Trampoty pana Tenkráta

Historie poučná a odstrašující

Předmluva.

Vrchní berní úřadu v N. pan Banzet byl velmi roztomilý starší pán, měl několik, na počtu nezáleží, starších dcer a choval utkvělou představu, že se jeho drahé dcerušky přece jednou vdají a to za některého z jeho podřízených. Tato utkvělá představa rozvětvovala se tak, že hodlal svého budoucího zetě vychovat a ochočit.

Po deset let prý hledal takového muže, až konečně nalezl svou oběť v panu Tenkrátovi, praktikantu berního úřadu, nepomysliv na to, že pan Tenkrát může mít tolik statečnosti a opovrhnout pěkným titulem praktikant berního úřadu a jednoho dne zmizet z N. a zanechat za sebou zklamané naděje pana Banzeta.

Pan Tenkrát několik neděl vydržel výklady pana Banzeta a po několika nedělích práskl vtipně do bot a v Praze vyprávěl mně o tom, jak chtěl ho pan vrchní berní vychovat.

Kdo znal pana Tenkráta, než odebral se do N., nyní by ho nepoznal. Výchova, výklady a ochočování ze strany pana Banzeta měly neblahý vliv na jeho konstrukci tělesnou. Zhubl a spadl se o dobrých dvanáct kilogramů. Všechny své šaty musil si dáti přešít.

„Nelituji toho,“ pravil ke mně se smutným úsměvem, s kterým přijel, „nikdy toho litovat nebudu, neboť co slyšel jsem od pana Banzeta...“

„A co jste slyšel?“

Pan Tenkrát vyprávěl mně vše a já to předkládám před širší fórum, aby i ono mělo něco z tohoto vychování páně Tenkrátova.

„A jaký název tomu mám dát?“ tázal jsem se.

„Výklady pana Banzeta,“ odpověděl on, s tím smutným úsměvem, který, chraň bůh, neměj žádný čtenář...

I

První výklad o povinnostech, který měl pan Banzet, vyzvav pana Tenkráta, aby ho doprovodil domů z úřadu, připojuje k onomu výkladu povídání o vynikajících osobách v N.

„Ano, milý příteli, můžete mne doprovodit domů, bydlím na rynku. Pravíte, že s největší radostí. Doufám, že nemáte nyní ničeho na práci a malá procházka po vykonané práci neškodí. Jmenujete se pan Tenkrát, není-liž pravda. Je to, abych tak řekl, divné jméno. Říkáte, že původně jmenoval se váš dědeček Tenkrad, hehe, mám rád žertovné mladé lidi, ovšem jen tenkrát... Ne, nepřeji si ničeho. Pravím, tenkrát tedy, řekneme tehdy, tehdy mám rád mladé žertovné lidi, když ve svých žertech nedotýkají se stávajících řádů.

Nemohu si myslet horšího člověka nad toho, který ve svých vtipech uráží své představené. Představení musí být. Že musí? Pravdaže musí být. Považte si, že by každý byl jen představeným, ergo vy byste byl vrchním berním, sluha František také vrchním berním a já také tímtéž. Ptám se vás, šla by práce tak rychle, jako jde nyní? Že ne? To si myslím, milý pane.

Ten pán, který jde naproti, to je starosta Kouta, velmi šarmantní pán a má papežský řád. Ano, tak odměněna jest snaha chovat se, jak se na dobrého křesťana patří.

Ten člověk, podívejte se tamhle, v tom haveloku, je zdejší sedlář Nežid. Velmi nemravný člověk. Jednou vám odepřel platit daně z příjmů. Že to není možné? Toho neznáte, drahý pane, ten kdyby mohl, udělal by zde republiku. Také jednou už napohlavkoval panu starostovi pro nějaké slovo, které ho charakterizovalo, tuším, že to bylo slovo lump. Dal mu tři pohlavky a odseděl si to, poněvadž pokutu nechtěl platit.

Že se divíte? Pah! U nás dějí se divné věci. Žádný ze sprostějších lidí nechce se znát k svým povinnostem. Od číšníka v hotelu U koruny, který spí při nošení piva, od pekařského dělníka... tamhle jde právě jeho mistr Pelikán... Má úcta!... kterýžto dělník se pere při muzice a říká v okolním městě městským slečinkám, že je pán s noční službou, od obyčejného nádeníka, který kleje strašně... Že je to hrozné?

Pravda, nedá se o tom ani dobře mluvit. Povinnost jest povinnost. Máme povinnosti vůči sobě, rodině, bližním, státu a nejkrásnější občanskou ctností jest bez odporu řádné vykonávání svých povinností.

Kdože jest ten pán, kterého jsem nyní zdravil? Zdejší pan děkan, velmi učený muž. Napsal již krásnou knihu Biblický děj potopy, ve kterém potřel všechny nevěrce. Na obecných školách i na měšťanských dostane ji každý žák a žákyně, když má z náboženství jedničku. To jest odměňování řádného plnění svých povinností. Že jest to skutečně pěkné? Pravdaže, milý příteli, tím vzpruží se dětský duch do té míry, že vyvine se mezi školáky jakási soutěž, šlechetný zápas, aby i on nebo ona dostal takovou knihu. Máte kupříkladu u nás děti, které doma mají třebas deset takových knih Biblický děj potopy. A přitom je pan děkan velmi skromný člověk. Kýváte hlavou a je vám to snad nápadné. Že není?

Z toho je vidět, jak dobře soudíte o skromnosti. Ať si je kdo v sebevyšším postavení, má být skromný. Hleďte na mne. Že hledíte? Ano, patřím mezi nejpřednější z toho města a jak vidíte, jdu s vámi jako váš otec, povídáme si a nepyšním se zcela nic. Že jsem laskav? Bože, nestojí to za řeč. Že si mne vážíte? Děkuji vám, milý příteli. Přál jsem si setkat se jednou s takovým mladým mužem, který by ctil své povinnosti. Abych byl beze strachu? Jsem. Neboť kdo plní správně vše, co představení mu nařizují, ten je u mne charakterem.

Že se přičiníte? Vidím vám to na očích. Neděkujte, spíš mluvte vždy se mnou jako se svým otcem, svěřte se mi, je to také jakási povinnost, kterou podřízený koná k svému představenému. Že je to také vaše myšlenka? Jste velmi vzdělaný, milý příteli. Mezi mnou a mezi vámi může se vyvinout zcela přátelský poměr. Kdyby to pánbůh dal, pravíte? Vidím, že jste nábožný člověk. Představím vás co nejdříve nejen své rodině, ale i zdejším pánům. Má úcta! To je městský radní pan Petránek, má dvě dcery, které by se rády vdaly, dejte si pozor. Povídají se o nich divné věci. Že si nechcete se žádnou slečnou začínat? Příteli, jednou to musí být a vy se také oženíte. Raději však vezměte si starší dámu, vzdělanou, která však též zná dobře vařit, hodnou, řádně vychovanou a jak je to pěkné, taková domácnost, to teprve uvidíte.

Že mám pravdu? Mám, příteli, mám. Není nic lepšího nad útulnou domácnost, ale co hlavní je, poradit se dříve, milý pane, svěřit se svým představeným, toť také jakási povinnost. Že to uděláte s největší radostí? Jste dobrý mladý muž. Mládí je nebezpečné, příteli a třeba jest pevné, starší ruky, která by je dovedla řídit přes... Jak se to jmenuje? Úskalí? Ano, přes úskalí života. Über die Felsen des Lebens. Doufám, že znáte německy. Že dost? Učte se, příteli, tomuto jazyku, který je jazykem státním. U nás v městě každý lepší člověk zná německy. To jest také povinnost národní, nejen číst české noviny. Co jste chtěl říci? Že nevíte, jak se jmenuje tato ulice? Dušní ulice, příteli, ulice malého ducha, ve které bydlí zdejší ředitel obecných škol, pan Kafroněk, pán roztomilých způsobů, který píše do zdejšího našeho týdeníku církevní zprávy a povídky ze života svatých otců, originelní věci. Že tak soudíte již dle názvu? Znamenité věci, příteli. Doufám, že jste již předplacen na náš týdeník. Že nejste? Doufám, že předplatíte co nejdřív, neboť jest to také jakási povinnost, povážíme-li, že jest to vzdělávací časopis, kam můžete i vy psát, kdyby někdo udělal na vaši čest a postavení hrubý útok.“

„Byli jsme již u domu,“ doložil pan Tenkrát, „podali jsme si ruce, přičemž on řekl: Povinnost, příteli, povinnost, pamatujte, a já šel do svého bytu, pociťuje jakési bodání v hlavě.“

II

Výklad o špatném hostinci U vola, o paní Pažoutové, kde bydlí pan Tenkrát a o stravě, kterou mu ona předkládá.

