Tkadlec Barták

Otevřenými dveřmi ozývalo se z malého domku u lesa přerývané hrčení tkalcovského stavu, které pro lidi z města, bydlící v této krajině na letním bytě, zdálo se velmi poetickým, ale naštěstí nikdo si nekazil iluse vstoupením do tohoto malého domku, kde zápach tkalcovského lepu mísil se s tabákovým dýmem z dřevěnky, z níž kouřil starý tkadlec Barták.

Až k Opatovu bylo mnoho takových domků, kde i dvéře v rozviklaných veřejích hlásily do světa chudobu, ale Bartákův domek byl ze všech nejchudobnější.

A rodiny, bydlící na letním bytě v Opatové, zastavovaly se na výletech před Bartákovým domkem, který byl na samém kraji jehličnatého lesa a v blízkosti rybníka obrostlého vysokým rákosím, a naslouchaly, zejména bylo-li to k večeru, kdy slunce hořelo rudě na vrcholcích stromů, stálému hlubšímu a nižšímu trr-trrr, jež vydával tkalcovský stav.

A všichni těšili se z přírody kolem, z vůně lesa a trávy, zatím co stále se ozývalo z domku trr-trr, které přestalo jen na chvíli, když Barták znovu si nacpával dřevěnku a zapaloval, a přestalo úplně, když slunce zapadlo a Barták vstal od tkalcovského stavu, lehl si na lavici u stavu a usnul, aby ráno, až slunce vyjde, opět zasedl na stolici před stavem, tkal, kouřil a dumal.

Starý Barták vydělal denně třicet krejcarů, to mu stačilo právě na živobytí a na tabák.

Tak tkával po celý týden a výletníci před jeho domkem si šeptali, jak spokojené živobytí má takový tkadlec.

„Považte si,“ říkali, „vlastní domek v samé blízkosti lesa a rybníka, a v zimě musí zde býti také krásně.“

V sobotu odpoledne svázal Barták utkané kusy a šel je prodat do České Třebové.

Tak to dělal již kolik desítiletí, právě tak jako jeho otec a jeho děd, kteří vydělávali mnohem více a mohli se ženit. Poněvadž se poměry zhoršily, Barták se neoženil; za třicet krejcarů uživil sebe, ale ženu by uživit nemohl.

Tak si zvykl na samotu a na svých třicet krejcarů denně, že žil takřka spokojeně, tkal, kouřil a dumal.

Tkal mechanicky, stále totéž, a tkaní mu nepřekáželo v jeho dumání.

Jak tak seděl za stavem, přemýšlel, co se stane, kdyby onemocněl.

„Nu, onemocním, jakáž pomoc,“ přemýšlel, dívaje se oknem, zalepeným promaštěným papírem, „a pak umru, tak jako můj táta, děd a táta dědův.“

Vzpomněl si, jak táta umřel; asi v tom stáří, jako je on. Nestonal, sedí za stavem a najednou řekl: „Lojzíku, polož mně kabát na lavici.“

Lehl si na lavici a do večera umřel.

„A když umru,“ pomyslil si starý Barták, „kdo mne pohřbí?“

„Však se lidé najdou,“ řekl si tkadlec, „lepší by bylo, kdybych umřel na cestě, až půjdu do Třebové odevzdávat kusy, našli by mne dřív.“

Za takových myšlének zastavil se na chvíli stav a hrčení přestalo, podobně jako přestal též Barták kouřit.

Přemýšlel chvíli a pak máchl rukou, zapálil uhaslou dýmku a řekl si: „Co bych se trápil takovou věcí?“

A zas lítal po stavu člunek, ozývalo se trrr-trrr a chrčení jeho dýmky, kterou zdědil po svém otci.

Do Třebové chodíval s tkalcem Paličkou. Stavěl se pro něho vždy v sobotu, když odváděl kusy.

Tkadlec Palička měl domek hodinu odtud za lesem. Také takový malý, rozbitý domek, ale při něm lán bramborů, kterými živil sebe a svou ženu.

