|
V polovině šestnáctého století
stal se tento zajímavý případ v Toledu v zemi
španělské:
Bratrstvo svatého Antonína, které bylo jaksi
hlavní oporou inkvizice, pozorovalo ke své
hrůze, že v celém Toledu rozšiřuje se
pikartismus, jehož hlavního hlasatele,
ctihodného Martina Barbarello, dala svatá
inkvizice upálit, když mu předtím svatí otcové
rozmačkali v mučírně všechny kosti na zvláštním
skřipci, jehož vynálezcem byl papež Jan IV., a
kterýžto mučicí nástroj se skládal z celé řady
důmyslných nástrojů, kde sešroubováním a
mačkáním docilovalo se ponenáhlu drcení lidských
hnátů a údů kacířů, přičemž každý z těch
zajímavých přístrojů měl své vlastní
pojmenování, například Holeň svatého Josefa,
Dásně Matky boží, Žebra svatého Petra apod.
Každý ten přístroj měl svůj určitý význam,
odpovídal svému naznačení a když poručil vrchní
inkvizitor, aby přinesli Nabíječku svatého
Valentina, bylo již jisto, že budou z kacíře
dělat jitrnice, aby byl ďábel dokonale vyhnán z
hříšného těla.
Bratrstvo svatého Antonína bylo tedy opravdu ve
velkých rozpacích, poněvadž pikarti počali zcela
veřejně vyznávat památku svatou církví
zkomoleného a upáleného Martina Barbarello.
Zdálo se, jako by celé Toledo chtělo se snad dát
umučit kvůli pikartskému mistru bakaláři.
Církev svatá prostřednictvím svého inkvizičního
aparátu Toleďany upalovala, stínala, věšela,
topila, čtvrtila, lámala kolem, škrtila,
narážela na kůl, napichovala na hák, tahala jim
jazyk týlem, ale nic to nepomáhalo. Odpadávali
od víry a vyznávali statečně dál Martina
Barbarello.
Bratrstvo svatého Antonína odebralo se proto na
poradu ke ctihodným otcům františkánům kláštera
Velké Černé svaté Markéty, jejíž obraz v
přirozené velikosti byl v katedrále sevillské a
proslul tím, že obrazu se potily nohy, kterýž
pot olizovali věřící poutníci za mírný poplatek,
kterýž výtěžek plynul do pokladnice sevillského
arcibiskupa, z čehož vzniklo žertovné španělské
pořekadlo: „Vyliž si nohu, arcibiskupe!“
Františkáni kláštera Velké Černé svaté Markéty
nemohli nikdy zapomenout tohoto zázraku v
sevillské katedrále, neboť s tím pocením nohou
byl to vlastně nápad jejich, vynález člena řádu
Dominika, který hanebně celý přístroj na
vyvozování potu prodal do Sevilly. Byl ovšem za
to zaživa v klášteře zazděn, přičemž mu bylo
odepřeno dokonce svaté pomazání a rozhřešení.
Aby jim pak nebylo smutno, přišel opat kláštera
na nápad dát ho zazdít s velkým zuřivým
kocourem. Pak se tomu večer mniši v refektáři
smáli, když si vzpomněli, co teď asi dělá
zazděný zrádce Dominiko a když potom opat učinil
žertovnou poznámku, že ho asi kocour učí
breviář, smáli se tak, až převor Domincius z
kláštera svatého Hypolita, který zde v klášteře
již po čtyři dny jedl a pil, praskl od smíchu a
vylezla mu střeva.
Všechno to svědčí o neobyčejné rozšafnosti
františkánů z kláštera Velké Černé svaté
Markéty, kteří měli ovšem velký přehled a bystrý
úsudek, takže k nim se obraceli o radu i vrchní
inkvizitoři.
Zejména opat Fernando, ke kterému se šlo poradit
bratrstvo svatého Antonína, jak čelit kultu
Martina Barbarello, byl mužem hromadných zásluh
v boji církve s kacířstvím. Od něho pocházela
známá kniha Šedesát způsobů, jak vyhnati ďábla
studenou cestou. Také byl již asi deset let
všeobecně používán jeho návod, jak stahovat kůži
s boků a stehen hugenotům, pikartům, kalvínům a
židům. Proslul též i jiným spisem, více ovšem
teoretickým než praktickým, ve kterém dokázal,
že při mučení kacíře leze z něho ďábel levým
uchem, což dělá velkou neplechu, použije-li se k
mučení šroubové helmice svatého Emericha, neboť
vždy pravidelně praskne lebka nad levým uchem.