„Že jste byl včera navečer v hostinci U vola? Že jste se bavil s nějakými pány? Že vás pozvali na večírek? Způsobil jste mně bolest, pane Tenkráte, velkou bolest jste mně způsobil a hněval bych se na vás, kdybych nevěděl, jak je to nepříjemné být cizincem v městě a neznat dobře poměry.

Jste udiven, jak vidím, nemyslete si, že se hněvám na vás. Omluvil jsem vás již neznalostí poměrů zdejších, poněvadž kdybyste byl věděl, jaký je to hostinec, nikdy byste tam nebyl vkročil.

Do hostince U vola chodí naši nepřátelé, lidé, kteří náleží takzvané socialistické straně a kteří, považte si, dosud nedali své děti biřmovat. Že to nepochopujete? Myslel jste snad, že jsou zde samí řádní lidé, to jste se velmi zmýlil. Tam se schází právě ta čeládka, která uspořádala protestní schůzi, když zde byli misionáři vybírat na čínská pacholata. Kroutíte nedůvěřivě hlavou.

Ano! Takové podlosti jsou schopni ti, s kterými jste včera seděl u jednoho stolu. Mohu říci, že protestní jejich schůze nedopadla tak, jak si přáli. Lid zdejší není tak hloupý, aby dovolil beztrestně vykládat, že u nás je dost chudých dětí, o které se musíme starat a ne o nějaké čínské pacholíky, ukázali jim, že nežijeme v nevěřící Francii, že naše město je v soustátí rakouském. Řečníka potom odvezli do nemocnice, kde měl dost času přemýšlet o tom, jak je nemístné prznit nejsvětější city. Ano! A mezi takovou chátrou, póbel, jste seděl a bavil se s nimi, a ti dokonce vás pozvali na večírek. Že toho litujete?

Drahý pane, za tak krátkou dobu, co vás znám, seznal jsem ve vás muže, který zůstane vždy nakloněn k dobru a kterému není třeba vykládat, co je ošklivé a špatné. Nebojím se o vás nikterak a také mně ani nepřijde na mysl, že byste se mohl nakazit špatnou společností v špatném hostinci. Jde jen o pověst, o dobrou pověst, nejen vaši, nýbrž i celého úřadu. Že tam již nikdy nepůjdete? Nemusil jste to ani povídat, byl jsem hned o tom přesvědčen. Přijďte večer do hotelu U koruny, tam je pro vás mezi námi místo. Společnost vybraná a nenucená, já, pan děkan, okresní hejtman, řídící pan učitel a starosta. Mají tam výbornou papričku, znamenitý ležák, slušné osvětlení, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctíme druhého, žádné bratříčkování jako jinde, veselí a přitom slušně odměření. Tak, to bylo, co jsem vám chtěl říct o hostinci dobrém a špatném.

Nyní bych se vás rád na něco zeptal. Kde vlastně bydlíte, milý příteli? Že u paní Pažoutové? Příteli! Příteli! Včera jsem již řekl, že je třeba pro mladého muže dobré rady staršího, zkušenějšího. Vám se asi zprvu zalíbilo, že je to vdova, mladá, šestadvacetiletá. Nemluvte, že ne. Známe dobře mladé lidi. Že nejste z nich? Nevymlouvejte se. Neznáte ani dobře nebezpečí, ve kterém jste se octl. Mohu vám svěřit, že paní Pažoutová nic jiného si nepřeje, než omámit někoho, upoutat na sebe a pak pohrozit škandálem a vzít si ho. Je to zákeřná ženská. Že jste to na ní nepozoroval? Příteli! Taková jde kočičím krokem, ani ji neslyšíte a už se do vás zakousne. Že jste zděšen? Můj bože! Mládí je neprozíravé. Považte, jistě slyšela, že máte nějaké jmění! Že jste jí o tom neříkal? Pane, zde se rozhlásí všechno rychle. Jestlipak víte, že už teď se leccos povídá o vás a o paní Pažoutové? Že se lekáte?

Nelekejte se, cizinci se snadno dostávají do úst lidí. Vy sám jste ostatně dnes ráno řekl k sluhovi Františkovi: Ani nevíte, jak jsem spokojen se svým bytem. Vidíte, sám jste to řekl. Že je to také pravda? Že ráno dostáváte dva rohlíky ke kávě? Že jste měl včera ve všední den k obědu husu? A dnes že jste měl vepřovou a nákyp? Příteli, jest to hrozné. Dobře, že se mně svěřujete. Vy jste na nejlepší cestě sejít z dráhy počestnosti. Že se to nestane? Ze na to přísaháte? Hochu, milý pane, dnes již jste v lidských řečech, zítra se to bude stupňovat a pozítří je z toho okresní skandál.

Dva rohlíky ke kávě? Ve středu husa! Ve čtvrtek vepřová a nákyp! Příteli, milý pane Tenkráte! Damoklův meč visí vám nad hlavou a jedno jen škubnutí, jste ztracen, blamován a s vámi celý úřad i já, váš představený, který by neměl kouska srdce, aby vás upřímně a otcovsky nevaroval a vám neřekl, dokud není pozdě: Hochu, drahý pane, odstěhujte se od té vdovy, přetrhněte okamžitě nit lidských pomluv a přestěhujte se jinam.

Ale co mne napadá? Máme zde tetu, ctihodnou paní, vdovu po poštovním oficiálovi paní Krathauerovou, Němkyni, padesátiletou, ta má prázdný pokoj. S tou ještě dnes promluvím a zítra se k ní odstěhujete. Ať vás to stojí co chce, jen když budete pryč od paní Pažoutové. Zaplaťte jí za celý měsíc a nebudete toho litovat. U paní Krathauerové naučíte se lépe německy a to není k zaplacení. Přijímáte to? Že přijímáte? Věděl jsem to. Neděkujte! Jsem vskutku rád, jak se mně podařilo vás zachránit. A jednou, doufám, uznáte nejlépe, jak je dobré míti nezištného přítele, třebas by to byl váš představený. Že nenalézáte již teď slov k díkům? Pane, drahý Tenkráte, vy jste tak sympatickým, že děkuji dobrotivému nebi za seznámení s vámi. Je takových málo, jako jste vy, věřte! A nyní jděte pěkně a dejte výpověď. Na shledanou večer u Koruny...“

Pan Tenkrát vyprávěl mně pak, že byl tak hypnotizován a unaven, že dal vskutku výpověď a mohl o tom přinést již zprávu ke Koruně.

III

U Koruny.

„Pan vrchní berní, pan děkan, pan okresní hejtman, řídící učitel, starosta a já. Představení mé osoby panem vrchním berním a představování pánů jím samým.

Pan děkan: Slyšeli jsme o vás již mnoho pěkného.

Okresní hejtman: Pan vrchní berní nemůže vás vynachválit.

Řídící učitel: Jste prý velmi nadaný člověk, pane Tenkráte.

Starosta: Není prý přesnějšího mladého muže ve vykonávání svěřených povinností...

Jakési koktání z mé strany a pochvalné bručení pana Banzeta, který po chvilce vykládá německy panu okresnímu hejtmanovi, že prý jsem vtipkoval, jak můj dědeček původně se jmenoval Der hat gestohlen, k čemuž dodal tento: Vielen schönen Mädchen das Herzlein. Všeobecný smích a pan okresní hejtman klepá prstem na stůl a volá: ‘s war damals, pane Tenkrát. Když se smích utišil, tázal se mne řídící učitel, zdali jsem četl jeho poslední povídky o svatých otcích.

