|
U Sszadaru byla velká Taňa, což
není nic jiného, než pěkně zařízená samota. Tam
žil pan Kevesi, který měl velké známosti v tomto
koutě Sedmihradska. Známosti ty vynesly mu kdysi
úřad stoličního soudce, ale jeho cestu v kariéře
zkřížil mu Bocskóly. Tomu už bude pomalu
čtyřicet let.
Bocskóly byl totiž jedním z posledních
gentlemanů, kteří skrývali se před četníky v
rodenských horách na sedmihradské i rumunské
straně. V Padarádu, původním sídle pana Kevese,
který soudil zcela libovolně, než přišla známá
reforma úřadu stoličních soudců, v domě pana
Kevese byla jedna místnost, jejíž stěny viděly,
když Bocskóly platil panu Kevesovi tři tisíce
zlatých, aby se zbavil nějakých nepříjemností,
kvůli kterým měl potahování s úřady.
Od Padarádu až na rumunskou stranu do Koprily
šla lesní cesta, kudy jezdili kupci. Cesta jde
samými lesy a kupci setkávali se s bandou
tatíčka Bocskólyho.
Ještě tam někdy v Padarádu zpívají v krčmě
starou písničku:
Tatíček Bocskóly u Koprily byl
a měnil tam peníze zlaté
a kupce z Bukoviny hlava už nebolí, hej jú!
Bylo nás tam patnáct kolem něho, hej jú!
a hajduci lesy šli, nevěděli,
jaké jsme hody my u Koprily měli.
Jednou chytili jednoho z Bocskólyho společnosti
v Hajduböszörménu, když tam prodával koně.
Možná, že mu tam slíbili, že ho pustí, když něco
poví. Nepustili ho, ale pověděl, co věděl o panu
Kevesovi, který chránil pana Bocskólyho. Byla to
aféra, o které se mluvilo i na sněmu.
Pan Keves odešel z úřadu a z Kluže dostával
nějaká vyzvání k návštěvě vrchního župana.
Vrátil se odtamtud velmi skromně a daleko od
Padarádu zakoupil si taňu u Szadáru a velké lesy
kolem prodal židovi Béťovi z Marose, jenž tam
udělal sirkárnu, která vyhořela, když ji
pojistil u Dabačské společnosti. Tak to kolem
všechno zpustlo a samota pana Kevese bělala se
na obrovské pasece v pralese Karpat. Musíte si
představit, že odtamtud do nejbližší obce Ofalvy
bylo 12 hodin cesty.
V zimě kolem běhali vlci a černí medvědi. Vyli
kolem velkých zdí, za kterými klel starý pan
Keves, kouřící od rána do noci z krátké dýmky.
Někdy tam přišel až blízko ke dvorci starý
kulhavý rys, usadil se na zeď dvora a mručel,
když ozývaly se ze dvorce do té velké pustiny
zvuky nějakého valčíku.
To hrála na piano vnučka pana Kevese Etelka. A
bylo to takové smutné v té poušti, ačkoliv to
byly samé veselé valčíky, tak veselé jako
Etelka.
Bývaly vždy po tři měsíce takové závěje v
horách, že proměnila se taňa pana Kevese ve
vězení.
Ale Etelka neztrácela přitom veselé mysli.
Těšila se, jak se to opět po třech měsících kol
velké paseky zazelená a jak zas bude chodit k
panu Kevesovi na návštěvu mladý správce z
pohraničních královských rumunských dolů
Constantin, který vždy trávil na jaře dovolenou
v Öfalvě, kde měl najatý byt u obecního notáře.
II
Jednou dostal pan Constantin v
měsíci dubnu podivný nápad, aby se podíval do
hor po saních ještě s báňským inženýrem
Tebruscuem. Vyjeli z Bolovorské Gory, kde jsou
královské rumunské doly, takhle dopoledne, a
druhý den ráno přiběhl k jeho statku v
Bolovorské Goře, kde z dlouhé chvíle pan
Constantin pěstoval trpasličí kuny a ozdobné
bažanty, jeden kůň ze spřežení, s kterým pan
Constantin si vyjel do zasněžených vršků a
vrchů.