Nejen jako spisovatel duchovních knih, ale i
jako dobrý ekonom vynikal opat Fernando
všestranně. On udělal za pár let pro svůj
klášter víc, než by udělalo za deset let několik
sebelepších páterů provizorů.
Necelé dva hony od kláštera udělal zjevení svaté
Cecílie v jeskyni, k čemuž použil blbého
děvčátka, které páslo kozy a s kterým často
mniši v jeskyňce laškovali.
Na druhé straně kláštera vykopal pak zázračnou
studánku svatého Hilariona, k čemuž bylo zřídit
a tak zřídil výrobu hliněných baněk na zázračnou
vodu, pro kterou si chodili poutníci až od
Pyrenejí.
Studánka sice vydávala denně jenom asi dvacet
pint vody, ale nedaleko kláštera tekla říčka
Murba, kam poutníci, kteří nocovali kolem ní a
postili se, pouštěli své výkaly.
Opat Fernando byl tak důmyslným, že dal provést
malý kanál přímo do kláštera od poutnické říčky
Murby, takže měli vždy hojnost vody ve veliké
nádrži nádvoří, odtud pak šel z nádrže nový
kanál dolů k dolejšímu toku říčky, odnášeje s
sebou všecky exkrementy z kláštera. Byl to snad
vůbec první pokus o kanalizaci ve spojených
španělských královstvích.
Ona nádrž byla tedy jakousi filiálkou zázračné
studánky svatého Hilariona. Příjem ze zázračné
vody byl ovšem zprvu o mnoho větší než z
jeskyně, kde se zjevila svatá Cecílie, ale díky
Prozřetelnosti boží porodila blbá pasačka
chlapečka, který měl na nohou i rukou po šesti
prstech jako dědeček mnicha Onesifona Velké
Černé svaté Markéty.
Zázrak o chlapečku se šesti prsty na
končetinách, zplozeném bez hříchu, rozšířil se
bleskurychle po celé zemi.
Potom chytli v Toledu jednoho žida, přitáhli ho
k jeskyni svaté Cecílie a tam ho slavnostně na
počest zázraku upálili za křiku „Ať žije svatá
Cecílie!“
Na toto zajímavé divadlo přijela se podívat
dokonce španělská královna s maličkým infantem,
který tleskaje ručičkama, sám přiložil polínko
na hranici nešťastného žida.
Potom přivedli k dítěti, bez hříchu zrozenému v
jeskyni svaté Cecílie jednoho Maura, který se v
městě Seville utrhl ze šibenice, na kterou byl
poslán pro obvinění, že k potupě křesťanského
světa každodenně třikrát večer, obrácen hlavou k
východu, pronáší slovo Christus obráceně:
„Sutsirch-Sutsirch-Sutsirch.“ Bídák se sice
vymlouval, že je to první slovo šestnácté runy
alkoránu a že to arabské slovo ve španělském
překladu znamená: „Věřím-věřím-věřím.“
Měl být naražen na kůl před jeskyní svaté
Cecílie, ale přiveden k dítěti bez hříchu
zrozenému rozplakal se na celé kolo.
Blahoslavený chlapeček usmál se na něho a zatáhl
ho ručkama za černou bradu. Maur klekl a
prohlásil, že dřív se nedá narazit na kůl, dokud
nebude pokřtěn, kteréž přání bylo splněno a
obráceného Maura narazili na kůl s křížem v
ruce.
Klášteru se tedy obchody znamenitě dařily a žilo
se tam velice slušně, takže tam vždy dvakrát za
týden meškal toledský vrchní inkvizitor Almaňo
de Bazza.
Přivezl s sebou několik mladých dívek,
obžalovaných z čarodějnictví a ze styku a
obcování s ďábly.
Vrchní inkvizitor prováděl prakticky myšlenku
ctihodného opata Fernanda, že ponechá-li se do
naha svlečená čarodějnice přes noc v kobce
klášterní s mnichem v kutně, který má na krku
škapulíř svatého Paramona, že z ní musí vyjíti
ďábel, nesnesa přítomnosti škapulíře, tonzury a
klášterního ovzduší.
