Ve starověku, tak vypravuje se v
řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka - půl
býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo.
Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně
sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo.
Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem
ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti
svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale
Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi
námi svůj hnusný život. Půl člověka - půl
zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele
zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí,
udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek
má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na
břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou
zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce
písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A
ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně,
pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal
pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a
uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček
labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající
muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik
Harald Höffding: „Soucit se zvířaty má nejen ten
účel, že jest přípravnou školou pro vzbuzování
soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím,
že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do
světa.“
Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším
úkolem lidského života. Ve skutečnosti však
vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi
tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách,
tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na
bojištích.
Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává
světu jemně cítícího etika, toužícího po
odstranění bolesti a po všeobecné lásce k
bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé
ommody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky
Jedeácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary
Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a
mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná
kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car
Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením
zvířat, která nechal pozvolna umírat v
nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš.
Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a
později bavili se proléváním lidské krve a
uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého
Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci
svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním
zvířat.
V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká
vývozní firma žabích stehýnek, náležející
jistému Legranovi. Tam přiházejí do obchodních
místností lidé, kteří se zájmem dívají e na
úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů
jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne
kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě
obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl
živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů.
V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se
vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele
tohoto hnusného obchodu, François Legran, který
od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně
svými zhovadilostmi v Africe jako seržant
belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí
rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.
Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký
psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní
stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy
při dané příležitosti. Při výchově dětí velmi se
zapomíná na tuto okolnost. Necháváme svěřené
dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry,
mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak
děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy.
Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi,
Františku, a utop je v potoce!“ František
radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce
ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá
pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František
ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto
lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do
sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda,
chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky
(vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám
ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky
nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo
uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče,
kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely
ježky. Rozhodně musí též dítě rozumět chytání
ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata,
slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež,
statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se
zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových
hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen
alespoň jednou moci také zapíchnout vepře. Pojem
síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se
rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí
nemusí se právě stati vrahové, ale jisto je, že
mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky.
Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných
podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé
zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako
vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů
zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni
brutality, že totiž neznají žádného slitování se
zvířaty.
Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si
jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla
a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské
duše.
Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým
utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou
cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů
zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony
červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na
udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují
ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z
něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži.
Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují
„střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena.
Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení
pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice
na onen svět tím, že je zaživa polyká.
A což nekonečná muka našich tahounů, koní a
tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na
ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili
tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře
dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými
mukami.
Většina lidí necítí žádných povinností vůči
zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě
jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní
společnosti na mladý dorost jest prapodivný.
Společnost užívá krásných slov a nadšených rad,
podává však špatný příklad sama o sobě. Káže
lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku
zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita
nevymizela.
Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou
zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti
vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé
vyspělé kultury.
Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové.
Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními
nezměnil se ani po tisíciletích.
Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu,
holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými
šelmami v římské aréně a přezdívali barbary
Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily,
zato však netrýznili zvířat, jako to činili
vzdělaní Římané.
A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky
dr. Peabody vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs
vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů,
pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.
Což doopravdy dříme v lidské duši touha po
způsobováni bolestí?
Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata
stále trpět a duše lidská se nezušlechtí? |