V obecním vězení

Tulák sedící na pryčně zapálil si cigaretu, jejíž rudý oheň trochu osvětlil temnotu špinavého obecního vězení v Sasvárhegyu, a natáhl se pohodlně na zpuchřelá, vrzající prkna.

„Nekřič,“ obrátil se na cikána, který, sedě u železných dveří na zemi, vzlykal.

„Říkám ti, nekřič,“ pravil po chvíli, když cikán nepřestával naříkat.

„Kdybys věděl,“ plačtivým hlasem ozval se cikán, „kdybys věděl, ó, ó, ó, já jsem nic neudělal, docela nic, ó, ó, ó!“

„Tak by tě nebyli zavřeli,“ zabručel tulák.

„Já nic neudělal, jenom řekli, že jsem koně ukrad. A já jsem nevinen, docela nevinen! Bylo to před čtrnácti dny. Vyšel jsem ráno z vesnice a na poli u vesnice našel jsem pasoucí se hříbě. Vlci, pomyslil jsem si, přijdou a roztrhají je. Ten den byl v Segedíně trh. Hříbě vlkům nenechám. Vzal jsem je a odešel s ním do Segedína na trh. Snad tam najdu jeho majitele. Čekám do večera, nikdo se k hříběti nehlásil, prodal jsem je tedy. Jsem nevinen, ó, ó, ó!“

Cikán dal se poznovu do pláče. „A pak,“ pokračoval vzlykaje, „před týdnem sedíme všichni u ohně k večeru. Najednou mezi nás vběhne malé prasátko. ,Bůh ho posílá,’ řekl náš starý Gudzo, ,vezmi je, bratře, sníme je.’ A tak jsme malé prasátko snědli. A četníci našli kosti. ‚Ukradls ho,’ zařval na mne strážmistr, ,och, jsem nevinen, zcela nevinen!’

„Přiznej se,“ řekl tulák obraceje se, až prkna zaskřípala, „nač říkat, jsem nevinen? Krad jsi. Šest měsíců dostaneš.“

Cikán dal se do většího nářku. „Proč ty vlastně zde sedíš ?“

Tulák dal se do smíchu. „Pro svou hloupost. Splet jsem se a šel vedle ve vesnici žebrat k četníkům. Poníženě prosím, chudý vandrovní... he, he, he, he!“

Cikán přestal plakat a počal se smát.

„Kdo to věděl,“ pokračoval tulák, „tabulku s nadpisem Četnická stanice opravovali a byla pryč. Četníci hráli v karty a ti se na mne podívali. Poníženě prosím, chudý vandrovní... Tak jsem dostal hned čtyři dni a starosta řekl: ,Až si to odsedíte, můžete zůstat zde, potřebujeme lidi na pole, jsou teď žně. Třicet krejcarů denně a stravu.’ Ani mě nenapadne! To si vydělám žebrotou více. Zde dole na Uhrách se dá ještě něco dělat. Chceš cigaretu?“ obrátil se k cikánovi.

„Zaplať pánbůh!“ děkoval cikán, „rád si zakouřím, myslíš, že dostanu šest měsíců?“

Dvéře zaskříply, venku zaleskl se bodák a ve vězení osoba přibyla. Dvéře zapadly.

„Dej bůh štěstí!“ ozval se tulák, rozsvěcuje sirku, aby se na příchozího podíval, „co tě sem, bratře, přivedlo?“

Nový člen společnosti, mladý muž v selských šatech, vzdychl si.

„Děvče,“ řekl, pomalu usedaje na pryčnu. Tulák se usmál. „Děvče, to je divná věc, povídej!“

Selský synek si opět vzdychl. „Chodil jsem za starostovou dcerou a ona má dnes svatbu. Abych na svatbě nic nevyvedl, dal mne starosta zavřít, poněvadž jsem řekl, že dnes svatba nebude.“

„No, vidíš, přece je,“ podotkl tulák, „panečku, kde je moc, tam je zle. Ostatně, děvčat je plno.“

„Ale když se mi tohle stalo už po třetí,“ řekl smutně mladý muž. „Starosta měl tři dcery, jedna byla hezčí než druhá. A každá si vzala jiného a vždy o jejich svatbě sedím, abych nic nevyvedl. Já nikomu neublížím. Já jenom vyhrožuji, ale abych něco vyvedl, ani mne nenapadne. Nejvíc mne mrzí, že si nemohu o svatbě zatančit.

Tulák neodpověděl a počal si hvízdat veselou melodii, za chvíli umlkl. „No, vidíš,“ pravil smutně, „ta děvčata. Já kdyby nebylo děvčete, netoulal bych se dnes a nežebral.

Ba, děvče,“ řekl tiše, „pro děvče jsem popíchal svého kamaráda, pro děvče seděl tři roky a pro děvče propil všechen majetek a od té doby žebrám. Proč jsou na světě?“ Tulák se zamlčel a za chvíli jal se hvízdati opět veselou melodii.

Když k večeru ozýval se vesnicí zpěv opilých svatebčanů, spali a chrápali cikán i tulák, jenom selský synek vzdychal: „Proč jsou na světě?“