Díky tomu bylo mnoho čarodějnic navráceno do
lůna církve a nebylo upáleno. Obrácené
čarodějnice, z nichž ďábel vyšel, ponechávali si
mniši po klášteřích k obsluze v hospodářství a
obyčejně dávali je ke kravám.
Když přišla deputace bratrstva svatého Antonína,
vedená náměstkem toledského místodržitele
vévodou Manuelo Farénas Elquadal, seděli vrchní
inkvizitor a opat Fernando v refektáři,
vyzdobeném malbami starého španělského mistra.
V této veliké jídelně nemohly být malby jiné.
Musely přiléhat k životu, který se zde vedl.
Páteři františkáni, když se rozhlíželi po
malbách, musili po stěnách vidět blahobyt, který
jim poskytuje nejmilosrdnější Bůh a který ve své
neskonalé dobrotě na ně nezapomněl.
Celá řada obrazů to vysvětlovala. Bůh hází z
nebe mnichům františkánům celé šunky, drůbež,
dlouhé kusy pečených paštik, nejlepší pstruhy z
potoku Nevady, nejchutnější mořské kraby z
Biskajského zálivu. I jinak se o ně stará,
neopouští v podivných událostech. Do tenat
chytla se srnka. Aby nezasmrádla, dva
andělíčkové jí foukají pod zadeček.
A potom velice významný obraz nad vchodem do
refektáře. Bůh posílá své anděly, aby udržovali
oheň v peci, kde se pekou bílé chleby pro pátery
františkány a kde se peče divoký kanec vedle na
rožni, kterým zvlášť k tomu určený svalnatý
andělíček otáčí a pod tím velice významný
latinský verš: „Oheň, radost věřících - hoře
kacířů.“
Sem tedy přišla deputace, aby poprosila o radu,
jak bojovat s uctíváním Martina Barbarello.
Řekl jsem, že tam seděli jen ti dva, to je
pravda, ale byl tam ještě jeden, třetí, ale ten
neseděl, ale ležel u velikého krbu, schoulený v
klubko, jako veliký pes mastif, jací se té doby
pěstovali u dvora královny aragonské. Byl to
páter provizor, kterého již zmohla přátelská
beseda s opatem a vrchním inkvizitorem, ale tito
dva měli dosud tolik síly v sobě, že mohli ještě
vstát a přivítat deputaci bratrstva svatého
Antonína, načež všichni si sedli, pokřižovali se
a zvolali: „Ať žije svatý Antonio!“
Když se posilnili vínem Byrhu, kteréžto těžké
víno pro jeho barvu nazývali na opatství
žertovně krví kacířů, přistoupili k rozsáhlé
debatě o tom, jak vhodně čelit ctitelům památky
Martina Barbarello.
„Starý kastiliánský verš,“ prohlásil vévoda
Manuelo Farénas Elquadal, „praví, že Sevilla má
největší, Toledo nejbohatší a Compostella
nejozdobnější kostel. Nyní však verš se může
změnit, že Sevilla má nejmíň a Toledo nejvíce
kacířů.“
„Dobrá,“ řekl dopáleně vrchní inkvizitor Almaňo
de Bazza, „víte dobře, že jsem dělal, co jsem
mohl. Uspořádal jsem již tři bartolomějské noci,
při kterých jsem dovolil královským mušketýrům
jako zvláštní odměnu církve, že mohli se
dostavit s napíchanými dětmi vyznavačů památky
Martina Barbarello na svých píkách na májovou
pobožnost do katedrály. Mám se ztrhat nebo co ku
větší cti a slávě církve svaté? Víte sami velice
dobře, že by bylo naprosto zbytečné pořádat
ještě čtvrtou bartolomějskou noc v Toledu.
Jestli při poslední bartolomějské noci zabili
jsme jen asi dvacet kacířů, dnes by mně moji
vojáci nezabili ani jednoho vyznavače prokletého
Martina Barbarello, neboť i oni uctívají jeho
památku.