Četl, řekl za mne pan Banzet a pravil ke mně, že by si přál vás vidět, neboť je zkrátka nadšen.

Tak si páni vyprávěli mezi sebou, opomíjejíce mne. Patrně jim stačilo, že si mne všimli a že mezi nimi sedím, jen pan Banzet, můj ochránce, tázal se mne častěji: A co vy o tom soudíte? Kýval jsem hlavou. Mluvilo se o paprice, která prý dnes byla mizerná. Ospalý číšník byl napomenut, aby nezíval. Pak se vyprávělo o zloději, který u kupce Vondráka se ve sklepě opil. Nato pan okresní hejtman láteřil na svou služku, která mu oskarky natřela obyčejným leštidlem místo krémem.

Nato pan děkan rozhovořil se o politice. Řekl: Politika vůbec a obraceje se na mne, pravil: Co vy o tom soudíte?

A již pan Banzet rychle promluvil: Pan Tenkrát se mně svěřil, že se do politiky neplete...

Abych vás nenudil, podotýkám jen tolik, že tázal-li se kdo mne na něco, mluvil za mne vždy pan Banzet.

A když pan děkan řekl, že hrachu nejí, pan Banzet pravil, že jsem se mu svěřil, že hrách je nejošklivější jídlo.

Když nadávali na židy, já též prý je nemohu vystát a mým nejvřelejším přáním prý je, dle slov pana Banzeta, všechny židy vyhubit.

Panu děkanovi svítily oči a klepaje mně, mlčícímu, na rameno, řekl: Pane Tenkráte, za našich dob je málo takových lidí, jako jste vy, nevěra, vzpoura, tupení všeho posvátného šíří se světem, dokud lid bál se spravedlnosti našich soudů... Sunt certi denique fines, mluvil povzneseným hlasem, a jednou, uvidíte, moc dostane se opět do našich rukou a pak uvidíte, že nebudou se opakovat případy, aby někdo odtud nedal biřmovat své děti...

Jsou to hrozné případy, mluvil, obraceje se k celé společnosti, víte již, co předevčírem mluvil sedlář Nežid ke kostelníkovi, s kterým se setkal v slovní půtce? Když, řekl ten zlosyn, váš děkan se drží Písma svatého, ať jednou pro legraci jí za městem kobylky jako svatý Jan na poušti.

Co tomu říkáte, pane Tenkráte?

Já, já...

Rozumím, pravil pan Banzet. Chcete říct: Je ten člověk na svobodě?“

„Vydržel jsem poslouchat ty řeči ještě půl hodiny,“ končil pan Tenkrát, „a pak rozloučil jsem se, přičemž pan Banzet šel mne vyprovodit před Korunu, kde pravil: Není-liž pravda? Společnost vybraná, nenucená, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctí druhého, žádné bratříčkování, veselí a přitom slušně odměření. O vás mají nejlepší pojem. Že vás to těší? Příteli, mladý hochu, mne to však těší nejvíc. Tak má radost učitel ze svého žáka. V poledne se tedy přestěhujete. Buďte vždy tak energický, nedejte se vést klamným lichocením od takové ženské...“

„Pan Banzet,“ řekl ještě pan Tenkrát, „si nepomyslil, jak za pár neděl zjeví se má energie ve formě pro něho tak smutné...“

IV

Výklad o novém bytě.

„Abych přijal vaše největší poděkování za laskavé opatření nového bytu? Pane Tenkráte, konal jsem prostě svou povinnost a doufám, že vy jste též spokojen? Že ještě nevíte! Pane Tenkráte, zaopatřil jsem vám, věřte mi, nejlepší byt v celém městě. Že musíte chodit do svého pokoje přes kuchyň a jeden pokoj a vaším pokojem že chodí se do třetího?

Příteli, pane Tenkráte, nechtějte zklamat mou naději, kterou jsem ve vás měl jako muže řádného. Vaše řeč páchne touhou po pokoji se zvláštním vchodem. Že vás to nenapadlo? Nejsem dnešní, drahý příteli, znám všechny ty touhy mladých lidí. Být co možná nejvíce samostatným. Mít klíč od domu, pokoj se zvláštním vchodem, přijít domů kdykoliv, přivést s sebou kohokoliv, o přátelích nemluvím, jen o přítelkyních, ano, to byla i vaše touha. Že ani zdaleka?

Neomlouvejte se! Znám vás lépe, než si myslíte. Že nejste žádný flamendr? To vám také neříkám a ani bych s vámi nemluvil, kdybych věděl, že jste famfárum, mluvím jen o pokušení, které může vzniknout v duši mladého muže, jako jste vy. Že jste obrněn svými zásadami? Pane, drahý muži, Tenkráte, bylo zde již více lidí, kteří přece podlehli v boji s pokušením a proto je nejlépe, když jaksi jste pod dohledem. Že jste na to již dost velký?

Příteli milý, je vám dvacet osm let a to je nejnebezpečnější mládí, které vás také omlouvá, že odpovídáte svému rádci a vychovateli takovým způsobem. Paní Krathauerová, věřte mně, nikdy nebude mít toho úmyslu, aby vás snad špehovala, naopak popřeje vám největší volnosti, které nesmíte zneužívat v jakémkoli směru.

Kladl jsem jí na srdce, že jste mladý muž, na kterého číhá tisíce nebezpečí v městě, třebas tak malém, jako je naše. A má příbuzná div neplakala a slibovala mně, že bude vaší matkou a že vás uchrání ode všeho. Že kvůli vám, aby nebylo vám smutno, uspořádá čajové večírky v třetím pokoji. Počkejte, nepřerušujte mne, že se do něho chodí přes váš pokoj. Uspořádá pěkné večírky, ke kterým pozve nejsolidnější společnost. Toliko své příbuzné, drahý pane, neboť máme zde mnoho svých příbuzných.

Že jste tam viděl nějakou dámu po poledni, když jste obědval a že ta dáma šla přes váš pokoj a že se vám zdálo, jako kdyby vás prohlížela? Řekněte mně laskavě, líbila se vám? Že málo? Že má takový tupý nos, že je hubená a stará? Že má rezavé vlasy? Ne, příteli, drahý Tenkráte, špatně jste viděl. Že připouštíte, že byla roleta spuštěná proti slunci? Ano, zcela správně, neboť ta dáma, kterou jste viděl, je hezká, mladá a její vlasy jsou zlaté a ne rezavé a její tělo je svižné a ne hubené, neboť, drahý pane a příteli Tenkráte, ta dáma byla má dcera, slečna Markéta Banzetová. Abych vám odpustil, že jste špatně viděl a že teprve teď si vzpomínáte, jak svižně kráčela? Ano, drahý muži, pane Tenkráte, ona kráčí tak jemně a tak graciézně, že půvabnější krok nemá žádná dvorní dáma.

Buďme k sobě upřímni. Má zlatá Markéta slyšela povídat ode mne tolik krásných věcí o vás, že usmyslila si, jak se na vás první z našich dětí podívá a abych tak řekl, líbil jste se jí. Jak způsobně prý jste krájel hovězí maso, drahý pane. Ona je ještě skoro dítětem.

Že vás těší ona pochvala o krájení hověziny? Můj příteli milý, ona byla nadšena, jen ji mrzelo, že vám dobře neviděla do tváře.

Je to roztomilá žabka, až ji poznáte lépe, pochopíte, jak by nám bylo smutno, kdyby si ji někdo odvedl jako svou manželku. A jenom to mohlo by nám zmírnit lítost, že její muž je řádný a charakterní člověk, mírný a hodný, pane Tenkráte, který by v ní ctil i její rodiče, milý pane. Že jsou to zlatá slova?

Och, můj drahý příteli, jak nerad loučil bych se od toho andílka a přísahám vám, že nedám ji někomu, koho neznám, řekněme, tak dobře jako vás. Má důvěra že vás těší, když kladu vás za příklad? Ne, příteli, nechte děkování a podejte mně svou ruku. Tak a nyní sbohem a večer přijďte ke Koruně.“

„Tenkrát ponejprv,“ dodal hrdina tohoto vypravování, „přišlo mně na mysl, že padám pomalu do nějaké bryndy.“

V

Výklad o růžovém psaníčku.

