Doufám pevně, že se vám už
stalo, že vám někdo vynadal. Ráno vyjdete z
domova a jste o sobě přesvědčeni, že jste
nejpořádnější lidé na zemi a potká vás žebráček,
dědeček a když mu dáte halíř, hodí vám jej pod
nohy a začne na vás křičet: „Ty syčáku!“
Víte tedy o sobě časně ráno, že jste syčák a
během dopoledne zjistíte na sebe, že jste
potvora. Řekla vám to stará paní v elektrické
tramvaji, když jste jí šlápl na nohu. Tak vás
všechno přestane těšit, vrátíte se domů a ve
vratech srazíte se s nějakým mužem, který nese
balík něčeho velmi tvrdého. Vrazí s tím do vás,
až se vám zatají dech a řekne: „Nemohou dát
pozor, oni jeden obejdo!“ Chcete něco říci, muž
položí balík na zem a vy raději zmizíte neslyšně
v domě a ve svém bytu.
Ráno jste o sobě myslil, že jste karakter a v
poledne se vrátíte domů jakožto syčák, potvora a
obejda.
Pana Františka Čabouna se toto však netýkalo.
Tomu ještě nikdo na světě nevynadal. Byl to také
pořádný člověk, knížecí knihovník ve výslužbě.
Roztomilý starý pán, s ideami humanismu, který
jako pižmo ho celého prostoupil, když ještě u
knížete v knihovně rovnal svazky humanistických
středověkých spisovatelů a zvonivé verše
latinských básní uchvátily ho a způsobily svým
myšlenkovým obsahem, že byl samé: „Ráčil jste si
přáti? Račte dovolit, uctivě prosím.“ Přitom
miloval velice květiny a jeho fuchsie za oknem
těšily se pozornosti kolemjdoucích.
Jednoho pěkného dne zalévá kytky a nešťastnou
náhodou sluneční paprsek, jak se podíval na
modrou oblohu, zalechtal ho v nose. Kýchl a
kropicí konvička se mu v ruce zachvěla jako při
zemětřesení a část jejího obsahu vylila se dolů
na chodník. Zděšeně podíval se za záclonami na
pána s velkým černým vousem, který tam dole na
chodníku stíral si kapky vody s kabátu a křičel:
„Tohle je přece jen uličnictví!“
„To se ví, že je to uličnictví,“ odpovídal opět
jiný hlas.
Pan František Čaboun se tetelil za záclonami a
po špičkách odplížil se do pokoje, svlékl se,
kropicí konvičku zamkl do skříně a lehl si do
postele, ačkoliv byl takový krásný den.
„Tak jsem tedy uličník,“ zanaříkal v posteli,
„na stará kolena uličník, já, který byl vždy tak
pořádný…“ Jak přimhouřil oči, slyšel ten ostrý
hlas: „Tohle je přece uličnictví!“
Ponejprv ve svém životě dostal vynadáno, hlava
se mu točila překvapením a když přišel večer,
sedl ke stolu a psal, psal psaní za psaním.
Odpůldne druhého dne dostaly pak redakce všech
pražských deníků toto prohlášení pana Františka
Čabouna:
Velevážená redakce!
V zájmu své cti prosím, aby mně ve vašem ctěném
časopise bylo popřáno několik řádek k vylíčení
událostí, které se zběhly včera odpůldne před
čtvrtou hodinou v Karmelitské ulici. Jsem
náruživým pěstitelem fuchsií a kýchl jsem, když
jsem je zaléval, tím se stalo, že bezděčně jsem
vylil trochu vody na jistého pána s černým
vousem, který náhodou šel právě kolem. Této
nešťastné příhodě bylo omylem dáno jméno
„uličnictví“. Jsem již starší člověk, knížecí
knihovník ve výslužbě a jistě veřejnost uzná, že
nebudu přece schválně na někoho lít vodu z okna.
Nikdy jsem v životě žádných alotrií nedělal a
jsem jistě dalek toho, abych někoho poléval.
Doufám, že vážená redakce tomuto mému vysvětlení
laskavě popřeje místa, zač předem již díky
vzdává - knížecí knihovník ve výslužbě Čaboun
František.
V redakcích se páni redaktoři na sebe podívali,
ťukli si významně na čelo a řekli: „Inu
stihomam.“
Když to tedy neuveřejnili, cítil se nadobro
opuštěným a přemýšlel, jak by přece jen se před
veřejností omluvil.
Dal tedy inzerát do všech novin: „Onen pán,
který byl ve čtvrtek dne 15. září omylem polit,
se slušně žádá, aby za účelem bližšího seznámení
se dostavil do čísla 27 v Karmelitské ulici.
František Čaboun, knížecí knihovník ve
výslužbě.“
Nepřišel nikdo, jen dostal anonymní dopis s
těmito řádky: „Teď teprv vidím, jaký jste
uličník, když si ještě děláte legraci!“
„Kdybych aspoň toho pána potkal, kterého jsem
polil,“ vzdychl si Čaboun zdrceně, „pak by bylo
dobře. Pěkně bych mu to vysvětlil a očistil bych
se. Copak jsem nějaký uličník?“
Stále mu to leželo v hlavě. Konečně se nemohl
zdržet a udeřil přímo na domovnici: „Co myslíte,
jsem uličník?“
„Ale probůh, milostpane,“ zvolala domovnice,
„oni jsou takový hodný pán.“
Uspokojeně vrátil se domů a bylo mu blaze. Ta
slova ho ukonejšila a šel pokropit kropicí
konévkou své fuchsie.
Jak se strojí je zalévat, vidí, že dole po
chodníku jde ten pán s černým vousem, ten, který
plížil se mu teď vždy do jeho snů, onen politý
občan.
„Račte dovolit, uctivě prosím,“ volal dolů
radostně v naději, že teď to vysvětlí.
Pán s černým vousem kráčel však dál, aniž by si
něčeho všímal. Pan František Čaboun, tak jak
byl, vyrazil ze dveří a běžel po schodech na
ulici. V košili, v kalhotech a s konévkou
kropicí.
Vyřítil se ze vrat a dobíhal pána s černým
vousem volaje: „Račte dovolit, politý pane!“
Oslovený sebou trhl a když uviděl udýchaný
obličej pana Čabouna a tu konévku kropicí v jeho
ruce, pomyslil si: „Pro Ježíše Krista, zas mě
chce polít,“ a dal se na útěk.
Pan Čaboun za ním volaje: „Račte dovolit...“
Na rohu stál strážník a pán s černým vousem jako
kuře ke slepici ukryl se pod jeho ochranná
křídla. A tak pan František Čaboun v běhu
narazil na strážníka a konévka kropicí při
nárazu vylila svůj obsah na služební blůzu
přísného muže.
Druhého dne přinesly všechny listy tuto zprávu:
Uličnictví pana Čabouna. V Karmelitské ul. čl.
v. 27 bydlí bývalý knížecí knihovník František
Čahoun, který baví se tím, že polévá mimojdoucí
obecenstvo z okna. Včera dokonce chtěl políti na
ulici místodržitelského radu dr. Wollnera,
kterého již jednou polil a když zakročil
strážník, polil toho, takže byl předveden na
komisařství, odkud byl po výslechu propuštěn.
Od té doby se stal pan František Čaboun úplným
samotářem a jednoho krásného dne počal shazovat
z okna fuchsie na ulici.
V Bohnicích pracuje na zahradě. Kropí záhony. |