Dnes mohu říci, že již to není jako před pěti
šesti lety. Z vojáků svaté inkvizice stali se
kacíři. Je to mezi námi, pánové, ale nedávno
měli jsme u nás v mučírně jednoho bakaláře,
který učil, že je země kulatá a že se točí. Měl
být podroben šesti stupňům trápení, aby odvolal
a přiznal se, že je ve spojení s ďáblem. Přijdu
vám do mučírny a místo toho, aby řval na
skřipci, onen milý bakalář sedí pěkně s katem i
s katovými holomky na hromadě španělských bot,
klidně pijí aqua lihu a povídají si prastaré
historky ze dvora královny Isabely Katolické a
na pergamenu bylo jíž napsáno, že bakalář na
mučení odvolal, že jedině ďábel mu našeptal
nauku o kulatosti země a o rotaci. Připojil k
tomu vyznání víry, přičemž přítomný písař
inkvizičního soudu, který mimochodem řečeno byl
úplně opilý, připojil k tomu poznámku, že ten
bakalář z milosti boží všech šest stupňů trápení
vydržel, všechny rány že se mu po vyznání víry
ihned zacelily a že viděl na své vlastní oči,
jak dva andělé sundali ho ze skřipce. Kat a jeho
holomci byli tak drzí, že tvrdili, že se písař
mýlí, že andělé byli tři, kteří bakaláře
sundavali a čtvrtý andělíček že si hrál se
španělskou botou.
Ocitl jsem se v prachšpatné situaci,“ pokračoval
vrchní inkvizitor, „a nezbylo mi nic jiného, než
toho mizeru bakaláře jmenovat vikářem chrámu
svatého Onufria ze Salamanky. Neboť spojuje v
sobě hodnost arcibiskupskou s hodností vrchního
inkvizitora, musím býti trochu politikem i
diplomatem. Přicházím k tomu názoru, že
upalování, lámání kolem, čtvrcení, věšení,
nabodávání na kůl jest dobré snad od případu k
případu, neboť poměry a názory se mění. Nemohli
jsme si pomyslet a ani jsme si nepředpokládali,
že by se někdy mohlo stát, že by kat s člověkem,
určeným k mučení, mohl pít aqua lihu. Dříve jsme
kacíře věšeli za žebra a půjde-li to tak dále,
budou oni věšet nás.“
Páter provizor, zkroucený do kotouče na zemi u
krbu, bručel přitom ze spaní: „Pilíře chrámu
potaženy jsou sítí z nadívaných křepelek a místo
mramorového zdiva dejte jelení kýtu
prošpikovanou sádlem aragonských prasat.“
„Nalézáme se v úpadku,“ zasmušile řekl vrchní
inkvizitor.
Opat Fernando se přívětivě usmál: „Nesmíme to
brát tak vážně, miláčkové moji. Jestli kult
Martina Barbarello je tak rozšířen, tím jsme
vinni vlastně my, že jsme nedali lidu nějakého
svatého, který by byl hodně populární ve
všeobecném významu toho slova.“
Tu se ozval předseda bratrstva svatého Antonína:
„V radě našeho bratrstva svatého Antonína spolu
s radou důstojného bratrstva San Jago a
bratrstva de los Reyes Navos bylo již o tom
učiněno určité usnesení, svatý otče Fernando a
usnesení toto obrací se k Vaší Milosti, abyste
spojenému království španělskému dal nového
svatého.“
Opat Fernando udělal mohutný doušek ze džbánu s
vínem z Byrhu, na kterém byl vytlačen v hlíně
verš: „Pane Bože, otče nebeský, požehnejž nám
těchto darů, které z Tvé štědrosti přijímati
budeme.“
Na druhé straně džbánu byl vymodelován reliéf
kastilské selky necudného výrazu.
Opat Fernando, hladě nahotu kastilské selky
jemně rukou, velice rozvážně se otázal vévody
Manuela Farénas Elquadala: „Přejete si,
miláčkové moji, nového světce s legendou, anebo
bez legendy?“
Bratrstvo svatého Antonína odpovědělo
jednomyslně: „S legendou, Vaše Milosti.“
„Dobrá,“ pravil opat. „Do týdne budete míti
nového světce s legendou, ale doufám, že mně
vévoda Élquadal daruje honitbu s lesy Mareňa.“
„Ovšem, Vaše Milosti, jako že je Bůh nade mnou“,
odpověděl vévoda. „Přidám vám k honitbě dvě
maurské otrokyně, které vynikají velkou
vzácností při stycích s muži.“
„Prosil bych,“ pravil vrchní inkvizitor, „aby i
Opatská Milost nazvala nového světce též
Martinem, abychom uvedli lid v omyl a zaměnili
tím novým Martinem starého Martina Barbarello
pikartské sběře.“
Opat Fernando splnil čestně svůj slib. V
hrdelních knihách města Toleda našel, že roku
1490 žil v Granadě, po dobytí této královnou
Isabelou Katolickou z rukou Maurů, arcibiskupský
písař páter Martin Ildefons, který okradl v
Seville kapli svatého Jago, monstranci prodal
židům, souzen byl královským soudním dvorem v
Toledu a odsouzen k uřezání uší a utopení v řece
Tajo, do které byl svržen z mostu, zašitý do
beraních koží, politých smolou a zapálených,
takže Martin Ildefons plul po řece v plné slávě
za svitu hořící smůly, která dělala ve vodě nad
nebožtíkem v beraní kůži svatozář.