„Ptáte se mne, proč jsem tak málomluvný dnes, proč nežertuji a proč jsem tak smutný. (Povzdech.) Musím být smuten. (Nový povzdech.) Musím být mrzut, když vidím, jak hrozí nebezpečí někomu, za koho bych třebas cedil svou krev.

Ovšem vám, pane Tenkráte, jak vidím, příliš se srdce nad tím nermoutí, neboť vy nedovedete si představit, jak mně je, když pozoruji osidla, která vrhá neznámá osoba na mého přítele. Ještě nevíte, o kom mluvím? O vás mluvím, milý pane kolego, o vás, nezkušeném a stojícím jednou nohou nad strašlivou propastí. Že ještě nevíte, oč vlastně jde a že paní Krathauerová je starší dáma, abych byl upokojen. Příteli, nevím, zdali si ze mne neděláte žerty. Vy tedy ještě nepochopujete?

Pane rozmilý, nemůžete přece zapřít, že dostal jste dnes dopoledne do úřadu růžové psaníčko. Že nevíte, proč by mne to mohlo rmoutit? Pane, drahý kolego, vy jste muž v dobrém postavení, vaše jmění samo o sobě zajišťuje vám dobré postavení, za pár let jste na nejlepší cestě stát se berním oficiálem, oficiálem, pamatujte, co mluvím.

Jste tedy, abych tak řekl, dobrá partie, znamenitá partie a tu vy to nechápete, že se na vás chce přilepit ženská? Že to růžové psaníčko není od žádné ženy? Pane Tenkráte, přikázání boží osmé zní: Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nehřešte, milý pane, proti tomuto přikázání a přiznejte se. Že opravdu není od žádné dámy?

A co tedy znamená ta vůně bezu, která se rozprostřela naší kanceláří, když jste psaní obdržel? Že je od pána? Pane Tenkráte, lež hanobí každého, a kdo lže... Že je to od člověka, který použil toho úskoku, abyste jeho psaní nezahodil, poněvadž v každém žádá vás o nějakou půjčku? Pane, milý Tenkráte... že mně dáváte to psaní, abych si je přečetl? Dobrá.

(Pauza.) Ale to ještě neznamená, že není od dámy. Stojí zde: Jsem v okamžité tísni. Obracím se proto s prosbou na vás, abyste zaslal mně laskavě padesát zlatých. Zůstávám s výrazem nejhlubší úcty. J. Z. Příteli, to J. Z. může znamenat též ženu. Josefa, Jana, Jaromíra Zadáková, Zoufalová, Zámostná. Drahý příteli, přiznejte se, že měl jste jakýsi poměr. Že nemusím na vás mrkat? Ne, přiznejte se, já hned dopíši té ženské, sdělte mně jen její adresu, zachráním vás před ostudou, napíši, že jako otec...

Mám si tedy vzít notes a tužku? Že se ta má ženská jmenuje Jaroslav Zajíček, malíř, Chrudim 23? Je to pravda? Mohu tomu věřit, vy zlý člověče, drahý pane Tenkráte? Nevíte ani, jaký balvan spadl z mého tak těžce zkoušeného srdce, ale něco vám musím říct. Použil prý úskoku a psal na růžovém papíře. A zde právě vězí, co mne rmoutí. Věděl jsem hned, že jest to od muže, neboť jsem přesvědčen, že vy byste se mně již dříve svěřil, kdybyste měl nějakou známost. Že se to samo sebou rozumí?

Děkuji vám, ale pokračujme. Vy přijal jste to růžové psaníčko jako každý mladý člověk, který touží po milostných dobrodružstvích. Že nikoliv? Proč jste tedy ono růžové psaníčko přijímal, proč jste ho neposlal hned nazpět, když necítíte v srdci touhu po lásce? Že nejraději se najíte, napijete a spíte?

Hochu drahý, pane kolego Tenkráte! Jste mladík, stále vám to říkám, máte bujnou krev, jste nezkušený a taková romantika zvoní jako zvony, srdce vám asi tlouklo radostí, když přijímal jste to psaní, svítily vám oči.

Že vám oči nikdy nesvítí? Co to tedy bylo? Co by to mohlo být, drahý příteli, pane kolego Tenkráte? Či čekal jste snad, že dostanete od nějaké slečny psaní, myslel jste snad... Nebo dokonce domníval jste se, že paní Pažoutová píše vám, abyste vrátil se z bytu ctnostného do vykřičeného pokoje? Či?... Co chcete říct? Že psaní jako psaní?

Velký rozdíl je, příteli, v barvě a vy se červenáte? Co vidím, drahý pane? Že jste od přírody červený v obličeji? Ne, to cosi jiného. Mně se zdá, že chytil jsem vás při něčem, při nějaké myšlence, která vysvětlí snad vše...

Že jsem vás nemohl chytit? Hochu, milý Tenkráte, vy jste očekával psaní od nějaké slečny? Hochu drahý, jistě myslil jste na postavu svižnou se zlatými vlasy, na tu slečnu, kterou jste viděl u sebe v pokoji. Vy se rdíte? Hochu, milý příteli, cítím dobře s vámi, vím, co se děje v srdci vašem, ale to vám ještě řeknu, že Markéta dovede se opanovat a nikdy by první nepsala. Dovede se opanovat, drahý hochu...

„Pak jsem mu slíbil, že zítra v neděli k nim přijdu na oběd, abych zvykl si pohybovat se v nejlepších rodinách,“ doložil pan Tenkrát, usmívaje se smutněji než kdy jindy...

VI

Pan Tenkrát vypravuje o slavnostním obědě u pana Banzeta a o všem, co působilo na něho neobyčejným dojmem.

„Když jsem přesně o půl dvanácté dostavil se do jejich domácnosti, řekl pan Banzet: Chtěl jsem již jít pro vás. Nato byl jsem představen paní Banzetové a jejím dcerám. Kolik těch dcer bylo, nevím, neboť jich bylo tolik, že jejich počet mne omráčil. Bylo mně asi tak jako tomu, kdo dívá se na ohromné lesy nebo ohromný oceán či na skupinu horstva. Vím jedině, že jsem byl nejmladším z celé společnosti a že všechny ty jeho dcerušky uváděly mne do rozpaků svým stářím. Když mně Markétka podávala ruku, podíval se pan Banzet významně na mne a řekl: Vy se již trochu znáte.

Paní Banzetová měla pak ke mně řeč tohoto obsahu: Velectěný pane! Toužila jsem vskutku vás poznat osobně, neboť můj manžel vyprávěl mně o vás tolik roztomilého a pěkného, že jsem ho stále vybízela, aby vás k nám pozval na oběd, neboť nemohla jsem s dcerami se již dočkat, abychom vám nestiskly ruku jako příteli našeho tatínka. On je samé: Pan Tenkrát řekl to a to, pan Tenkrát vyprávěl to a to, pan Tenkrát píchl se dnes pérem do ruky, pan Tenkrát atd., jen o vás povídá celé dny. A Markétka, naše nejmladší, nemohla se také ani dočkat, aby si s vámi nepohovořila, neboť vaše vzdělání je vynikající a ona toužila již dávno, aby mohla si s někým pohovořit o umění. Je chudáček jako ptáček v kleci. Kdybyste ji slyšel hrát na piano, božínku milý, tu srdce vám skáče radostí... Ona by mohla dobře koncertovat a veřejně vystupovat, ona ale nechce, dítě drahé...

Ale mama...

Vidíte, jak je skromnou, musíš zatím panu Tenkrátovi něco zahrát, jen jdi a nestyď se. Ona je taková, jako dítě...

Ale mama...

Jen jdi Markétko, zahrej tu svou zamilovanou...

Slečno, prosil jsem, račte mně něco zahrát.

Jen jdi, vybízely ji sestry a tak jsem šel s ní do salónu následován množstvím ženských hlav, s kterými na mne vyčítavě dívalo se líčidlo na tváři, na obočí, na rtech a všechny ty dámy pohlížely na mne, jako by mne chtěly sníst a mně bylo asi tak jako Napoleonovým vojákům v Egyptě, když k nim Napoleon řekl, ukazuje na pyramidy: Nezapomeňte, že na vás dívají se tisíciletí...

