|
S pány mnichy v klášteře Beckově
seznámil jsem se před čtyřmi léty. Byli to
příjemní františkáni a povím vše, jak jsem se
tam měl.
Do Beckova nad Váhem přišel jsem, abych pátral
po zbytcích Kumánů mezi tamějším obyvatelstvem.
Abych vám to blíže vysvětloval, není třeba,
poněvadž na věci bylo jen tolik pravda, že jsem
se s tou myšlenkou vetřel do kláštera, zkrátka,
že jsem mystifikoval ctihodného opata.
Zaklepal jsem na fortnu kláštera a podal jsem
svou visitku. Na této visitce na druhé straně
stálo: „Obracím se k vám, Vaše Důstojnosti, ve
příčině Kumánů, jichž stopy sleduji v Pováží.“
Pod tím stálo skromně: „Prosím o nocleh a o
dovolení prohlédnouti si klášterní archiv.“
Páter, který mně otvíral, pozval mne hned do
ambitů a šel mne ohlásit opatovi Eusebiovi.
Opat Eusebius přišel za chvíli. Podal mně ruku a
rozpačitě prohlásil, že o Kumánech neví nic.
Věděl tedy stejně tolik, kolik já, ale pokud se
týkalo klášterního archivu, pravil, že jest mně
archiv k disposici a že se mohu uhostit v
klášteře na jak dlouho chci. Pak mne vedl do
refektáře, kde hráli páni mniši šachy.
Představil mne mnichům a páter Liberát odvedl
mne do mého pokoje s nádhernou vyhlídkou na Váh.
Otevřel okno a řekl, ukazuje kolem dokola „To je
všechno naše!“ Byly to dlouhé úrodné roviny, na
nichž zlatilo se žito daleko široko, lučiny
zelené, lesy modré, to vše kolem dokola patřilo
fran-tiškánům v Beckově.
Pak hovořil se mnou o požehnání božím, jeho oči
plály nadšením, tváře svítily tukem.
Pozval mne k sobě do svého pokojíku, kde v
oknech voněly růže a bazalka, otevřel skříň a
vyňal krabičku sardinek, otevřel ji, nabídl mně
a z druhé skříně vytáhl láhev koňaku.
Pak jsme chvíli pili, kouřili doutníky a
hovořili o povšechných věcech, o povodni, kterou
darmo čekali a kterou zažehnali modlitbou, o
milostivém létě, o úrodě, jak všemohoucí Bůh
obilí urodí, jaké bude krásné seno a jetelina.
Pak mne odvedl nahoru do věže kláštera a ukazuje
na skupinu stavení dole, řekl, že to, co vidím,
jsou dvory kláštera, kde jest čtyry sta kusů
skotu, tři sta vepřů a vedle těch dvorů že mají
drůbežárnu.
Dál kus pak, jak vidím, tam je ovčárna s 400
kusy ovcí a kus dál k lesu, tam jest dvůr, kde
chovají mladé bažanty.
V lesích pak kolem mají osm hajných a dva
lesníky. Zvěře dost. Srnčí, dančí i vysoká.
Zajíci, koroptve, černá zvěř.
A popisuje mi to tak živě, sepjal milý páter
Liberát ruce a zvolal: „Bůh jest velmi
milostivý.“
Mezitím už nás hledali, abychom šli k večeři.
Kol dlouhého stolu sedělo nás dvanáct, a zatím
co jsme povstali a modlili se krátce, aby Bůh
nám dal milostivě dobré chutnání, nosili již
mniši jídla.
A budiž všechna čest této kuchyni. Všemohoucí
Bůh řídí šťastně ruku mnichů-kuchařů v klášteře
v Beckově a ve své neskonalé dobrotě poskytl
nám: polévku ze slepice s jemně rozsekanými
žaludky a prsíčky slepic. Pak přišla sklenička
madeiry a hned nato bažant, nadívaný kaštany.
Milosrdenství božské bylo ještě větší, když
přineseny byly mladé husičky se salátem.
Radost všem mnichům páterům zářila z očí, a než
přišly smažené pstruhy, poděkovali jsme v krátké
přestávce poznovu milému Bohu.
Pstruhy byly výtečné. Chápali jsme plně dobrotu
boží, jak Bůh stvořil všechny ty dobré věci, aby
se františkáni v Beckově měli dobře.
Bůh stvořil také víno.
A jaké víno měli v klášteře Beckově.
Víno tak znamenité a výborné, že člověk nestačil
pít a nestačili jsme si nalévat.
Tak minuly hodiny v družném hovoru, kouřili jsme
doutníky a opat začal vypravovat pěkné příběhy.
Slovo dalo slovo, ozval se tu páter Fortunát či
páter Liberát a počali vykládat prasácké
anekdoty s úvodem: „Jak je ten svět zkažený,
člověk by neřekl, tak mně vykládal jednou kočí,
když jsem jel k hostině na trenčínskou kanonii,
že jeden pán mu vykládal takovéhle prasectvo.
Tak ničema hřešil slovy, což nepřeháním,
poněvadž obsah jest tento:
A již plynula slova, leccos se znázorňovalo
posuňky, pak přinesli nejjemnější koňak. To již
slunce vycházelo nad Trenčínem.
Čert to vem! Ani se mně nechtělo spát. Vyšel
jsem, když se rozcházeli páni páteři do svých
pokojíků, z kláštera a vydal jsem se procházkou
do polí.
Na lukách byl již rušný život. V ranním šeru
kosili trávu pro klášterní dobytek. Tam byl na
kraji u lesa zaměstnán klepáním kosy stařeček:
„Daj Boh zdraví!“
„Ako sa vám vodí?“ povídám stařečkovi.
„Ej veru, že něchcem hřešit, ako by sa mi dobré
vodilo,“ odpověděl stařeček.
„Ako by sa dobré vodilo,“ opakoval tesklivě,
„celý deň robotím pánom velkomožným z kláštora a
pánovja mně placi dvacat krajcaróv na deň beze
stravy, pretože mosjá šetřit na papeža.“
Pokřižoval se a dál klepal kosu v ranním tichu,
kdy mlhy zvedaly se nad Váhem a v klášteře v
Beckově chrápalo dvanáct františkánů. |
