Temná síla

Po vítězném státním převratu v Rusku, kterým velká slovanská říše rázem se vyšinula na zem svobody, kde vládne rozum a vůle národa, a nikoliv vůle zdemoralizovaných jednotlivců, je čas podívati se trochu do nedávné minulosti a probrati všechny ty temné síly, které tak dlouho Rusko mučily. V této revoluční době opět oživly vzpomínky na Grigorije Rasputina, představitele těchto temných sil, který ve 20. věku, v době světové války, kdy řeší se historický osud ruského národa, hrál úlohu jakéhosi Cagliostra i markýzy Pompadour.

Grigorij Rasputin, rádce bývalého cara a více než oblíbenec carevny, pocházel z pijácké rodiny ze vsi Pokrova na Sibiři. Byl již z mládí notorickým alkoholikem a nesčíslněkrát souzen pro krádež. Zejména specializoval se na zloděje koní. Akta o tom uschována v archívu tobolského soudu, kde jest zmínka též o odsouzení Grigorije Rasputina k padesáti ranám metlou, uděleném rozsudkem volostného soudu. Je tam též zmínka o tom, že Rasputin chodí žebrotou po okolních ženských klášteřích.

Nebyla to snad zbožná mysl, která vedla Rasputina do klášterů. Budoucí carův rádce znásilňoval tam mnišky, které sváděl k nemravnému životu. Svatý synod věc vyšetřuje, přijíždí zvláštní komise a Rasputin klidně zatím vrací se do svého rodného sela Pokrova, zakládá sektu. Jeho vyznáním víry bylo užívání pohlavní rozkoše, zabalené do problému zkoušení těla. Jeho přívrženci a přivrženky tančí kolem ohně až do nejvyššího rozdráždění. Následují veřejné orgie.

To je silné koření pro ruské šlechtičny. Sjíždějí se rozkoší chtivé, rozdrážděné.

Rasputin zakládá harém.

Pak přijde malý skandál. Jedna dáma podnikne na Rasputina atentát ze žárlivosti. Jeho sláva šíří se do dvorních kruhů petrohradských. Neboť co byly ty dvorní kruhy? Požitkáři a bahno.

Jim byl vítaný každý nový hříšník velkého stylu.

V Petrohradě uvádí dvorní dáma Vyrubova Rasputina k bývalému rektoru petrohradské duchovní akademie, biskupu Theofanu. Ten dělá z bývalého zloděje koní, neumějícího dobře ani číst a psát, muže salónů. Uvádí ho do společnosti takzvaných lepších kruhů.

To je roku 1903.

Z Petrohradu Rasputin jede do Moskvy. Jedna dvorní dáma se kvůli němu otráví. Rasputin objevuje se v Moskvě v salónech kněžny Ignatěvy a smilní ve velkém. Vodí dámy z vyšších kruhů do lázní. Nové orgie a nový skandál, kterým se stává tak slavným, že jest povolán přímo k carskému dvoru do Petrohradu, kde celá ta čistá společnost čeká na něho již s otevřenou náručí. Rasputin vystupuje i jako šarlatán, léčí P. A. Stolypina. Ale tu již zasahuje do politiky a následuje jedenáct let bezpříkladného ponížení Ruska.

Bývalý prznitel mnišek a zloděj koní vládne Ruskem.

Carský dvůr podléhá jeho vlivu.

Rasputin přikazuje carevně, co má dělat a jak má car v politických otázkách zakročovati.

„Miloušku,“ říká bývalý zloděj koní carevně, „studenty, profesory, dělníky třeba oběsit.“

A Alexandra Fjodorovna píše Rasputinovi ve všech státních otázkách, car se s ním radí, Rasputin sesazuje ministry, dosazuje nové.

Od Witta přes Chvostova, Stürmera do Protopopova vidíme práci Rasputina.

Vyšší kněžstvo hledá u něho ochrany. S ním udržují přátelství biskupové Hermogen, Iliodor, biskup Theofan, volyňský biskup Antonij. Ten se s ním nepohodne, a třeba již naznačen na místo metropolity petrohradského, je odstraněn a poslán z trestu do Charkova.

Rasputin stal se miláčkem černosotněnců. To, co bylo v Rusku nejhnusnější, vše stálo při něm. Černí i carský dvůr s celou kamarilou, germanofilové, dvorní dámy, hofmistři, carští štolbové. Rasputin je neúnavný. Dovede vyhovět všem dámám u carského dvora.

Carevna objednává si ho po telefonu.

V ulici Gorochové před jeho domem stojí neustále kočáry a automobily.

