I
Malíř Josef Pavlousek, kolorista dle znění firmy
visící nad dveřmi, jinak obyčejný malíř pokojů,
který většinu týdne páchne klihem, upravoval
svou toaletu, neboť bylo odpůldne svátku
Nanebevstoupení Páně a čekal hosta.
Jeho žena Marie, přitloustlá a přihrublá,
vylévala špínu do záchodu, což činila jen o
velkém svátku, neboť jindy ve všední den lila
špínu do vodovodu a hádala se proto se sousedem,
nějakým vysloužilcem, který však o svátcích
vycházel vždy na celý den.
Švagrová pana Pavlouska, třicetiletá slečna
Brejchová, sušila nad kamny na provázku bílé
rukavice s neskonale sentimentálním výrazem v
bledém obličeji, přičemž polohlasně zpívala
protivným hlasem: „Přijď, Jeníčku, k nám, já tě
ráda mám...“
Malíř pokojů, který se právě holil, položil
břitvu na kuchyňský stůl, kde již ležel hřeben a
kartáč na šaty a zasmál se: „Však už se ho
dočkáš, toho Honzy, tak nemusíš pískat. Ostatně
to ti povídám...“ Nevěděl, co by řekl, a proto
se opět zasmál: „Nu, dočkáš se Honzy.“
Zatím se žena vrátila se škopkem a počala se
strojit s oním nevkusem, kterým vyznačují se
určité vrstvy obyvatelstva.
„Barvy musí hodně křičet,“ byla zásada malíře
pokojů a barvy na šatech jeho ženy nekřičely,
ale řvaly v pravém smyslu slova.
Švagrová měla ráda modrou barvu a šaty barvy
modré stály ji dosti obětí, neboť její sestra,
paní Pavlousková, ji pro ně zpolíčkovala, chtěla
totiž, aby i ona měla šaty červené křiklavé
barvy a žlutou pentli na sukni. Proto došlo i
nyní k bouři, když Brejchová oblékala si své
modré šaty.
„Zas budeš dělat maškaru,“ křičela Pavlousková,
zatímco malíř pokojů přišpendlil jí žlutou mašli
vzadu na červenou sukni.“
„A ty děláš ze sebe blázna,“ odpověděla její
sestra, „uvidět tě krocan, tak se zblázní.
„Dej jí, tej hubatej, jednu,“ vybízela
Pavlousková muže.
„Mně se zdá, že vám oběma natluču, když
nepřestanete se hádat,“ zakročoval malíř pokojů,
„nevymáchané huby, mají celej tejden na to, aby
si to vyrovnaly, a zrovna dnes ve svátek
pouštějí se do sebe, jako by je pustil z řetězu.
„Celej život mně votravujete,“ křičel, plivaje
zlostně na podlahu, „dřu se na vás, beru vás s
sebou na vejlety, dneska chci vám ukázat
Havlíčkovy sady a vy nedáte pokoj, jste obě dvě
saně.“
„Ty se na nás toho nadřeš,“ ušklíbala se
Pavlousková, „přijdeš někdy domů až ráno z toho
dření od Fleků. Mařko, slyšíš, von prej se na
nás nadře!“
Brejchová neodpověděla, jen kývla hlavou a šla
se napít ze džbánu u okna vody.
Pavlousek šel si zapálit dýmku, bruče si: „To
jsou saně.“
Brejchová dala ubrus na stůl a vytáhla svůj
slunečník ze skříně.
„Jseš líná už můj taky vytáhnout,“ hulákala
Pavlousková na sestru. „Jen nic nedělat a
zadarmo se najíst.“
„Copak nechodím šít a nenosím peníze domů?“
„No, to je toho za tenhle půl roku a což když
jsi byla půl roku předtím nemocna, co? Kdo tě
živil a doktor stál peníze a medicíny, co?“
„Jestli se budete pořád hádat, tak s váma do
Havlíčkových sadů nejdu,“ křičel do toho malíř
pokojů.
Na dveře ozvalo se zaklepání a hosté vstoupili.
Byl to pan Jan Bousek, čtyřicátník s půvabnou
pleší, tlusťoučký jako soudek, muž, který v
životě přetrpěl mnoho ran, měl obchod, udělal
bankrot, byl zavřený pro krídu, pak měl
informační kancelář a byl pro podvod odsouzen,
nato dělal někde sluhu a nyní dělá obchodního
cestujícího, neboť má velký dar řečnický a je
takový humorista a zná tolik otřepaných anekdot
a dovede vyprávět taková sprosťáctví, že je mezi
svými známými oblíben.
A to je právě ten Jeníček slečny Brejchovy,
která se rdí, když jí tiskne ruce a šeptá, aby
to ostatní slyšeli, že ona vypadá jako mladá
paní.
