|
Páter Kalista vyplácel sirotky.
Bral to po řadě dle abecedy. Rákoska dopadala
svižně a obratně na ohnuté části sirotků
visících mu hlavou dolů přes koleno nalevo,
nohama napravo a na vypouklém středu přiléhaly
palčivé rány.
Páter Kalista dal si na tom záležet a trestal tu
největší zločin, kterého se kdy sirotkové v
sirotčinci dopustili. Místo toho, aby se
připravovali ku zpovědi, hráli pasáka.
Páter Kalista byl u písmeny O. Pustil uplakaného
Nigrýna a chtěl zvolat „Otčenášku!“, když si
vzpomněl, že jest čas si odpočinout.
Posadil se s rakouskou na židli a promluvil k
těm, kteří to již mají odbyto a které to teprve
očekává o účelu a důvodech trestu.
„Otcovské trestání,“ pravil s vlídným úsměvem,
„nemá býti mstou, nýbrž skutkem milosrdným.“
„Účelem trestu jest, hoši, polepšení trestaného
a důvodem toho, že vás řežu, jest láska k vám.
Řežu vás proto, poněvadž urážíte Boha, a mlátím
vás, abyste na své zlé cestě netrvali, mám
strach, abyste časně i věčně nezahynuli. Z této
bázně vykonávám na vás citlivé tresty, abych vás
od zlého a od jeho následků uvaroval. Jako vinař
podřezává révu, byť i slzela, aby ji k lepšímu
vzrůstu a hojnějšímu ovoci pomohl a jako lidumil
tonoucího chytí za vlasy, aby ho zachránil, tak
i já při bolestném trestání jen k tomu účelu
hledím, abych vás napravil, polepšil a vám
prospěl. Činím tak z lásky k vám a jelita, na
kterých sedíte, musí vám připomínati slova
svatého Anselma: ‚Trpká kázeň jest
milosrdenství’. Nebiji vás chladno-krevně,
vypráším vás, až se svíjíte, ale cítím přitom
radost, že vám prokazují milosrdenství. Řežu vás
z lásky k Bohu.“
Ti od O, počínaje Otčenáškem, až po Z, konče
Zadákem, na které to čekalo, plakali v úzkosti a
ti, kteří to měli odbyto, seděli na svých
jelitech velice smutně.
Páter Kalista pokračoval však vesele a radostně:
„Zbožní naši předkové uschovávali metlu obyčejně
za svatým křížem, neboť kdykoliv jí použili,
pomněli, čí jménem jí vládnou. I tuto rákosku
mám uschovanou za křížem, a kdykoliv ji vytáhnu,
tu naději se, jak dí svaté Písmo: ,Utěšitelného
ovoce spravedlnosti’, a maje ji v ruce, pomáhám
vám k časné i věčné blaženosti. Trestám vás hned
a neodkládám potrestání, poněvadž co můžeš
udělati dnes, neodkládej na zítřek.
Dále musím na zřeteli míti, jak se podrobujete
trestu. Ošemetný chlapec vzdychá usedavě, bledne
a kvílí, když ho řežu, jako by ho na nože bral,
a tu není jiné pomoci, než že mu takové
šibalství citelným trestem vyženu. Duchem božím
nadchnuté Písmo svaté praví: ,Kdo šetří metly,
nenávidí syna svého, ale kdo ho miluje, včas jej
tresce’. Metla a kárání dává moudrost, kdo tedy
miluje syna svého, často jej trestá.
Kdo se tedy nepokládá neomylnějším Ducha
svatého, ten zajisté neodloží rákosky nebo
řemene, kterého se ani Atheňané, proslavení svou
vzdělaností, neštítili. Bůh povoluje i
poličkování a tahání za ucho.
Praví Šalamoun: ,Pruhy a rány zasahující do těla
zahlazují zlé.’ A bude mou největší radostí, až
se mne někdo optá na jednoho každého z vás, proč
jste poslední dobou tak poslušní a pořádní, a tu
já odpovím: „Zpohlavkuji je, seřežu je láskyplně
rákoskou, jak to praví svatý Anselm: ,S dětmi
zacházej jako se zlatem, tepej a ohýbej.’
A proto ohnu si vás přes koleno a zmrskám vás,
až uslyšíte andělíčky zpívat, a když vás zmaluji
do modra, vzpomeňte na to, že mne prozřetelnost
boží používá co nástroje, kterým působí k
napravení a zdokonalení vašemu. Tak pojď,
Otčenášku!“
Páter Kalista vstal, ohnul si Otčenáška přes
koleno a počal ho vyplácet. Jak ho švihl
rákoskou přes kalhoty, ozval se krátký zvuk,
jako když udeříte holí do tvrdého předmětu.
Páter Kalista zkoumavě přejel vypuklinu sirotka
rukou a nahmátl předmět s tvrdými obrysy.
Otčenášek použil doby, kdy páter Kalista
vykládal jim o účelu a důvodech trestu, a vycpal
si vzadu kalhoty knihou o liturgii.
„Nešťastníku,“ zvolal páter Kalista, když mu z
kalhot vytáhl knihu, „po všem tom, co jsem zde
vám vykládal, pokusil jsi se oklamat Pána Boha.
Kalhoty dolů!“
S pláčem sundal Otčenášek kalhoty. „Vstaňte,“
rozkázal ostatním páter Kalista, upravuje
Otčenáška do náležité polohy, „po celou dobu, co
ho budu řezat, musíte se modlit ‚Věřím v Boha’,
aby ten uličník věděl, kdo ho vlastně trestá.“
Když ho konečně pustil a Otčenášek seděl, dívaje
se uslzeně na podlahu, pravil páter Kalista:
„Účelem trestu jest láska, ale Otčenášek objevil
se mé lásky nehoden, proto nebude dnes večeřet.
Ted je řada na tobě, Povoro... Po něm přišel
Rychtařík a tak dále, až poslední byl Zadák.
Bylo po exekuci. Páter Kalista, ukazuje na
rákosku, zvolal: „Neskonalé jest milosrdenství
boží...“
A uprostřed toho milosrdenství božího, které je
obklopovalo, seděli sirotkové na svých jelitech. |
