V Levoči

Kdo nás viděl vycházet dne 6. srpna 1902 z poštovního úřadu v Levoči, byl rozhodně pohnut k slzám pohledem na naše tváře.

Toho dne přišli jsme totiž, majíce v kapsách dohromady dvanáct haléřů, na levočský poštovní úřad pro peníze na další cestu a po dlouhém vyjednávání s úřadníky dospěli jsme k přesvědčení, že pro nás není na poště nic.

Podpíraje druh druha, vyšli jsme průchodním domem na starobylé náměstí.

Kolem nás kráčely zástupy lidu k promenádě do parku.

„Nejprotivnější je, dívat se na lidi,“ řekl jeden z nás, cinkaje v kapse třemi krejcary.

„Mizerná Levoč,“ pravil jsem rozčileně, „chodí to kolem nás a okukuje nás, jako by ani nikdy nebyli viděli zaprášené cizince. Pojďme si sednout do parku!“

Přešli jsme náměstí, na starobylý gotický chrám, německými měšťany vystavěný, ze zlosti ani jsme se nepodívali, vyšli branou kolem vyšší dívčí školy a šli do starých příkopů, proměněných v sad, přemýšlet na lavičkách o nejisté budoucnosti.

„Rozbil bych všechno, nemohli nám poslat peníze na další cestu?“ křičel jsem v tichém zátiší. Staré hradby, kulaté věže vystupovaly mezi zelení a v náhlé zatáčce poskytovaly pohled na dědiny, luka, kousky jehličnatých lesů v okolí.

„Levoč patří k jedenácti spišským městům, které Zikmund zastavil králi polskému,“ odvětil klidně přítel jako v zamyšlení.

„Co je mi do Zikmunda!“ zvolal jsem mrzutě, „můžeme my zastavit Levoč?“

„Původně bylo obyvatelstvo v Levoči převážnou většinou německé,“ pokračoval přítel klidně, „ještě dosud je zde dost Němců evangelíků.“

„Co je nám do toho?“ pravil jsem zuřivě, „víš, kde budeme dnes spát, kde budeš večeřet? To nevíš. Pořád mluvíš o Němcích, o evangelících, o Zikmundovi a máme dohromady šest krejcarů.“

Přítel vstal. „A poněvadž jsou zde Němci evangelíci, budou zde mít také útulnu pro suplikanty,“ řekl povýšeným hlasem „a my budeme dělat suplikanty.“

Suplikant jest prázdninová kasta uherských studentů. Jsou vysláni evangelickými náboženskými spolky uherskými, chodí od fary k faře s ověřenými listinami, sbírajíce příspěvky pro náboženské fondy. Ve větších městech mají pro ně zřízeny útulny.

„Su-sup-pli-pli-kanty,“ vykoktal jsem. „Viktore, je to na pováženou.“

„Ale pročpak,“ odvětil přítel, „řekneme zkrátka, aby nám dali nocleh.“

Odešli jsme do města. Hledali jsme pána, který by se nám zamlouval svým příjemným zevnějškem, abychom se ho zeptali, kde je útulek pro suplikanty. Proti nám kráčel oholený pán, kulatý v obličeji, pořád se smál.

„Račte býti tak laskav, kde je zde útulna pro suplikanty?“ zeptal se jeden z nás.

Pán se usmál. „Vy jste páni suplikanti?“ ,,Jsme,“ odvětili jsme jednohlasně.

„Já jsem zdejší evangelický farář,“ usměvavě prohodil pán, „odkudpak jste?“

„Z Jágru,“ lhal jsem, „měli jsme vykázánu k suplikantství abajskou stolici, zašli jsme ale kousek dále.“

„To mne těší,“ smál se pán, „dovedu vás k paní Majerové, ta má dohled nad útulnou.“

Paní Majerová mluví spišskou němčinou. Jest to paní příjemná, trochu špinavá v obličeji, ve věku asi šedesáti let, a když nás viděla, trochu zabručela, jako něco o žebrácích.

Pán nás opustil a paní Majerová uvedla nás do útulny.