A ostatní se smějí. Jsou to mistr řeznický pan
Kareš a jeho mladá manželka Faninka, u kterých
bydlí pan Bousek, lidé, kteří doplňují tuto
nevzdělanou společnost svými hrubými vtipy.
Ženské se hubičkují a smějí, tak jako služky v
taneční zábavě nebo když chodí pro pivo.
„Tak, tak, dětičky,“ praví pan Bousek a sedá si
na stůl, ženské ho stahují dolů a za výskotu a
smíchu všech pan Bousek je na zemi a s ním i
ubrus ze stolu.
„Vypadám jako strašidlo,“ směje se pan Bousek a
halí své tučné tělo do ubrusu, přičemž komicky
chrochtá.
„To chrochtání si nechte až do jeskyň v těch
Havlíčkových sadech,“ vybízí ho paní Karešová.
„Ne,“ praví vážně pan Bousek, „tam budu dělat
tygra.“
„A jak děláte tygra?“ táže se slečna Brejchová.
„Takhle...“ Počne řvát, až si všichni zacpávají
uši a smějí se. Jaký to zábavný člověk!
„A to budeme vybírat,“ praví pan Pavlousek,“
utíraje si smíchem uslzené oči.
„Ve prospěch hubenýho tygra,“ vtipkuje pan
Bousek a zvedá se pomalu ze země, „pomalu
abychom vyšli do toho novýho Riegráku.“
„Nový Riegrák!“ směje se paní Pavlousková, kde
vy jen tyhle nápady berete.“
„V sobě, paní mistrová, to je takový boží dar,
kterej bych neprodal.“ Klepá se na břicho.
„Někomu dal pánbůh peníze, někdo se narodil
slepej a chudej...“
„A jak vy jste se narodil?“ otázala se paní
Karešová.
„Vlasatej,“ odpověděl pan Bousek a ukazuje na
svou pleš.
„Tak pojďte, panstvo, do Havlíčkových sadů,“
vybízí malíř pokojů.
„Pojďme, když tam moh bejt kníže Windischgrätz a
milionář Grébe, tak my tam taky nesmíme
scházet,“ usmívá se řezník, „just tam půjdem.“
„Abys ty něco neřek,“ plácá ho paní přes tvář.
„Tak půjdeme, panstvo,“ řekl pan Bousek, „mám
všechno. Peníze tady, sirky tady, klíč tady,
břicho tady.“
„Ne, já už se nemůžu smát,“ řehtá se slečna
Brejchová na chodbě.
Společnost za všeobecného veselí sestupuje po
schodech.
„To je to vysoký,“ křičí pan Bousek, dívaje se
nahoru, „odtamtud bych nechtěl sletět.“
„Rukulíbám,“ pozdravuje na chodníku nějakou
dámu.
„Znáte ji?“
„Neznám,“ směje se pan Bousek a opakuje svůj
„vtip“ na konci ulice.
„Bez vás by nebyla žádná legrace,“ praví k němu
slečna Brejchová.
„To si myslím,“ praví on sebevědomě a obrací se
na hocha, který honí káču na chodníku:
„Poslouchej, je to, co pereš, ženská, nebo
mužskej?“
Za všeobecného veselí a smíchu - cesta ubíhá.
II
Na konci Vinohrad, k Vršovicům rozkládají se ty
obdivuhodné Havlíčkovy sady, bývalý majetek
Němce Gräbeho, který peníze vydřené na českém
lidu vložil do svého báječného podniku, udělat
ze stráně nad Nuselským údolím nejroztomilejší
park z Prahy. Statisíce vložil do toho a později
najali vilu Gräbeho s rozkošnými sady knížecí
manželé Windischgrätzovi a nakonec městská rada
vinohradská od dědiců po zakladateli oněch sadů
zakoupila je ve prospěch všeobecného dobra, aby
každý mohl se nadýchat skvostného vzduchu, pobýt
zde, kde vůně květin a vůně stromů jehličnatých
a lesních v nejpestřejších zákoutích přenáší
diváka do pravé přírody, z ruchu města na venek,
aby každý pokochal se (jaké to vcelku
bezvýznamné slovo: pokochal se) tím, co má
působit nejvíc na duši pozorovatele, totiž zeleň
stromů, zeleň lučin, vše, co mluví do duše všem
těm, kteří milují přírodu a stromy neodhadují
dle sáhu dříví a louky dle metrických centů
sena.
Aby mohli lidé slyšet ptactvo, podívat se na
skály, jeskyně, vodotrysky, na jezírka, sice
umělá, ale tak umělá, že v největších
podrobnostech znázorňují rozmary přírody, skály
a jeskyně.
Před vchodem stály skupiny chlapců, kteří nesmí
sami bez průvodu dospělých do sadů, poněvadž
konečně jednou se poznalo, že naše zlatá mládež
je surová.