„Hleďme,“ myslil si Barták, když v sobotu kráčel pro Paličku, „hleďme, ten Palička, jak se má dobře. Brambory nemusí kupovat. Já je kupovat musím, nemám brambořiště. Inu, každému na světě štěstí nepřeje.“

A když kráčel s Paličkou lesy ku Třebové, tu po cestě oba málo mluvili, jen chvílemi se zastavovali, poněvadž utkané plátno bylo těžké, aby si odpočinuli.

A tu vyměnili mezi sebou obyčejně jen větu: „Co myslíš, nestrhnou nám dnes na metru?“

A Palička řekl: „Mám strach, aby nám nestrhli.“ A oba staříci se zamyslili, mlčeli, a když si odpočinuli, kráčeli dále lesem, kde vonělo jehličí a kde cesta táhla se s kopce do kopce, jako by chtěla výš a výše, až někam do Orlických hor. A když vyšli na nejvyšší kopec, odkud byl krásný rozhled na Českou Třebovou, jak tvrdili výletníci, kteří sem přišli, tu si odpočinuli a opět řekl Barták: „Jenom aby nám nestrhli dnes na metru.“

A Palička odpověděl: „Mám strach, aby nám nestrhli.“

Když pak se vraceli s tabákem a s potravinami z města nazpět do vonných lesů, za kterými stály jejich domky, to byl pro Bartáka nejkrásnější den v týdnu, vlastně jen nejkrásnější dvě hodiny.

Po ty dvě hodiny Barták nemyslil na nic, ani na to, jak bude, až onemocní, ani na to, že je chuďas.

Ale když přišel s Paličkou až ku Paličkovu brambořišti a tam se s ním rozloučil, tu teprve, když odcházel, řekl si:

„Ten Palička se má lip než já. Je také chuďas, ale má pole bramborů. A já brambory musím kupovat. Vidím, že jsem nejchudší.“

A když přišel ke svému domku, říkal si: „Mám starost, že jsem nejchudší.“

„Palička má postel,“ uvažoval, zapaluje si dýmku, „a já spím na lavici. Palička má dvoje boty, a já jenom jeden pár.“

„Inu,“ uvažoval, „jsem nejchudší člověk na světě a kolem Třebové.“

Bartákův obzor byl velmi malý a tím tížeji doléhala na něj myšlénka, že je nejchudší.

„Jsou na světě bohatí a chudí lidé,“ pronášel polohlasně k sobě. „Z bohatých je nejbohatší Hartmann v Třebové, kam nosím utkané kusy, a z chudých lidí jsem nejchudší já.“

A čím více o tom přemýšlel, tím více mizela jeho spokojenost a on bručel si: „Kdopak pohřbí takového chuďasa. Za můj rozbitý barák nedají ani vindry a tkalcovský stav je Hartmannův.“

A tak spojoval poslední dobou myšlenku na smrt se svou chudobou a tu častěji člunek na stavu zůstával stát a po hezké chvíli ozvalo se opět: trrr-trrr.

Polední slunce svítilo přímo na stromy v lese, hladina rybníka leskla se v slunci před domkem Bartákovým a starý Barták přestal tkát a vařil si každodenní oběd, bramborovou polévku.

„Vida,“ přemýšlel, „já musím brambory kupovat a Palička má jich celé pole, inu, jsem nejchudší člověk na světě.“

Když uvařil polévku, vzdychl si: „Co se chudý člověk nadře a nejchudší teprve!“

Na dvéře domku ozvalo se vtom klepání a někdo pootevřel dvéře a promluvil: „Poníženě prosím za nějakou almužničku, chudý žebrák, kdyby bylo něco od oběda, poníženě prosím.“

Toho dne tkadlec Barták neobědval a také málo tkal. Kouřil a přemítal: „Inu, kdo by to řek? Tak jsou na světě ještě chudší lidé než já!“

Zadýmal a řekl si: „Žebrák sněd můj oběd. Hleďme, hleďme! A je to první žebrák, který u mne žebral.“

Do lesa ozvalo se opět hrčení tkalcovského stavu, ale umlklo za chvíli, neboť tkadlec Barták přestal tkát, zavrtěl hlavou a řekl už po kolikáté: „Hleďme, hleďme, tak jsou na světě ještě chudší lidé než tkadlec Barták! ...“