|
Bucharský panovník Seid Abdul
Ahan Chan jezdíval vždy za deset let na návštěvu
do jedné provincie své říše. Ona provincie
původně nepatřila k Buchaře, a kdo jen trochu
zná dějiny střední Asie, ví dobře, že to byla
původně samostatná země a že zakladatel nynější
bucharské dynastie byl původně praobyčejný
loupežný chán, neboť v oné době, kdy ve střední
Evropě loupežní rytíři zakládali panovnické
rody, ve střední Asii dělali totéž loupežní
chánové.
Pod rouškou, že rozšiřují pravé náboženství
islámu, dobyli i zmíněné země, v jejímž hlavním
městě dali srazit hlavy předním domorodcům, zemi
pak přivtělili k Buchaře a zavedli tam jako
úřední řeč bucharský jazyk.
Na ubohý národ sneslo se však ještě jedno
neštěstí. Jejich srdce změklo a jejich řeč
nabyla porobou třístoletí zvláštní měkkosti a
jemných obratů, takže bucharské panovníky
nazývali svými otci a sebe nejmenovali jinak než
dětmi, žijícími pod pečlivou rukou vladaře.
A nynější vladař bucharský neznal lepší odměny
pro ně, leč že konal do oné provincie jednou za
deset let cestu.
Dobrý národ se vždy jednou za deset let při té
příležitosti zbláznil radostí. Nejvyšší sháňka
byla po řádech. Vše snilo o řádech
afganistanského telete. Bucharský panovník,
afganistanské tele a jeho řád, ty tři věci u
dobrého národa splývaly v jeden celek, ovšem ve
vší počestnosti, v jakési posvátné loyalitě,
která nezmizela ze srdcí těch dobrých lidí, ani
když úředníci milovaného panovníka brali jim
poslední košili a krajané mocnáře Seid Abdula
Ahad Chána rozbíjeli dobrému tomu lidu hlavy.
Oni se nezajímali ani tak o své podrážky, jako o
to, co činí jich milovaný panovník. Když jednou
trpěl Seid Abdul Ahad Chan zácpou, obdržel z oné
provincie sta a sta projevů oddanosti.
A když Allah uvedl milostivě orgány panovníkovy
do pořádku, bylo slyšeti celou provincií:
„Veleben budiž Allah včera o páté hodině
devatenácti minutách!“ A muezini z mešit volali
k věřícím: „Allah il Allah! Modlete se, aby se
to podařilo Jeho Veličenstvu po druhé!“
A když nyní roznesla se zpráva, že Seid Abdul
Ahad Chan přijede do Marhapy, hlavního města
provincie, jaká radost naplnila srdce všech a s
jakým nadšením stavěl ochuzený národ obrovskou
slavobránu při vjezdu do města, kudy pojede otec
těch dobrých dítek.
Ale čím větší byla radost z příjezdu panovníka,
tím byl později větší zármutek, neboť loyální
city lidu byly neslýchaným způsobem potupeny v
ten nejkrásnější den.
Již ozývalo se volání, že Seid Abdul Ahad Chan
se blíží a již také jeho povoz přijížděl k
bráně, když těsně před panovníkem proběhlo
slávobránou prase! Toto prase, jež zkalilo
takovým neslýchaným činem nejčistší radost
národa, náleželo řezníku Achmedovi a chovalo
patrně v srdci touhu vystoupiti nějakým způsobem
na veřejnost.
Touze té také neodolalo a domnívalo se teď, že
to volání slávy patří jemu a nikoliv vznešenému
hostu, který následoval je ve zlatém kočáře.
Ubohé prase řezníka Achmeda! Jak blýsklo malýma
očima po vyjevených obličejích umytých školních
dítek, po ředitelích škol v uniformách, po
strážnících, zaraženě jemu salutujících,
poněvadž za ním již pádil kočár se vznešeným
panovníkem.
A prase běželo dále špalírem a potichu se smálo
a chrochtalo. Běželo kolem státních úředníků,
kolem zástupců mahomedánského duchovenstva a ti
mu žehnali, úředníci volali „Sláva!“, poněvadž v
zápětí za ním Seid Abdul Ahad Chan v kočáře
kýval na pozdrav a salutoval kolem.
A zatím co vpředu hřmělo slávou, vzadu za
panovníkem policejný stráž i lid slzel a trnul
nad neslýchanou urážkou Seid Abdula Ahad Chána.
A prase řezníka Achmeda běželo vesele dál před
panovníkem a stále myslelo, že ta všechna sláva
patří jemu.
Běželo kolem shromážděné šlechty, mávající na
pozdrav panovníkovi, a blaženě kroutilo ocáskem.
A tu prostý muž z lidu, který stál napřed a
viděl již z dálky, co se děje, člen nějakého
spolku bucharských vysloužilců, zachránil Seid
Abdula Ahad Chána před další potupou.
Rychle načrtl tužkou na kus papíru několik slov,
a když jel panovník kolem, hodil papírek do
kočáru.
Ihned se ho zmocnili, kočár se zastavil, a zatím
co kolem provolávali všichni slávu, přečetl
panovník následující větu s papírku: „Vaše
Veličenstvo! Před Vaším Veličenstvem běží
prase!“
Seid Abdul Ahad Chan vztyčil se v kočáře a
vskutku, špalírem běží opravdu štětináč.
A tu pronesl Seid Abdul Ahad Chan tato krásná
slova, která dnes nacházíme ve všech bucharských
školních čítankách a která zlatými písmeny
zapsána jsou v srdcích lidu: „Hm, hm!“ Poté
obrátil se ku statečnému vysloužilci a řekl:
„Jak se jmenujete?“ - „Mirza, Vaše Veličenstvo!“
- „To je dobře,“ odvětil Seid Abdul Ahad Chan.
„Sloužil jste na vojně?“ - „U himalájských
velbloudů, Vaše Veličenstvo!“
Seid Abdul Ahad Chan poručil pak svému
pobočníkovi, aby vyplatil statečnému muži jeden
tikal (asi jedna koruna 44 haléřů), poklepal mu
na rameno a řekl: „Ode dneška bude se jmenovat
Mirza z Prasákova.“
Dnes jsou Mirzové z Prasákova nejslavnější a
nejvlivuplnější šlechtickou rodinou v Buchaře a
řezníka Achmeda, který měl takové slavomamem
stižené prase, vypověděli na věčné časy ze země.
Pošetilé prase pak pověsili na slavobráně. |