Přijíždějí prosebníci nejrůznějšího druhu, doporučení vizitkami dvorních dam. Ten chce důležité státní místo v úřadech, ten přichází prosit, aby byl osvobozen od vojenské povinnosti. Samé ošklivé záležitosti. Němci přicházejí žádat, aby nebyly jim konfiskovány majetky. Rasputin podívá se na vizitky, všem říká: „To možno udělat“, a smlouvá ihned náhrady. Menší prosba tisíc až dva tisíce rublů, větší kolik tisíc rublů. Přitom je hrubý, sprostý, urážlivý. Dá si líbat ruce a nohy. Hezké žadatelky odvádí do lázní a podotýká: „Ničevó, milája, mňa možno.“

Jemu je možno vše a též i dovoleno. Rasputin stál pod ochranou dvorní policie a kromě toho o jeho bezpečnost dbala ochrana ministerstva vnitra.

Přijíždí do ministerstev. Všude bere peníze. Ministři konají mu návštěvy.

Říká ministrům: „Ej ty sukin synu neposlechneš-li mne, sebereš svých pět švestek.“

Dosazuje gubernátory, jen když jsou hodně černí a reakcionáři.

Jednou v dumě A. J. Savenko, mluvě o temných silách, řekl: „V Permě byl úředníkem Ordovskij-Tanajevskij. Ten byl přinucen pro zpronevěru státních peněz vystoupiti z úřadu, a hledal soukromé zaměstnání v jedné továrně na Uralu. Najednou dostal však telegram od Rasputina:

‚Podařilo se mně z tebe udělat tobolského gubernátora.‘

A opravdu Ordovskij-Tanajevskij byl jmenován tobolským gubernátorem.“

A jako dosazoval, tak i sesazoval. Sesadil celou řadu ministrů, jmenoval nové gubernátory. „Musíme,“ říkal k carovi, „dosadit většího psa, který by to držel na uzdě.“

Všichni ti, které protěžoval, byli také doopravdy nejhnusnějšími zjevy starého Ruska.

Jeho názory byly nepřátelské Slovanstvu. Když roku 1913 v době balkánské války archimandrit Mardarij snažil se příměti cara k vystoupení ve prospěch balkánských Slovanů, Rasputin řekl mu před carem:

„Vem čert tebe s tvými Slovany, ať si je Němci zaberou. Rusko nepotřebuje Slovanů.“

Tehdejší oficiální Rusko opravdu Slovanů nepotřebovalo. Carevna a car potřebovali Rasputina, který vyslovoval se pro mír s Němci, jak tomu chtěla Němka Alexandra Fjodorovna.

Protesty proti Rasputinovi byly krátce odbývány. Kolik řečníků dumy šlo kvůli němu na Sibiř nebo bylo vyhnáno.

Když velkokníže Nikolaj Michajlovič, známý historik, protestoval u Nikolaje II. proti vlivu Rasputina, byl vyslán v Chersonskou gubernii.

A tak musil se dostavit 17. prosinec, kdy vytáhli z Něvy zabitého Rasputina.

Utro Rossii psalo 20. prosince m. r.:

„Chceme věřit, že smrt Rasputina neprojde bez blahodárného vlivu na Rusko a že nakonec otevře oči těm, kteří je ještě pevně zavírají. U nás v Rusku nemají slova síly. Vše jest již řečeno. Smrtí Rasputina ruská pověst, zmučená různými příšerami posledních let, značně se zlepšila. Nechť temné síly Ruska tou krví vykoupí svůj smrtelný hřích před rodnou zemí.“

Ukázalo se však, že smrt Rasputina, symbolu to nepořádků, tyranie, carského samoděržaví a nezodpovědných temných vlivů, neotevřela oči těch, na které byly adresovány ony řádky.

Dvorní dáma Vyrubova, provádějící kdysi podvody návodem Rasputinovým a pomocí tibetského lékaře Badmajeva s léčením bývalého následníka trůnu césareviče, aby upevnila Rasputinův vliv, chystala nyní Rusku nového Rasputina. Tím měl být Protopopov, který již na spiritistických seancích u carského dvora křičel: „Do mne vchází duch Rasputinův!“

Revoluce nedopřála Rusku, aby se opakoval nový Rasputin, kterému sice scházela satyriasis starého, ale jehož politika vedla by stejně Rusko do záhuby a dále zotročovala lid pod knutou.

Smrt starého Rasputina byla počátkem politické smrti jeho pánů a protektorů, počátkem smrti carismu.

Rasputin byl pouze symptomem nemoci ruské říše.

Ta nemoc vězela na carském trůně.

Prvního března udělán smělý řez přes carský trůn a Rusko naráz ozdravělo, svrhnuvši ze sebe navždy vládu různých těch koňských zlodějů a temných sil.