Pan Banzet posadil mne do houpací židle u piana, slečna Markétka položila hubenou ruku na klávesy a první akordy zazněly a zaburácely salónem...

Její fantazie, pravil pan Banzet s nadšením, které se stupňovalo každým úderem do klávesů.

Není-liž to něco znamenitého, horoval, opíraje se o lenoch mé houpací židle, takže jsem musel vynakládat veškerou svou sílu, aby mne nepřekotil.

Znamenité, řekl jsem, lituje toho, že pro tento okamžik nejsem hluchý, neboť co jsem slyšel, trhalo mé nervy. A Markétka hrála, sestry její pomalu mizely jedna za druhou, až zůstal tam jen pan Banzet, Markétka a já, kterým ona hrála stále svou fantazii, fantasticky dlouhou, která mne bodala v uších a pohlavkovala mé nervstvo na místech nejcitlivějších.

Znamenité, bručel pan Banzet, opíraje se stále s větší tíží o houpací židli, pak jen bručel cosi, tíže na lenochu byla větší a větší, až konečně nebylo pochyby o tom, že pan Banzet usnul, tak jak byl o ni opřen.

Má situace byla kritickou. Obával jsem se pohnout a udržoval rovnováhu v houpací židli, zatímco Markétka hrála zuřivěji a zuřivěji.

Konečně opustily mne síly a já trochu povolil, spící pan Banzet tlačil na lenoch, židle se zahoupala, mé nohy vznesly se nahoru, hlava šla k zemi a já se velmi krásně překotil, přičemž mimovolně mé nohy zachytily jako do kleští krk pana Banzeta, přetahujíce ho přese mne, kterýmžto pohybem byla rovnováha vyrovnána, ale zas ztracena, neboť pan Banzet sjel bleskurychle na druhou stranu takovým obloukem, že srazil z piana svíci, rozbil rám na noty, křiče Ježíšmarjá svým basovým hlasem, do kterého vnikal písklavý hlas Markétčin: Jé jé jé jéjéjé... a můj tenorový, vycházející zpod překocené houpací židle: šmarjá, Josefe...

Když vrazila pomoc do salónu, nebyl jsem již člověkem ležícím na zemi, nýbrž opět pořádným hostem, který na otázky ustrašené hostitelky odpovídal, že se mu nic nestalo, že se převrhla jen židle. Nakonec dali jsme se všichni tomu do smíchu, jen pan Banzet zatlačoval si bouli na čele střenkou kapesního nože, odváděn jsa svou chotí, které vykládal, jak se opřel o lenoch. Slyšel jsem z vedlejšího pokoje přísný hlas její: Podruhé nepij tolik vína ráno, co si on pomyslí...

Další slova zanikla v novém akordu na piano, které bohužel zůstalo bez pohromy. Slečna Markétka opakovala svou fantazii. Zas se její sestry vytratily jedna po druhé, zanechavše nás bez svědků naší rozmluvy:

Nikdy jsem neslyšel něco tak pěkného...

Myslíte?

Nejenže myslím, slečno, jsem o tom přesvědčen, vaše nadání a to, co jsem slyšel, opravňuje mne k výroku, že výkon váš je beze všeho přehánění báječný.

Vy mně tolik lichotíte?

Nelichotím, jsem přímý člověk, kritizuji jen zcela rozumně vaši skladbu, o které dovoluji si tvrdit, že je nejhezčí, kterou jsem kdy slyšel...

Mluvil jsem tak asi čtvrt hodiny a dokázal, že hlouposti se nemusí mluvit jen o počasí, nýbrž o všem a že je velmi lehké opakovat v jiné formě, co člověk před chvílí řekl.

Konečně byla zde již paní Banzetová, ke které Markétka řekla, že se se mnou skvostně bavila, načež paní hostitelka pohrozila jí prstem, řkouc rozšafně: Ty diblíku.

Šli jsme do jídelny, kde mne přese všechny protesty posadili na čestné místo, tlačíce mne do ramena, na levé paní Banzetová, na pravé její manžel. Paní Banzetová bručela jakousi modlitbu, jako že budem z ruky boží něco přijímat a mísa s polévkou šla kolem, neboť já odmítl jsem první si vzít, podávaje ji úslužně paní Banzetové.

Jen žádné upejpání, pravil pan Banzet a nalil mně sám prvnímu polévky, pak teprv brali si ostatní.

Vedle seděla Markétka, o které říkala paní Banzetová, že jí jako ptáček.

Jen papejte, slečno, řekl jsem jí citlivě, načež pan Banzet poznamenal: Polévka je grunt a maso špunt. Lžíce zazvonily a polévka byla snědena. Přinesli malé kalíšky, takové náprstky, do kterých nalili malaga. Patrně chtěli napodobit nějakou slavnostní hostinu. Markétka měla bledé rty, poněvadž barva z nich polévkou přešla do jejího žaludku.

Jedna ze slečen, když utírala si ústa ubrouskem, měla jednu tvář bledou a druhou růžovou.

Bylo tak zajímavé pozorovat, jak se obličeje mění, upotřebuje-li se ubrousku. Jedna z dcerušek měla jedno černé obočí a druhé světlé. Ubrousky se hned odnášely...! A slečny chodily na jemné pokynutí matky, do kuchyně prý, a vracely se s novými barvami na lících...

Jídla byla: krůta se švestkami, řízky s hráškem, nějaké ryby smažené, srnčí ragú a knedlík, pudink, který kromě jména nic pudinkovatého na sobě neměl.

Markétka to připravovala do trouby, Markétka to klepala, Markétka strouhala žemličku... já pak jen dohlížela..., tak vybízeli mne, abych si bral.

Jedl jsem způsobně, naslouchaje, jak kolem mne všecko mlaská a odfukuje...

Pilo se víno kyselé a mizerné. To jste jistě nepil tak dobré, křičel na mne pan Banzet, Prosit! Sklenky zazvonily, vypili jsme všichni naráz a já dělal co možná příjemný obličej...

Když přišla černá káva, pocítil jsem nevolnost jakousi v žaludku a stále se mně zdálo, jako by mně vězelo cosi divného v hltanu, jako by tam byl vlas. Dráždilo mě to tak, že žaludek se mně obracel a já sedě naproti zrcadlu pozoroval jsem, jak bledost objevuje se na mé tváři. Něco tak strašného jsem nezažil. Promluvit jsem se neodvážil, neboť... Zkrátka, dělal jsem dojem, že přežvykuji...

Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil... A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty...

Pan Banzet odváděl mne za chvíli bledého a třesoucího se domů, kde položil mne do postele ujistiv, že Markétka lítostí omdlela nad mou chorobou...

„Teď si vzpomínám,“ řekl pan Tenkrát, ukončuje své vypravování o slavnostním obědě, „ta modlitba před obědem zněla: Pane bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které budem z tvé ruky přijímat...“

VII

První vycházka pana Tenkráta s panem Banzetem po třínedělní nemoci, datující se od slavnostního oběda.

„Jak jsem rád, drahý rekonvalescente, že opět můžete vyjít na čerstvý vzduch. Že vás to již také mrzelo ležet v posteli? Byla to nutnost, můj příteli, potřeboval jste jako sůl odpočinku a klidu. Že nepochopujete, zdali to byl klid, když moje celé příbuzenstvo dělalo vám návštěvy a ptalo se po vašem zdraví?

Milý rekonvalescente, z toho je vidět, jak získal jste si srdce všech nás, jak pečovali jsme o vás... Že jste byl hned zdráv druhý den po tom slavnostním obědě?

Nikoliv, vy jste nebyl zdráv, neboť měl jste žaludeční katar. Že jste neměl žaludečního kataru? Měl jste, neboť udělalo se vám špatně, když požil jste silná jídla. A kdo po požití silných jídel zvrací, ten má přece žaludek zkažený.

Abych vám to nepřipomínal? Vidíte, milý příteli rekonvalescente, že váš žaludek není ještě teď v pořádku, když zmínka o silných jídlech je vám nemilá. Že jsme ten váš žaludeční katar odhlasovali s paní Krathauerovou, ačkoliv to nebyla žádná pravda?