„Mladej pane, vezmou mne s sebou.“
„Mladej pane, mne vemou dovnitř.“
„Frantu ne, ale mě, mladej pane!“
Je to žebronění, je to křiku, aby mohli vniknout
vchodem, kde stojí přísný hlídač.
„Klukům udělám radost,“ poznamenal pan Bousek,
když naše společnost objevila se mezi zástupy
přicházejícího obecenstva, mezi mohutnými
zástupy, neboť v neděli ještě se sem platilo
dvacet haléřů vstupného ve prospěch chudé
mládeže, „kluky vezmeme s sebou, ať jim to
zpustošejí, když je dobrovolně nechtějí pustit.“
„Mladej pane, vezmou mne s sebou!“
„Mladej pane, mne vemou s sebou!“
„Pojďte, hoši,“ vybízel je pan Bousek a tři
nejbližší šli za ním způsobně.
„Ti jsou s vámi?“ tázal se hlídač u vchodu.
„Bodej ne,“ odpověděl hrdě pan Bousek za smíchu
celé společnosti.
Byli v sadech. „Kluci,“ řekl k nim obchodní
cestující, „just jim tady něco polámejte. A teď
odpalte.“
Kluci odběhli, ohlížejíce se bojácně na všechny
strany, zdali je nevidí hlídač, že jsou bez
průvodu. Byli psanci. „Přinejhorším řekněte, že
jste ztratili tatínka,“ křičel za nimi malíř
pokojů.
„Tady je ale lidí,“ pronesl pan Kareš. Přišli ku
tabuli, kde stojí, jak dlouho jsou sady
otevřeny.
„V měsíci květnu,“ slabikovala Faninka, „od
šesté hodiny ráno do devíti večer.“
„Tak zde budem do devíti,“ řekl malíř pokojů.
„Podívejte se,“ vybízela Pavlousková, „tady mají
nóbl lavice, ohnuté dozadu.“
„Za chvíli sem dají postele,“ pravil pan Kareš.
„Když někoho škrábe blecha na zádech, tak se ani
nemůže o lenoch poškrábat,“ vtipkoval pan
Bousek, mluvě velmi hlasitě, aby i ti, co
nepatří k jeho společnosti, mohli obdivovat
mohutnost jeho ducha.
Jakýsi dle všeho obchodní příručí, s vlasy
sčísnutými do čela, se za ním zasmál.
„Taky v novým Riegráku?“ křičel na něho Bousek,
„to je ale krása, lidičky. Tady je víc lidí, než
u nás na hrubej. Tohle vidět naše bába, jak je
zde pěkně. A tolik laviček! Pojďme se usadit.“
„Na těch se platí ve prospěch ošacení školní
mládeže,“ poznamenal malíř pokojů, očekávaje
nějaký vtip.
„To pojďte, to dostanem boty a kalhoty,“ hulákal
obchodní cestující.
„Tam bydlel kníže s kněžnou,“ poznamenala slečna
Brejchová.
„Táák? Kníže pán s kněžnou?“ divil se naoko
Bousek, „a tomu všechno tohle patřilo? To von
žil tady jako v ráji. Ale je to taky krása.“
Došli na terasu a dívali se na vinici.
„Tady by se bumbalo,“ šeptal řezník k malíři
pokojů, „to se ti páni měli fajn.“
„Takovejm už nic nechutná,“ řekl Bousek, který
to zaslechl, „sem budem chodit na hrozny,“
doložil hlasitě.
„Ale Hradčany nejsou odtud vidět,“ pravila
Pavlousková, dívajíc se na údolí.
„Hradčany sou na druhej straně, hloupá,“ pravil
malíř pokojů, „podívejte se dolů, to je kus
zahrady.“
„Já se divím, že to nerozparcelujou na domy,“
poznamenal řezník, „to by se jim aspoň vyplácelo
a takhle já vím, že do těch sadů cpou peníze.“
„Vidíte,“ křičela Karešová, ukazujíc na nějaký
bod v Nuselském údolí za Botičem, „tam jsme loni
kupovali ředkvičku. Za dva nový jí byla fůra.“
„Tady nic není,“ pravil pan Bousek, „stromy tady
jsou hustý, pojďme do těch jeskyň.“
„Já se bojím,“ pravila slečna Brejchová, „vona
je tam tma.“
„A ve sklepě se nebojíte?“ smál se Bousek.
„No jó, ale to je jeskyně.“
Šli tedy dolů, aby přišli na cestu k jeskyním a
zastavili se chvíli na schodech, které vedly
dolů k zadrátované ohradě, kde dřív byly srny.
„To je ale dříví,“ pravil řezník, ukazuje na
lesík před nimi.
„Takhle to vypadá jako někde na Balíkově,“
zasmál se Bousek.