Kůň měl přetrhané prostraňky a třásl se po celém
těle. První věcí bylo, že se všichni, kteří to
viděli, pokřižovali a zavolali popa.
To byla celkem zbytečná věc. Ctihodný pop
pokrčil rameny a způsobil ještě větší paniku.
Celkem to dobře však rozřešil starosta.
„Nu,“ řekl k bojarovi Vescovi, „není pochyby.
Milostivý pán správce je sněden vlky.“ Někdo se
zeptal, co je s panem báňským inženýrem. Byla to
taková hloupá otázka, když jel s panem správcem,
kterého vlci snědli.
„Aj, ty hloupoučký,“ pravil bojar Vesca k tomu
muži, „což nerozumíš, vlci, víš, ale třeba
vypátrat, kde. Bude nutno kříž na památku
postavit a udělat výpravu na vlky. Kde najdeme
saně, předpokládajíce, že je vlci nesnědli, tam
místo křížem poznamenáme.“
A tak byla na hranice vyslána velká výprava do
hor. Řeklo se, že to půjde na státní útraty, a
tak se celá ves vypravila a dvacet horníků z
dolů pod Bolovorskou Gorou. Vzali s sebou velké
psy, ručnice a zásoby na tři dny. Bylo jasno,
trochu větrno, po velkých sněhových bouřích.
Sněhy umrzly a po dřevěných talpách,
neohrabaných kulatých sněžnicích, šlo to dost
rychle kupředu.
První noc rozdělali velké ohně a pobili dvacet
vlků. Bojar Vesca měl příliš mnoho rozumu druhý
den, neboť pil celou noc kořalku ze soudku,
který nesli s sebou. Zavedl je na sedmihradskou
stranu a padesát lidí bloudilo zasněženými
pralesy Karpat.
Večer uslyšeli z dálky hru na piano. Za půl
hodiny klepali na vrata Kevesovy tani.
III
„Vítám vás, sousedé,“ pravil
starý pan Keves špatnou rumunštinou, „co vás
přivedlo sem? - Hej, Etelko, uvař pyjatiku z
borovičky.“
Etelka odběhla dát rozkazy služkám a vrátila se,
právě když vykládal bojar Vesca, který se ujal
slova, panu Kevesovi po dlouhém úvodě, kudy
bloudili, že hledají pana správce Constantina a
báňského inženýra Tebruscu.
„Jest to velmi nápadné,“ vykládal v čele mužů z
Bolovorské Gory, „kůň jeden přiběhl. Postraňky
přetrhány a kůň se třese. Vlků se všude hemží po
horách. Jak říkám, nápadné. Stalo se nepochybně
neštěstí. Oba snědeni. Druhý kůň sněden také.“
„A my,“ řekl jeden z mužů bolovorskogorských,
„hledáme místo neštěstí a velký kříž postavíme
na místě.“
Etelka neříkala ani slova. A když posilnivše se
mužové odešli, Etelka se rozběhla za nimi, když
ještě dědovi přistavila k posteli nádobu s
uhlíky, aby si měl čím zapálit dýmku. Rozběhla
se do zasněžených plání a lesů, kudy drali se
Bolovorskogorští. A pan Keves na posteli řekl
toto k Etelce: „Škoda pana Constantina, nikdo
nedovedl tak dobře hrát piquet jako on.“
Výprava zmizela v tichu pralesa za dlouhou
pasekou. Zmizeli někde Etelce v nějaké úžlabině
a přišel velký vichr, který zařval vždy do
hvozdů, že nebylo slyšet hluk, způsobený
výpravou.
A Etelka v horách, sama v pustých srázech
hledala stopy po panu Constantinovi.
Nevěděla, jak dlouho jde, až když měsíc zapadal
tam někde na svahu k rumuské straně, přišla na
převržené saně.
Bylo podivné, že ji vlci tak dlouho ušetřili. Až
když klesla u saní na půdu, kde se odehrály před
několika dny tak strašné zápasy, tu objevila se
mezi kmeny na bílém sněhu černá, pohybující se
tělesa a něco svítilo mezi stromy.
Vlci se přibližovali, vyjíce chtivostí... |