To byl tedy muž, s kterým jako se světcem šlo
manipulovat.
Ctihodný opat Fernando dopsal ihned vrchnímu
inkvizitoru, aby mu neprodleně poslal po poslu
pár čerstvě uřezaných lidských uší.
V té době nacházela se ve vězení svaté inkvizice
v Toledu jistá paní, Iněz Ladrro, která byla
obviněna z toho, že naučila mluvit svého
kocoura, který potom užíval jména božího
nadarmo.
Kocour vydržel všechno mučení, které bylo
opravdu komické, poněvadž na něho neměli vůbec
žádných přístrojů a spokojili se jedině tím, že
mu usekl kat ocas sekerou. Kocour se k ničemu
nepřiznal a aby celou záležitost skoncoval,
utekl jim.
Zato paní Iněz Ladrro na mučení vyznala, že
kocour nesnesl nikdy znamení svatého kříže, že
byl původně žlutý, krátkosrstý, ale jednoho dne,
chytaje mouchu, shodil kropenku se svěcenou
vodou, která mu namočila hřbet. Kocour potom
vyrazil oknem za hrozného prskání a vrátil se až
druhý den o půlnoci, proměněný na černého,
dlouhosrstého kocoura. Z očí mu lítal oheň a z
úst síra, přičemž křičel hlasitě kastiliánským
nářečím: „Proklínám Ježíše.“
Podrobena novému mučení, doplnila paní Iněz
předešlé své výpovědi takto: „Kocour živil se
jedině svatými hostiemi, které ona mu opatřovala
tím, že chodila denně k svatému přijímání do
všech chrámů v Toledu, jak jí kocour poručil.
Také s kocourem obcovala na Velký pátek a Bílou
sobotu po několik let. Kocour znal několik
latinských modliteb, přičemž za každou slabikou
zamňoukal. Když byl v dobré náladě, vyprávěl jí,
že pochází z pokolení ďáblů Uzuriášů a že se
chlubil, že podstrčil na útěku svatého Josefa s
Pannou Marií do Betléma Ježíškovi v noci pod nos
špetku čimeřice, takže božské pachole celou noc
kýchalo.“
Ctihodný opat Fernando obdržel tedy od vrchního
inkvizitora pár uší světce Martina Ildefonse.
Byly to uřezané uši paní Iněz Ladrro, kteréž
bylo tedy dokázáno při jejím mučení, že po deset
let měla za manžela samotného ďábla Uzuriáše.
Vrchní inkvizitor potom vypravoval, že viděl též
ve své ložnici v den, kdy byla paní Iněz s
uřezanýma ušima upálena před katedrálou, velkého
černého kocoura s useknutým ohonem, který
přivlékl krucifix, stojící na stole, poslintal
ho a zmizel, zanechav po sobě sirný zápach.
Opat Fernando uložil prozatímně obě uši do
kostelního kalichu a dal na ně nalít páleného
vína ze šťávy aloe. Potom dal rozhlásit v městě
Toledu po všech chrámech i v katedrále, po všech
domech, kde se čepovalo víno, po všech
hampejzích, že Bůh ve své neskonalé dobrotě na
Toleďany nezapomněl. Třebaže blud pikartský
šířil se mezi obyvateli města, kteří přestali
věřit v zázraky, nejmilosrdnější Bůh činí
poslední pokus uvésti hříšné město i celý kraj
toledský na cestu spásy hříšných duší. Ve své
neskonalé dobrotě posílá Toleďanům odpuštění
zázrakem svatého Martina Ildefonse, kterýžto
světec byl utopen roku 1490, nechtěje
rozzuřenému králi Alfonsovi prozraditi zpovědní
tajemství jeho choti královny Isabely Katolické.