Kráčeli dolů a neopomenuli přejít přes roh
trávníku, tak dost již sešlapaného dnes
obecenstvem.
„Copak nevidíte?“ zlobil se hlídač se zelenou
páskou na rukávě.
„Já mu chlapovi jednu…“ zlostně vyhrkl řezník.
„Ale nech ho, otroka,“ konejšil malíř pokojů,
„von blbne ve službě.“
„Jako by bylo vo ten kousek trávníku,“ řekla
Faninka.
„Tohle jsou plivátka,“ žertoval Bousek,
upozorňuje na výborně provedenou kanalizaci
sadů.
„Ten Grébe musel bejt blázen,“ učinila poznámku
Pavlousková, „jen prej ty jeskyně a to kamení ho
stálo tolik tisíc.“
Přicházeli k bazénu před umělými skalami a
ťukali na želvy, chrlící vodu, holemi a
deštníky. Ženské se náhle daly do ohromného
smíchu a šeptajíce si cosi, ukazovaly na sochu
uprostřed bazénu.
„To se divím, že ten chlap nenastydne,“ smál se
Bousek, „pořád je u vody a celej nahej.“
„Ty žáby se vzadu šklebí,“ upozorňoval řezník
slečnu Brejchovou.
„Tak polezeme nahoru!“
Stoupali po točitých schodech na hořejší
prostranství, přičemž křičel Bousek: „Neštípejte
mne, ale co to děláte?“
„Odtud taky nejsou vidět Hradčany,“ byla první
poznámka řeznice, když vylezli nahoru.
„No, a nyní do těch jeskyň!“
Stoupali po kamenných schodech mezi skalami,
přičemž pan Bousek hlasitě naříkal: „To je ale
ouraz pro moje břicho.“
Konečně byli v jeskyni. Ženské se bály, ale daly
si přece říct a vstoupily, smějíce se panu
Bouskovi, který usedl na mramorové sedátko a
podepisoval své jméno na mramorový stolek.
„Podepište nás taky,“ vybízela Brejchová,
otloukajíc jeden krápník slunečníkem, zatímco
prohlašoval řezník, že to kamení je z moře.
„A tady tesař nechal díru,“ pravil Bousek,
ukazuje na otvor ve skále.
Všimli si také otvoru, který šel dolů a byl
zadrátován na způsob pavučiny.
„Tam měl kníže pán králíky,“ řekl vážně obchodní
cestující.
„Je zde smutno, pojďme,“ pravila Brejchová a
všichni vyšli, jen Bousek zůstal chvíli uvnitř a
když vyšel, smál se a řekl, že je tam nějaká
nádržka. Šeptal cosi řezníkovi, který se smál a
pravil, že Bousek je šibal.
Šli do druhé jeskyně, kde údiv jejich způsobila
socha ženy nad malým bazénem. Bousek dal jí do
úst kousek doutníku, začal bučet a dělat tygra.
„Tady byla za Gräbeho voda,“ řekl řezník,
ukazuje bazén.
Pan malíř pokojů urazil kus omítky a všichni ve
veselé náladě odebrali se k jezírkům, kam když
dorazili, vykřikl Bousek: „Nazdar!“
Aniž věděli proč, dali se do smíchu.
„To je ale bláznovství,“ řekla Karešová, „dát
sem nahoru vodu a do ní tyhle listy.“
„To je vodní cibule,“ pravil Bousek, ukazuje na
lekníny.
„Gräbe chodil si sem mejt nohy,“ poznamenal
malíř pokojů a vytrhl kousek kapradí, který
hodil do vody.
Sestupovali nyní dolů a šlapali na trávník, aby
pozlobili hlídače. Tak přišli až na hlavní
cestu, která vede do dolejší, ovocné části sadů.
„Tam nepůjdem,“ řekl Bousek, „tam teprv nic
není, jenom hrušky a jabloně.“
„Mají prý tam jahody,“ řekla Pavlousková.
„Ty ještě nejsou zralý,“ odvětil řezník.
„Já už mám žízeň,“ řekl Pavlousek, „člověk tady
běhá pro nic a za nic, pojďme někam na pivo.“
„To si dám říct,“ smál se Bousek, „těchhle
hloupostí kolem se nenapijem.“
„Pudeme do Vršovic na Kovárnu,“ pravil řezník,
„ženský si aspoň zabaletí, když je svátek...“
Šli k východu ze sadů a Bousek vážně řekl,
ukazuje na hemžící se obecenstvo: „Co tady vidí?
Nic, a kdyby aspoň tady měli smíchovský pivo...“
A opouštěli v pořádku Havlíčkovy sady, zatímco
ptáci zpívali, stromy, voněly a jejich dámy
vlekly za sebou vlečky a vířily prach... |