Hochu pozdravující se, paní Krathauerová je výborná paní. Pozná hned, jako nejlepší lékař, co komu schází, věřte, že je zde v městě mnoho nejlepších rodin, které obrací se na ni s největší důvěrou a její péči máte co děkovat, že dnes můžete jít se mnou ponejprv po třech nedělích na procházku. Že jí děkujete, ale že do vás lila tolik odvarů, že teprve po třech nedělích je vám lépe?

Drahý rekonvalescente, milý pane Tenkráte, ani nevíte, jak uvažovali jsme o prostředcích, které by vám pomohly, jak u nás doma radili jsme se všichni, co vám má ona uvařit.

Dáme mu pít hřebíček, uradili jsme se a vy jste pil hřebíček. Když viděli jsme, že vám to nepomohlo, zas jsme se radili.

Dáme mu pít zeměžluč, navrhla Markétka. Dali jsme vám pít její odvar. Opět žádný účinek.

Což šalvěj s hořkým jetelem? navrhla má paní. Dobrá, pil jste šalvěj s hořkým jetelem. Zas žádný účinek.

Ani nevíte, co jste vyváděl. Skákal jste z postele, musili jsme vás s paní Krathauerovou držet, pořád chtěl jste jít pryč, že prý vám nic není, chtěl jste se obléknout a klel jste, hochu, hochu! Musili jsme vám schovat šaty a boty, jinak byste byl provedl nějakou nepředloženost.

Pak jste zas křičel, že máte hlad. Že jste musil křičet, když den co den dostával jste jen šálek polévky, jednu žemli a dvě vajíčka naměkko?

Drahý, uzdravující se pane Tenkráte, při žaludečním kataru hlavní věcí jest dieta. Že jste však neměl žaludeční katar, ale teprve že vám zkazila má teta žaludek těmi břečkami? Odpouštím vám, milý příteli, neboť rekonvalescenti jsou velmi nedůtkliví a žádný snad nechce z nich uznat obětavost jich ošetřovatelů.

Že to byla oběť z vaší strany, polykat po lžičkách heřmánek, šalvěj, hořký jetel, zeměžluč a že jsme vás znásilnili? Příteli uzdravující se! Každému nemocnému zdá se, že ho lékař znásilňuje. Proč prý jsme na vaši žádost nezavolali lékaře? Aby někdo jiný kromě nás radoval se z vašeho uzdravení, to nechtěli jsme dopustit. Dnešní den je svátkem pro celou naši rodinu, možno říct svátkem pro celé město. Každý večer u Koruny ptali se všichni po vašem zdraví, pan okresní hejtman, pan děkan, řídící, pan starosta a mohu vám svěřit, že to byl návrh pana hejtmana, abyste polykal malé kousky ledu.

Že to ani svému největšímu nepříteli nepřejete? Rozmilý pane Tenkráte! Co nemocných považovalo již lékaře a rádce za svého nepřítele, lék jest hořký, ale uzdravuje.

Abych vyřídil všem váš dík za ony projevy? Vyřídím, samo sebou se rozumí, neboť zejména někoho budou těšit ta přátelská slova. Ještě nevíte koho?

Mohu vám svěřit, že v celém městě jest sice mnoho těch, kteří byli zarmouceni nad vaší nemocí, ale že nejvíce byla zarmoucena jedna mladá, hezká slečna, která ve dne v noci probděla v pláči a na modlitbách, prosíc nejsvětější rodičku boží, aby se za vás přimluvila u božího trůnu a vás svou svatou, mocnou přímluvou uzdravila. Každý den chodila do kostela a tam u oltáře na kolenou vzývala svatou Pannu, abyste opět byl zdráv... Že se vskutku stal zázrak? Drahý hochu, milý kolego rekonvalescente, přímluva nevinného dítěte způsobila tu zázrak, díky též našemu ošetřování.

Naše Markétka to byla, která den co den před oltářem svaté Panny boleslavské vzývala nebe za vaše uzdravení! Že jste si to hned myslel? Vím to dobře, neboť vše mně již řekla paní Krathauerová, za nocí, kdy v horečce zmítal jste se na svém lůžku, slýchávala, jak jste volal Markétku. Ó Markétko, Markéto, tak jste volal. Že se vám tím ulevilo? Drahý hochu, ne my, ale ona má největší podíl na vašem uzdravení.

Že jí tedy děkujete? Vyřídím, a jakou radost bude mít! Ona byla, abych tak řekl, vaším strážným andělem. Její přítomnost vždy ukolébala vás v posilující spánek. Kdykoliv objevila se s paní Krathauerovou u vás, spal jste okamžitě a po vaší tváři rozprostřel se blažený úsměv. Vsázím se, že ve spánku cítil jste její přítomnost, že zdálo se vám o ní. Pořád že se vám o ní zdálo? Jak bude šťastna, až jí to povím.

Ale, hochu drahý, proč máme to zachovat jako tajemství, proč bychom neměli ji učinit šťastnou a odměnit ji tak něžným způsobem za její neskonalou péči o vás? A nyní mám pro vás radostnou novinu. Dnes večer uchystáme vám malé překvapení. Paní Krathauerová uspořádá totiž na počest vašeho uzdravení přátelský večírek, kterého zúčastní se naše celá rodina. Ze vám tluče srdce? Hochu, známe to. Vždyť přijde také Markétka naše s tlukoucím srdíčkem, he, he. Jdu nyní ještě cosi domů vyřídit a proto zajisté budete tak laskav a počkáte malou chvilku na mne. Buďte zatím sbohem, drahý hochu! Ihned se vrátím!...“

„A nyní vám povím,“ řekl mně pan Tenkrát, zapaluje si nový doutník, „co jsem dělal, když pan Banzet zašel do průjezdu...“

VIII

Zběhl od praporu...

„Když kroky páně Banzetovy ozvaly se těžkopádně na dřevěných schodech, uvážil jsem rychle svůj duševní stav. Bylo mně jak vojákovi, který nemoha už snášeti týrání svých představených, prchá ze stráže, opouští prapor, utíká. I já, rozhodnut, okamžitě obrátil jsem se rychlými kroky a zahnul za roh, dívaje se obezřetně, zdali nevychází již pan Banzet z domu. Ujistiv se v klusu, že nehrozí mně dosud žádné nebezpečí z té strany, zahnul jsem do Dušní ulice a nedbaje udivených zraků kolemjdoucích, klusal jsem stále větším a větším tempem. Řídící učitel díval se právě z okna, když běžel jsem Dušní ulicí nahoru a za mnou křičel stále pan řídící: Zdráv, příteli?

Z Dušní ulice skočil jsem do ulice Svatoprokopské, poraziv malého hocha, který se mně do cesty připletl a běžel do kopce, kde stanuv udýchán, rozhlédl jsem se po okolí. Na konci ulice Svatoprokopské viděl jsem zástup lidí, kteří ukazovali na mne rozčíleni mým tryskem v tiché ulici. Někteří běželi tím směrem, kde jsem stál a tu já bez rozmyslu běžel do lesíka pod kopcem, nedbaje cesty a prorážeje si stezku vysokým žitem...

V lesíku, prodrav se houštím, razím si cestu mezi ostružinami a malinami, veden snahou stále kupředu běžet, abych neviděl za sebou ono proklaté město N.

Konečně dostihl jsem silnice, která vedla do hlubokých lešínských lesů. Zastavil jsem se na okamžik, abych nabral dechu a naslouchal, zdali nikdo za mnou neběží a pak dav si do úst šátek, jak viděl jsem dělat závodníky, v mírném tempu běžel jsem silnicí asi půl hodiny z kopce do kopce a když kol silnice zašuměly první duby lešínských lesů, klesl jsem do trávy pod stromy...