„Příjemný pokojíček,“ řekla, „budete zde spát na této posteli,“ ukázala na nízkou, úzkou postel. Paní Majerová dala se do pláče. „Zde na této posteli umřel můj muž, předtím asi dva roky otec a před třemi léty dcera.“ „Neplačte,“ chlácholili jsme ji, „člověk nikdy neví...“

Jak říkám, byla to příjemná paní a měli jsme se u ní velmi dobře, čehož svědkem jsou poznámky přítelovy, který píše:

V Levoči, dne 6. srpna . . .

... Konečně jsme pod střechou. U nějaké paní Majerové. Bůh jí dej dlouhý život! Hodná paní, hezky s námi mluvila, až na těch několik slov o žebrotě. Ale nenese nám dlouho večeři. Já píšu při svíčce deník, přítel Jaroslav chodí po pokoji a nadává. Zuřivě šoupe nohama.

„Večeři, večeři, proč ta baba nenese večeři?! Takhle si jít něco koupit!“

„Tu máš, jdi a vezmi mi s sebou šunku a láhev tokajského!“ pravím klidně a podávám mu tři krejcary. „Praskni oko nebo zub,“ dodávám a píšu dále.

Přítel vyvalil na mne oči.

„Ty jsi blázen, ba víc než blázen, jak jen můžeš být v těchto okolnostech tak klidný. Víš, to mě rozčiluje!“ řekl skoro rozzloben.

„Bohužel, už od svého čtvrtého roku slýchám o sobě neblahé to slovo, ale já na sobě nic povážlivého dosud nepozoroval,“ pravím mu nato.

„Tak tedy jsem blázen já!“ odsekl mi.

„Ba jsme oba, že darmo mluvíme a nestaráme se o sebe!’’

„Tak víš co?“ řekl přítel, „já se podívám ke kuchyni a opatrně nahlédnu.“

„Jdi a bůh tě provázej!“

Za chvíli se vrátil. „Viděl jsem maso a cítil jsem maso,“ řekl lakonicky.

„Nejedl jsi ho však dosud!“ odvětil jsem výstražně.

Přítel však už tančil po pokojíku čardáš.

Minula půlhodina a nic nám nechybělo, než zase večeře. Přítel už dávno přestal tančit a seděl nyní s hlavou skloněnou v dlaně. Já jsem povstal.

„Nyní půjdu já,“ a šel jsem.

Na chodbě nebylo viděti na krok. Nahmatal jsem dvéře kuchyně. Byly zavřeny. Chci se podívati klíčovou dírkou dovnitř. Vtom dvéře se prudce otevrou a já ... Ne, nepadl jsem, ale zavrávoral.

„Kdo to je?“ ozval se hlas.

„To jsem já, milostpaní, nemohu najít dvéře našeho pokoje.“

„Počkejte, já vám posvítím. Ale teď jsem si vzpomněla, vždyť já vám nedala večeři! Zapomněla jsem na to jako na smrt! Hned vám něco upravím, hned, a něco dobrého. Něco, co bude brzy hotovo!“

Přišel jsem do pokojíka. Přítel neseděl už na židli, nýbrž na zemi. Usedavě vzlykal.

„Nermuť se, Viktore, nermuť se,“ pravím s pathosem, „večeře bude brzo, paní Majerová nám uvaří něco dobrého, co prý bude brzy hotovo.“

„To budou jistě míchaná vajíčka!“ Přítel vyskočil se země a zakvílel.

„Nemaluj čerta na stěnu!“ ulekl jsem se já, „těch jsme se věru už v Uhrách přejedli.“

Za chvíli vešla již naše hostitelka, nesouc v rukou velikou mísu s kouřícím obsahem. Vypínali jsme dychtivě nozdry.

„Nesu vám halušky,“ pravila vlídně, „doufám, že vám budou dobře chutnat.

Dobrou noc!“ Postavila na stůl mísu, lžíce a džbán. Pak se vzdálila.

„No, chvála bohu, že to jsou halušky, ty já rád,“ prohodil přítel.

Jedli jsme. Ne však dlouho. Téměř současně mrštili jsme lžícemi o zem.

„To nejsou slovenské dobré halušky, to je nějaká německá blivanina!“ vzkřikli jsme oba.

„A k tomu ještě to máme zapíjet vodou!“ rozhorlil se přítel.

