy budeme doma,“ konejšila
kloučka.
Dítě pohlédlo na vousatou tvář četníkovu, jež se
naň mimoděk usmála, a přestalo plakati. Brzy
potom došli do městečka X, cíle své pouti.
Četník vešel do obydlí starostova, žena s děckem
čekala v síni.
„Tak vida, už máme zas nový přírostek na obec!
To je už hrůza! Taková žena jde do Prahy sloužit
a přinese si odtamtud dítě a nemoc. A obec to
pak musí živit. Aby už hrom do toho tlouk!“
Žena v síni se zachvěla a z očí vytryskla jí
slza.
„Ona byla vdaná, pane starosto, muž její spadl z
lešení a zabil se. Prací a zármutkem přišla pak
o zdraví,“ namítal četník.
„Ech, to je jedno, chudí lidé se nemají ani
vdávat, ani ženit. Umře to, a děti musíme živit!
Lašťovičko, odveďte tu ženu do pastoušky!“
Obecní strážník podřimující na lavici u kamen
nespokojeně si zabručel cosi do vousů. „Aby čert
vzal tu žebrotu!“ řekl pak nahlas.
„Tak co tu stojej? Hnou se přec, půjdeme do
pastoušky!“ osopil se policajt na ženu,
ponořenou v myšlénky.
Šli. Na ulicích stavěli se zvědavci a dívali se
za nimi. Sousedky hádaly, kdo to asi je.
„A hlele, dyť ono je to děvče Mrázkovic, co
odešlo do Prahy do služby. Takový hezký děvče,
nikdo by to teď v ňom nehledal,“ ozvala se
kmotra Měchurica. Mezi sousedkami rozpředl se
živý rozhovor.
„Tak, tady máte novou nocležnici,“ řekl policajt
k obyvatelům pastoušky, „ať se dobře snášíte,
prát se zrovna nemusíte!“ Pustě se zasmál.
„Už je nás v té špinavé díře tak dost, ještě nám
sem přivedou ženu s dítětem!“ zabručela chromá
Moravcová.
„Počkejte, za rok vám postavíme palác, ale ta
zvířátka, co máte v šatech, musíte tu nechat,“ a
policajt se svému vtipu hlasitě zasmál.
Odplivnuv si vyšel ven.
Žena s děckem stála nepohnuta uprostřed jizby.
Po lících stékaly jí slzy. Dítě vidouc matku
slzeti rozplakalo se také.
„Zatracený fakaně, ještě tu bude břeštět!“
rozkřikl se starý Pilecký.
„Mlčíš, dědku,“ ozvala se stará Moravcová, „ty
nemáš kusá citu v těle. Vždyť to dítě chudinka
má asi hlad. Viď, drobečku!“
Moravcová přistoupila k ženě, vzala jí dítě z
ruky a laskala je. Pak usadila ženu i dítě na
lavici a sháněla něco k jídlu.
„Tumáte, jezte, je toho málo, ale je to přece
něco. A tumáte pro zahřátí, je tam psovská
zima.“ S těmi slovy podala ženě lahvičku s
kořalkou.
Žena i dítě jedly. Na tvářích jim slzy usýchaly. |