Můžete nyní napsat pro čtenáře, kteří mají rádi popis krajiny, toto: Zvednuv se za chvíli, pozoroval jsem okem strategickým krajinu, která rozdělena byla pruhy polí a lesy na čtyry nestejnoměrné díly. Lesy, černající se v pruzích dlouhých na zelené půdě luk a světlých polí, dodávaly jí dojmu špatně ostříhané hlavy, na které holič nechal schody. A mezi těmito jednotlivými pruhy černé a světlé barvy bělaly se obrysy obcí, z kterých věže kostelíka jako vztyčené prsty dívaly se na oblohu, z které slunce odpoledního dne plodného léta svítilo na červené střechy po požáru nově vystavěných domků a odráželo se leskle, s nádechem modravého nebe na hladině několika rybníků, které odtud vyhlížely jako oči rozkošné krajiny...

K tomu sluší dodati, že vánek, který musí být v každém vypravování, nesl ke mně z doubraviny tu zvláštní vůni třísla a rozkládající se prsti, která člověka povznáší do veselé nálady.

Rozkošná krajina, ona vůně, obloha jasná, světlo letního odpoledne, ticho a pocit svobody působily na mne, že jsem se blaženě usmál a čtverácky zahrozil směrem k N.

Pak jsem se opět pohodlně natáhl do vonné trávy, oddávaje se roztomilým myšlenkám, jak asi pan Banzet vyvaloval údivem oči, když vyjda z průjezdu mě na chodníku neviděl. Jak se rozhlížel kolem pátravým pohledem, jak kroutil hlavou a jak šel rychle, šeptaje si: On je asi za rohem - na roh Dušní ulice, kde nespatřiv mne, kroutí poznovu hlavou a zoufale dívá se kolem...

Tak asi přemýšlí každý vojenský zběh, když uteče ze stráže. Myslí si: Co asi dělali, když přišli k boudě a mne tam nenašli? Desátník koulí očima a křičí: Wo ist der Esel? Der Esel ist nicht da! odpovídá stráž, která ho má vystřídat. A pak, jak je pro zběha veselé, když si vzpomene, že desátník zuří, šikovatel chce dát zavřít desátníka, kadet nadává, důstojník už dal desátníka zavřít, hejtman hrozí zastřelením a řve, že kadet měl už dávno vidět na očích tomu chlapovi, že chce utéci, pátrání a zběh se zatím někde při těch vzpomínkách směje, natažen v trávě nebo v obilí...

Ale najednou zběh dostane strach, že ho chytí a že ho zavrou...

A ten strach jsem dostal náhle též já. Pan Banzet, pokračoval jsem v uvažování, když mě za rohem nenajde, půjde domů ke mně s nadějí, že se mně snad udělalo špatně a že ležím doma, nemoha vydržet čekání na ulici. Doma paní Krathauerová zvěstuje mu, že nejsem v posteli.

A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že snad špatně slyšel, když jsem mu povídal, aby čekal zatím na chodníku?

A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že zde byl pan Tenkrát posledně před třemi týdny? vyhrkne pan Banzet ze sebe, vy se, příteli, snad mýlíte. Nebyl zde, řekne číšník. To šel tedy k panu řídícímu, pomyslí si ten dobrý pán, zašel za roh do Dušní ulice, pan řídící se díval asi z okna a pozval ho nahoru.

A již vidím, jak u pana řídícího pan Banzet vykřikne zoufale: Že běžel pan Tenkrát ulicí nahoru, jako když mu hlava hoří? Že se splašil? Rány boží, jakous to, bože, seslal na mne zkoušku! Markétka bude mít z toho smrt!

Je tedy již na stopě. Vyptává se, kudy jsem běžel, a doví se, že Dušní do Svatoprokopské a odtamtud na městský kopec.

Nu a pak, uvažoval jsem, vydají se za tebou, aby tě chytili, proto nesmíš ztratit ani okamžiku a hodně daleko jim zmizet. Zvedl jsem se rychle z trávy a dal se do nového klusu, který později zmírnil jsem v rychlou chůzi po silnici jako mlat. Nemyslil jsem nyní na nic jiného, než urazit pokud možná co největší počet kilometrů od N.

S jakou radostí pozoroval jsem označení kilometrové, jak těšil jsem se, když v rychlé chůzi zachytil jsem na kameni 9.1, 9.2, 9.3, 9.4, 9.5, 9.6, 9.7, 9.8, 9.9, 10 km a zas dál 10.1, 10.2, 10.3, 10.4, až 10.9, 11 km a kupředu bystře jsem kráčel a každých těch desetkrát sto metrů zanechávalo v mé duši větší a větší počet jistoty, bylo mně jako závodníku, který tuší, že jeho protivník je daleko za ním, jako zlodějovi, který ohlédnuv se nevidí již četníka...

A opojen tím míháním se kilometrových kamenů, neustával jsem v chůzi, šel lesy, poli, vesnicí a opět dále do lesů, počítaje 15.6, 15.7, 15.8, 15.9, 16 km, 16.1, 16.2 až 17 km a od 17 km nanovo...

Zatím již sklonil se večer nad krajinu. A s tím večerem, tak často popisovaným, ozval se krom dojmů večerních hlad a únava, nesmírný hlad a báječná únava.

Naštěstí docházel jsem právě k vesnici a zmírnil kroky. Zůstaneš zde někde v hostinci přes noc, občerstvíš se a ráno půjdeš dál...

Nějaký dobrý tatík na samém kraji obce na mou otázku odvětil, že nejlepší hostinec jest U hraničařa.

A tento hostinec získal si vbrzku mé sympatie, když byly mně předloženy znamenité klobásy se zelím a pivo, které shledával jsem mnohem lepším než u Koruny.

Hostinec byl velmi útulný, pravý typ takového vesnického hostince, kde visí kalendář místo novin, do kterých čtenář nahlédnuv obohatí své zkušenosti pravdivou představou života pana hostinského a jeho rodiny, neboť poznámky jadrné a krátké, psané hostinským, mnohem více baví než nudná povídání kalendářová.

Bavilo mne prohlížení oněch poznámek, takže zabavil jsem se mile, pije občas výborné pivo a užívaje párátka jako člověk, který jest zcela spokojen a příjemně si krátí nerozčilující četbou zažívání.

Některé poznámky mne rozesmály. Tak kupříkladu poznámka napohled velmi nevinná: Došlo víno. Dne 4. června obdržel jsem objednaných 50 litrů vína. Dne 5. července prodal 50 litrů vína do Záhonic a padesát uložil do svého sklepa... Téhož dne narodila se mi dvojčata...

Tato poznámka mne velmi rozveselila. Jak často člověk v situaci sebebídnější dovede být náhle vesel a zapomíná na všechno, na nebezpečí, které přestál, na nebezpečí, které ho snad ještě očekává.

Hostinský sám přičinil se, abych byl hodně vesel, neboť usmíval se tak nehorázně vlídně, že mohl být považován za nejšťastnějšího člověka, nebo za nějakého šaška u panovnického dvora středověkého.

Kdykoliv objevil se u mého stolu, který způsobně pokryl za pomoci své ženy bílým ubrusem, tvářil se tak pitvorně vesele a co bylo nejlepší, onen charakteristický úsměv neopouštěl ho, ani když mně nesl pivo, doutník, který ochotně zapaloval...

Ten jeho úsměv působil i na mne. Usmíval jsem se také vlídně a v srdci usídlil se mně pocit úplného bezpečí, kteroužto myšlenku rozváděl jsem dál, bubnuje prsty na stůl, nad kterým visela petrolejová lampa, jak zítra ráno, odpočinuv sobě po dnešní túře, půjdu vesele dál, až přijdu na některou stanici, odkud pojedu do Prahy! Hurá, ať žije svoboda! Jen pryč za každou cenu!

A vtom, co tak uvažuji, otevrou se dveře...

„Co je vám?“ lekl jsem se, neboť pan Tenkrát zbledl.

„Nic mně není,“ zasmál se pan Tenkrát příšerně, „jen tolik ještě dnes vám musím říci, že ve dveřích objevil se pan Banzet, Markétka, pan řídící a ještě jeden muž... Ostatní vám povím až zítra, neboť ona vzpomínka mě rozčílila. Podejte mi laskavě trochu vody...“

Když pan Tenkrát odešel, přeškrtl jsem nadpis tohoto vypravování Výklady páně Banzetovy a nadepsal: Utrpení pana Tenkráta...