„Voda bystří rozum,“ podotkl jsem vážně, „četl jsem o ní v Besedníku z let padesátých velice dojemnou báseň.“

„Ty jsi nenapravitelný, já už z toho všeho pozbudu rozumu!“ zabouřil přítel, chopil se svojí cestovní uprášené hole a jal se míchati okovaným koncem jejím nešťastné halušky.

„Pozor, něco v míse cinklo,“ vzkřikl jsem.

Prohledali jsme halušky bedlivě a našli jsme:
1 . žádný omastek,
2 . jednu sušenou švestku,
3 . jeden klíč, který byl původcem toho cinkání.

Objali jsme se, líbali jsme se a slzeli jsme. Jak dlouho, ani nevím. Pomýšleli jsme na spánek.

„Buď zdráva, posteli, ač úzká jsi, abys dva teď pojala!“ zadeklamoval přítel.

„Nic platno, oddejme se osudu,“ řku já.

Ulehli jsme. Spali jsme dobře. Jenom občas budil jsem přítele, tázaje se ho, zdali ho něco neštípe. Divil jsem se, že mi za optání neděkoval, nýbrž naopak mi řádně vyčinil, že prý ho nadarmo budím. Takový úmysl jsem věru neměl . . .

Potud poznámky přítelovy, a nyní dovoluji si podati výňatek ze svého deníku o dni následujícím:

V Levoči, dne 7. srpna …

... Spali? Ano a ne. Slunečné jitro. Šli jsme budit paní Majerovou. Když se objevila ve dveřích, žádali jsme energicky o snídani. Píši „energicky“, poněvadž přítel později se vyjádřil, že to bylo energické zakročení. Zakročili jsme takto:

„Velectěná paní Majerová,“ řekl jsem, „budete tak laskava a uděláte nám to potěšení, že nám laskavě upravíte něco k snídani.“

Paní Majerová se ušklíbla: „Suplikanti nesnídají,“ bouchla dveřmi.

Když jsme se vrátili do svého pokojíčku, musil se přítel delší řečí upokojit, poněvadž jsem mluvil stále něco o sekyře. Když jsme se uklidnili, počali jsme hledat něco k snědku. Klíčem, který jsme předešlého dne našli v haluškách, otevřeli jsme skříň, stojící u kamen. Bylo tam pět německých modlitebních knížek, jeden kožich, rozbitý, plný molů a ohromné množství cigaret, jak se přítel vyjádřil, celkem deset.

„Kouř tabákový zahání pocit hladu,“ podotkl jsem, rozděluje cigarety a zamykaje skříň, „půjdeme po městě a pak na poštu, zdali tam nejsou peníze, vezmeme si s sebou cestovní kufříky, když budeme si prohlížet město, bude to dělat větší cestovatelský dojem.“

Vyšli jsme ven. Chodili po městě, prohlíželi radnici, pěkný gotický chrám, kam jsme vnikli s nějakou společností turistů. Naslouchali výkladu průvodkyně, dívali se na řezby po stěnách, na obrazy na stropě, z nichž nejlepší se nám zamlouval obraz nějakého světce, který, přivázán ke kůlu, v poušti, umírá hlady. Po skončeném výkladu přistoupila k nám průvodkyně, žádajíc peněžitou odměnu za výklad.

„Pomodlíme se za vás,“ řekl přítel. Odešli jsme hrdě z kostela. Pak jsme šli na poštu. Peníze! Jaké to krásné slovo! Peníze nám poslali! Sláva!

Netrvalo dlouho a seděli jsme v nejlepší restauraci levočské, majíce před sebou láhve piva „marciuši“ a pojídajíce labužnicky výtečný guláš.

Zatím před obědem. Místnost plnila se levočskou elitou, která sem chodí na přesnídávky.

Na našem stole počaly se objevovat láhve výborného jagerského vína. „Hýřili jsme,“ jak podotkl přítel.

Když jsme byli v nejlepší zábavě, povšimli jsme si, jak zraky všech obracejí se jedním směrem. Podíváme se tam a spatříme pána, který stoje, upřeně se na nás dívá a přitom pije z talíře guláš, který mu stéká po vestě.

„Jde asi o sázku,“ podotkl jsem.

„Nikoli,“ řekl přítel, „ten pán je farář, který nás včera jako suplikanty vedl k paní Majerové ...“