Touha

Bylo to velmi mrzuté, že doposud nenapadlo farářovi Jaričovi nic, čím by zahájil kázání zítřejší, které má být velmi slavné, poněvadž přijde do kostela i paní baronka, patron zdejší farnosti.

Mělo to být něco oslňujícího, něco, co by jasně zazářilo a nadchlo i krásnou zámeckou paní a přivedlo ji opět na dráhu ctnosti.

Bylo o ní známo až sem, že udržuje styky s mnohými muži. Vedle jednoho dragounského poručíka má mladého štolbu, kterému říká děťátko.

A o tom všem přemýšlel farář Jarič, a není proto divu, že mu nenapadlo nic, čím by zahájil zítřejší kázání. Nenapadalo mu také, jaký že to bude text. Ročník Kazatele již celý prolistoval a četl názvy kázání: Chození podle Ducha neb Těla. Jistota spasení. Potěšení pravé.

Při tomto posledním nápisu se pozastavil a vzpomněl si opět na paní baronku. Ach, ta paní Olga z Haberrechtů, toť to potěšení pravé, povzdychl a jal se opět na ni myslet, jak je hříšná.

Když ji poznal nebožtík baron, huhňavý dědek, bylo jí šestnáct let a pomáhala pradleně. Pak ji starý baron poslal do města učit tančit a ona pak před ním tančívala.

Tak to vykládal panu faráři zdejší učitel, nadšený vším romantickým, poněvadž byl mladý člověk, plný nemožných snů a ideálů. Učitel také vyprávěl, že barona ta pikantní žena tak očarovala, až ji pojal za choť. Pak měla dítě s jedním lokajem a pan baron brzy nato zemřel. Dítě také zemřelo a paní Olga z Haberrechtů stála tu ve světě, obklopená ctiteli, jako samostatná majitelka velkých panství.

V zámeckých parcích procházela se za nocí ta krásná, svůdná žena po boku svých milenců, které uměla překrásně střídat. Za nocí měsíčních jako by se vracely časy starých rozkošníků, místo hájů thuje, cypřišů a pinií Starého Říma přišly stíny moderního parku a pohltily někde v zákoutí vášnivé vzdechy a objetí paní Olgy z Haberrechtů.

„Tak vida,“ řekl k sobě farář Jarič, „ještě se dám do básnění, co mně to, u všech kozlů, jen napadá!“ Otevřel breviář a četl: „Marnosti zajisté poddáno je stvoření nechtíc, ale pro toho, kterýž je poddal. V naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy synů božích.

Z toho nejsem moudrý,“ vzdychl, „raději si zapálím kvůli uklidnění dýmku.“

Poodešel k oknu, kde stála jeho dýmka, nacpal do ní knastru a zapálil, smáčkl tabák a počal chodit po pokoji, při čemž si pobručoval: „Nejlepší bude, když to kázání uděláme pokud možno krátké, ale silné. Musí rychle udeřit. Nejlépe bude, když promluvím o nemravnosti, a jedině rychlé odvrácení od našich chtíčů může nás odvrátit od věčného zatracení.“

Podíval se do zrcadla a viděl se tam s dýmkou v ústech, rozpálený vzpomínkami na nemravy život baronky, kterou by rád chtěl napravit.

Všiml si, že je zcela hezký muž. Na jeho obličeji nebyla znát ještě otylost, pravidelné rysy tváře dívaly se na něho ze zrcadla.

Ani nevěděl, jak se to stalo, že odložil dýmku a vzal kus koudele, kterou si čistil troubel, stočil a přiložil pod nos a zakroutil jako knír. Vyhlížel tak velmi dobře. „Jako poručík od dragounů,“ řekl k sobě, „vida, vyhlížím jako švihák.“

Podíval se po pokoji a na stěny, na diplomy různých náboženských společností, na obraz papeže a jiné obrazy svatých, pustil koudel na zem a vyšel do zahrady.

„Hraji si jako malý chlapec,“ pomyslil si, jda zahradou plnou svátého listí a holých křoví angreštu a rivízu.

Byl to jeden z těch smutných dnů podzimních, kdy vrací se vám vzpomínky na vše, co přešlo časy, ovšem, chcete-li na to vzpomínat, jako počal přemýšlet farář Jarič, o všech svých touhách, kdy cítil, že něco schází mu v životě, že nemá pro něho ten život tolik jasu, byť i chvilkového.

A čele větru chladnému, který bouřil pustou zahradou, řekl: - ,,Ba, taroky mně nenahradí ženu.“ Pak ale máchl rukou a zvolal do holých korun stromů: „Apage satanáš! a šel zpět do fary, do teplých místností, kde mohl se napít pro zahřátí i jeřabinky, což učinil s velkou chutí.

Energickým pohybem shodil do otevřené zásuvky psacího stolu podobiznu mladé krasavice, paní baronky z Haberrechtů, kterou mu dal správce velkostatku před časem s poznámkou, aby se díval pan farář na svou patronku.

Proto mu nešlo dobře dělat kázání, když na knize Tomáše Kempenského: „Sedmero knih následování Krista“ ležela podobizna svůdné ženy.

Otevřel Tomáše Kempenského a četl:

„Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál?“

„V mém případě miluji beznadějně,“ řekl k sobě, zavřel knihu a počal se oblékat. „Nejlépe udělám, když půjdu do kasina na partii taroků.“

Prohrával toho dne a pak nad vším tím dal se do pití, což na něho působilo zádumčivě. Přišel v noci domů, sedl si k psacímu stolu a psal kázání. Večerní zábava v kasině působila na něho velmi nepříznivě pro paní baronku. Dozvěděl se na ni samé pěkné nové věci. Tak nejen štolba, ale také šofér.

„Že se nestydí,“ zabručel, „tak mladá a tak zkažená.“

A péro počalo lítat po papíře a farář Jarič tvořil ostrá kázání proti nemravnosti, nejostřejší, jaké kdy snad bylo, přísné a kruté, jehož ostny namířeny rafinovaně na paní hraběnku.

A tu druhý den přišel se svým kázáním krutý, tvrdý a nelítostný do kostela, a když vylezl na kazatelnu, spatřil v prvé lavici sedět paní baronku. Její zelené oči podívaly se na něho tak nějak mile, že se mu zatočila hlava při pohledu na to rozkošné stvoření, a on místo horování proti nemravnosti počal mluvit z kazatelny o andělích a kráse andělů.

Když pak vyšel po kázání ze sakristie, stál tam již sluha paní baronky a podával mu navštívenku paní baronky, na které stálo: „Po mši vás zvu uctivě na oběd. Vy jste básník. Olga z Haberrechtů.“

Jakživ nesloužil farář Jarič tak rychle mši jako tentokrát. Spolkl celé „Ite missa est.“