Ve všech kostelích nařizuje se třicetidenní
pobožnost, při které nejlepší kazatelé přednesou
kázání o velkém zázraku svatého Martina
Ildefonse, oběti zpovědního tajemství, zmučeného
mučedníka, jehož uši, které mu dal rozzuřený
král Alfonso uřezat, nalezeny byly řízením božím
na témže místě v řece Tajo, kam byl shozen
světec, zašitý v beraní kůži.
Již tenkrát vypravoval si zbožný lid, že až bude
nejhůře pro církev svatou, objeví se uši svatého
Martina Ildefonse.
Mnich kláštera Velké Černé svaté Markéty, padre
Džoagimez, jda lovit ryby pro svůj chudý
klášter, měl v tu noc předtím vidění. Archanděl
Gabriel přistoupil k jeho skromnému lůžku a řekl
mu: „Jdi lovit ryby na řeku Tajo, pod most
svatého Queratoro. Bůh obšťastní tvé sítě
zázračnou kořistí. Vytáhneš z vody neporušené
uši svatého mučedníka Martina Ildefonse,
kterémuž Bůh propůjčil milost, že uši, kterými
poslouchal zpověď královny Isabely Katolické,
zůstaly neporušeny, neboť on nevyzradil na
mučení zpovědního tajemství.“
Je jisto, že tato legenda, kterou tak důmyslně
rozšířil ctihodný opat Fernando, velice se
líbila Toleďanům, kteří měli neustále co dělat
se skřipci a jinými pěknými mučicími nástroji
svaté inkvizice.
Již ten večer, když se legenda rozšířila po
Toledu, táhly zástupy fanatiků ulicemi Toleda
provolávajíce: „Ať žije svatý Martin Ildefons,
zpovědník královny Isabely Katolické!“ A ještě
dlouho do noci hulákaly zástupy: „Ať žijí uši
svatého Martina Ildefonse!“
Potom promluvil k zástupům jeden mnich z
bratrstva svatého Jago v tom smyslu, že král
Alfonso, který dal za válek s Maury, před 200
lety, uřezat uši svatému Martinovi z Ildefonsu,
byl tajný vyznavač kacířského učení albigenských
i pikartů. Prosil přitom zcela slušně, aby se
uspořádala ihned malá bartolomějská noc na
kacíře a židy, kteréžto zbožné přání,
vyplývající z věrné duše svaté církve, bylo
splněno neobyčejně rychle a s nevšední ochotou,
poněvadž víc nežli o pikarty začali se věřící
starat o židovské krámy toledského ghetta.
Bylo vidět nadšené vojíny svaté církve bojující,
táhnoucí si domů peřiny z židovských obydlí za
volání: „Ať žijí uši svatého Martina z
Ildefonsu!“
Na druhý den, bylo to právě na svátek
Nanebevzetí Panny Marie, uspořádala spojená
bratrstva svatého Antonína, svatého Jakuba a de
los Reyes Navos spolu s klášterem Velké Černé
svaté Markéty slavné procesí po městě Toledu.
Pod baldachýnem kráčel vrchní inkvizitor s
důstojným opatem Fernandem a každý z nich nesl
na sametovém polštáři bílé ucho paní Iněz de
Ladrro, přičemž mniši kláštera Velké Černé svaté
Markéty zpívali: „Ó nejdobrotivější, duše
milující, svatý Martine z Ildefonsu, mučedníku
svatého zpovědního tajemství! Zapřísaháme tebe
pro smrtelnou úzkost tvých nejsvětějších uší a
pro bolesti tvé. Obmyj v krvi své hříšníky všeho
světa, kteří se nalézají v úzkostech. Pro své
neporušené uši, smiluj se nad námi!“
Tak vznikla tedy legenda o svatém Martinu z
Ildefonsu, která zastínila kult umučeného
Martina Barbarello. Jeho uši nalézají se v
toledské katedrále a jeho svátek slaví se 11.
září.
Dokud připouštěl španělský trestní zákoník, aby
se usvědčeným zlodějům a lupičům řezaly uši za
trest, než byli posláni na galeje, měli vždy na
11. září v toledské katedrále celou zásobu
neporušených uší svatého Martina z Ildefonsu,
jehož uši neprozradily zpověď, kterou slyšely.
Po zrušení zmíněného odstavce trestního řádu
odbírá toledská kapitola uši přímo z
patologického ústavu. |