IX

Dopadený zběh činí odvážný pokus útěku.

„Není třeba poznamenat,“ počal druhého dne vyprávět pan Tenkrát, „že zjevení se těch lidí účinkovalo na mne velmi neblaze. Byl jsem ochromen, nikoliv ohromen, ochromen v pravém slova smyslu, takže mé ochromené nohy vypověděly mně službu. Nemohl jsem utéci otevřeným oknem, které bylo právě za mým stolem. Postavil jsem se a ani z místa hnouti jsem se nemohl, ačkoliv objímali mne jeden po druhém.

Napřed objala mne slečna Markétka, divoce jako rozpustilé děcko, pak vážně a otcovsky pan Banzet, nato přátelsky pan řídící učitel, jen cizí neznámý muž stál vzpřímen u dveří, nespouštěje mne z očí.

Všechny tyto projevy dály se bez hlesu. K hlasitějším projevům dala podnět slečna Markétka, propuknuvší náhle v pláč: Jak jsem ráda, že jsme vás našli.

A pan Banzet, stoje přede mnou, tiskl mně opět a opět ruku, vzdychaje: Chválabohu, že jste, že jste, že jste...

Pan řídící pak volal: Co vás to jen napadlo, co jen to vás napadlo, co napadlo vás to jenom?

A nyní posadili se všichni kolem mne, když klesl jsem na lavici a pan Banzet spustil: Milý hochu, to nám to dalo práce, než jsme vás našli, to jsme se najeli kočárem, nohy mám roztřesené a kolena jako z rosolu, drahý hochu. Bůhví co vás přimělo k tomu, abyste tak náhle zmizel a poděkujte zde panu řídícímu, že uvedl nás na pravou stopu a tamtomu pánovi u dveří, který má hostinec na městském kopci, který vás, příteli, viděl, jak běžel jste na silnici lesíkem. V každé obci jsme se po vás ptali, a co slyšet jsme museli od lidí! Jó, ten běžel tady odpůldne jako švec z jarmarku. Docela tak to povídali...

Neplač, konejšil pan Banzet Markétku, která štkala, všechno jsme to šťastně přestáli a bude, dá pánbůh, opět dobře.

Ano, můj milý pane Tenkráte, ubohá Markétka, co zkusila, nedovedete si pomyslit. Jakmile uslyšela, že vás napadlo v zamyšlení rychleji kráčet z města, hned běžela služka do lékárny pro voňavý ocet, kterým jsme jí tak dlouho třeli skráně, až přišla k sobě a první její slova byla: Já viděla v mdlobě pana Tenkráta... A již nedala nám pokoje, až jsme ji vzali s sebou do kočáru. Musím být při tom, pravila (jen se nerdi, dítě), až s pomocí boží nalezneme pana Tenkráta, zdravého a živého, neboť že žije, praví mé srdce... Ano, tak básnicky se vyjádřila a nato jsme jeli a našli vás, našeho milého pacienta... Že jste zdráv?... O tom nepochybujeme - a našli vás, našeho milého pana Tenkráta, veselého při sklenici piva, zadumaného... a odvezeme si ho pěkně domů... Koníčkové budou podkůvkami dupat a my pojedem s naším milým kolegou opět do domova, spokojeni a šťastni, že náš pacient... Že jste nám už jednou řekl, že jste zdráv? Nu ovšem, neříkáme snad, že jste nějak chorý, inu, rád býváte zamyšlen a tak v zamyšlení přemítaje nepozoroval jste ani, že se vzdalujete z města. Šel jste stále kupředu, zapomínaje na vše kolem sebe, není-liž pravda, pane řídící?

Ano, odpověděl tento, tím dá se vše vysvětlit.

Ale, řekl pan Banzet, jaksi rozpačitě se tváře, vyvedli jsme jednu hloupost, neměli jsme brát Markétku s sebou, neboť ráno bude po celém městě plno klepů, že Markétka jela hledat pana Tenkráta, ano, milý pane, že vás jela hledat, bude tak podezřelé a klepy o tom...

Kterýmž klepům, vpadl jsem mu do řeči, udělám radikální přítrž...

Vy byste tedy chtěl, zvolal radostně pan Banzet, slyšíte to, pane řídící, Markétko...

A nežli jsem se nadál, ležela mně Markétka v náručí, plačíc štěstím...“

„A vy?“ tázal jsem se.

Pan Tenkrát zvedl se z pohovky a procházel se zuřivě po pokoji, utíraje si pot s čela. „Já,“ pravil, „dal jsem se pak za chvíli jako beránek dovést do kočáru, kde seděl jsem strnule, maje na svém rameni hlavu Markétčinu a na jednom koleni ruku pana Banzeta a na druhém ruku pana řídícího, kteří tím dávali najevo svou radost, zatímco jsem přemýšlel, jakým způsobem bych mohl utéci.

Kočár jel rychle po rovině, až když přijel ke kopci, zmírnil svou rychlost, čehož použil jsem k odvážnému činu. Lví silou setřásl jsem ze sebe Markétku, pana Banzeta a pana řídícího, vyrazil dvířka kočáru a zmizel ohromným skokem v lese, kterým prchal jsem, nedbaje křiku, kupředu...

Slyšel jsem za sebou volání: Chyťte ho! Pomóc! Chyťte ho! Pro Ježíše Krista, chyťte ho! Běžel jsem v temnu nočních stínů, křovinami stále kupředu, hledě se zachránit...

Další události snad znáte, příteli. Vyprávěl jsem již, jak k ránu usnul jsem na mýtině a když vyšlo slunce, jak šel jsem dál lesy k nejbližší vesnici, odkud bylo na stanici jen tři čtvrtě hodiny cesty. Odpůldne o šesté hodině byl jsem již v Praze...

Tím skončil jsem svou historii a nyní můžeme jít někam se občerstvit, neboť vzpomínky na to, co jsem ty poslední dny zažil, rozčilují mne a činí zesláblým...

Šli jsme do vinárny a když jsme se rozloučili, slíbil mně pan Tenkrát, že zítra přijde mne opět navštívit...

X

Katastrofa.

Následujícího dne pan Tenkrát nepřišel. Uplynul již celý týden od naší poslední rozmluvy a dosud nevykonal svou slíbenou návštěvu.

Abych se tedy přesvědčil, zdali snad není nemocen, šel jsem ho navštívit a tu k svému údivu slyšel jsem od jeho domácí paní podivnou zprávu.

„Právě před pěti dny,“ pravila mně jeho bytná, „pan Tenkrát zaplatil na celý měsíc a odejel s nějakým starším pánem, pravě, že se již sotva navrátí do Prahy, abych tedy pokoj pronajala. Je to pěkný, světlý pokoj, klíč od domu, zvláštní vchod...“

„Dovolte,“ přerušil jsem ji, „nevíte, jak se ten pán jmenoval?“

„Počkejte, pane, bylo to takové divné jméno. Mám to na jazyku. Hned vám řeknu. Ten pán křičel a hádal se s panem Tenkrátem a pan Tenkrát najednou vykřikl: Tak tedy děj se vůle boží! Ten pán, počkejte, jmenoval se tak, jako když jsme bydleli v Nuslích, naproti soudu, jeden hostinský, kam jsme chodili pro pivo, Banzet se jmenoval, ano, tak mu říkal pan Tenkrát: Pane Banzete. Ale nemyslete si, že poslouchám za dveřmi, hádali se a křičeli, ale když odcházeli, měli oba červené oči, jako kdyby plakali... Pokoj je pěkný, světlý, klíč od domu, čistý, jestli si přejete podívat se...“

Uplynuly nyní čtyry neděle, v kterémžto období pan Tenkrát nedal o sobě ničeho vědět. Až takhle jednoho dne, když přišla pošta, obdržel jsem oznámení:

MARKÉTA BANZETOVÁ, JAN TENKRÁT

dovolují si oznámiti, že bylo je jich sňatku požehnáno dne 18. srpna v chrámu Páně v N...

Doufám, že k tomu není třeba ničeho dodati...

A tím končím, vzpomínaje ještě stále na smutný úsměv páně Tenkrátův, tohoto ubožáka, který sloužit může za typ pravé slovanské povahy...