|
Norbert Popelec, statní
návladní, jel po dlouhé době navštívit zase své
rodiště. V jeho obličeji byl nádech
sentimentálnosti a na stanicích vypíjel se
smutným výrazem sklenky piva podávané do vozu.
Jel k Protivínu, kde hodlal vystoupit a podívat
se odtud po místech, která měla pro jeho mládí
nějaký význam, do Skočíc, Ražic, Vodňan, do Týna
nad Vltavou atd.
Představoval si v duchu ty dobré lidi, jež znal
v těch místech z mládí, jak si s nimi nyní
popovídá, budou-li naživu. Když přijeli do
Písku, znal již až k Protivínu podrobnosti z
okolí. Heřman se skrývala v zelenu, tam chodil
na ořechy jako malý chlapec ke strýci a vracel
se přes Ražice, kde měl opět strýce, který
hrával v karty.
Náhle si připamatoval i jiné podrobnosti. U
Ražic byl rybník a tam jednou zabili pytláci
hajného Mrkvu.
Pak ho vyrušil naproti němu sedící pán, který
pravil: „Už zrušili rybníky!“ Státní návladní
vyhlédl oknem a viděl, že zmizel už i ražický
rybník. Jal se hlučně smrkat, aby zakryl své
pohnutí.
Až do Protivína užíval stále kapesního šátku,
neboť dojmy ho lechtaly v nose. Viděl v duchu
tetu Hobzíkovou, jak ho drží na klíně a páchne
přitom hnojem, pak si vzpomněl na řezníka
Pistolku, jak stahoval tele a zpíval si: „Přijď,
ó Duše svatý!“ V Protivíne vylezl z vozu, usedl
v nádražní restauraci a přemýšlel, koho půjde
navštívit. Konečně si vzpomněl, že se podívá,
zdali je živ strýc Kodejš, který bydlil u říčky
Blanice. Řekli mu dole v místě, že Kodejšovic
mají malý krámek a že je stará Kodejšová slepá.
Řekli mu také, kde bydlí, takže za chvíli už
mluvil státní návladní se strýcem Kodejšem.
„Vy se na mne nepamatujete?“ - „Ne!“ - „Jsem
Norbert Popelec, státní návladní z Prahy.“ -
„Pořád, odpusťte, nic nevím.“ - „Jsem Popelec,
syn Popelce, co měl za vodou hospodu, a vy jste
můj strýček.“
„Popelec - hospodu - už vím ... a copak tady
děláš?“
„Jdu se podívat na staré známé, snad naposled je
uvidím.“ „Inu, moc dobře nevypadáš,“ řekl starý
strýc, „tvůj otec byl jinší chlapík a praštili
ho džbánem a bylo po něm. Jó, to tedy budeš zde
přes noc. U nás tě však nemáme kam dát. Máme dvě
světnice a v jedné spíme. Kdypak jedeš?“
Státní návladní se zahryzl do rtů a neodpověděl.
„Aby ses šel podívat na tetu, to je zbytečná
věc. Je slepá, neviděla by tě a třeba by ti
vynadala.“
„Tak se tady měj hezky,“ řekl roztrpčeně státní
návladní. „Sbohem; já ti ruku nemohu podat, mám
ji od povidel. Spadly mně tam s pultu krejcary,“
řekl strýc.
Když státní návladní vyšel ven, bylo mu, jako by
ho byl někdo v tom špinavém krámku zpolíčkoval.
Otočil se a přemýšlel, kam by šel nyní. Vzpomněl
si, že má zde sestřenici Ovsařku, provdanou za
hostinského, právě tam, kde měl hospodu jeho
nebožtík otec.
Přešel Blanici a nalevo od silnice vstoupil do
jednoduchého domku s nápisem Protivínské pivo.
V lokále poznal hned v silné, statné ženě svou
sestřenici; poručil si sklenici piva a
přemýšlel, jak by jí řekl, že je její bratranec.
„Vy mne neznáte?“ otázal se po delším
přemýšlení.
„Nikdy jsem pána neviděla; možná, že jen jednou
v Budějovicích na rynku. Už se pamatuji. Kupoval
jste tam balónek?“
„Ba ne. Vy jste přece Ovsářová, rozená
Popelcová?“
„To jsem, a nejste vy Rozvodovic písař? Ten se
také tak divně kouká.“
„Nejsem; já jsem státní návladní Norbert
Popelec, syn Josefa Popelce, gruntovníka, co měl
vaši hospodu; jsem váš bratranec.“
„To je škoda, že starý není doma. Jel koupit
krávu; ani dnes nevaříme. Vaří se v hořejší
hospodě.“
Odešla a nechala státního návladního samotna.
Bylo mu jasno, proč to říká. Bojí se, že by ho
musela pohostit.
Konečně se opět objevila a povídala, až přijde
muž, že musí načít pivo, že už žádné není, a
zase odběhla. Za chvíli přišla se škopkem vody,
vysoukala si rukávy u blůzy a jala se mýt beze
slova podlahu.
Státní návladní zaplatil, a když odcházel,
pravila k němu jeho sestřenice:
„V hořejší hospodě jistě dostanete oběd.“
Opět byl na ulici ve svém rodném místě. Bylo to
všechno ták chladné, cizí, ošklivé a urážející,
že státní návladní tloukl holí do prachu
silnice. Potom šel k „hořejší“ hospodě úplně
mechanicky, jako z nutnosti.
Nade dveřmi četl: Jan Volešník, hostinský.
Volešník, Volešník, opakoval si státní návladní,
Volešník byl už tenkrát dosti starý muž, říkali
mu „ulízanec“, poněvadž si česal pěšinku; není
možno, že by to byl on.
V rohu seděl starý děda; byl to „ulízanec“,
stále ta pěšinka v šedivých vlasech. Je mu
alespoň devadesát, pomyslil si státní návladní.
„Jářku, dědečku, pamatujete se na starého
Popelce, co jeho syn studoval v Praze?“
„Jakpak bych se na toho lumpa nepamatoval,“ řekl
dědeček; „a jeho syn, říkají, že má pořád co
dělat se soudy. To bylo pěkné kvítko! S Mařenou
Grossovou, s tou židovkou z Heřmane, měl kluka.
Teď je kluk u strýce Léwyho v Písku příručím.“
„No dovolte, kdo vám to všechno řekl, dědečku?“
rozpačitě pravil státní návladní.
„To se povídalo před léty; já vím všechno. Čeňka
Mázovic jsem také znal; ten se spustil s jednou
paničkou ze zámku. Já vím všechno. Jo, jo,
Mázovic byli sešvagřeni s Popelcovými. To byly
dvě rodiny. Jeden větší lump než druhý. Starý
Popelec měl na mne zlost, že čepuji o tři
hektolitry piva víc, tak mne udal, že
přechovávám zloděje.
Co se mne ten darebák napomlouval! A ten jeho
kluk nedomrlá, co potom studoval v Praze, to byl
také pěkný rošťák. Jednou ho viděl, když tam v
Praze měl u soudu nějaké řízení, zdejší řezník
Kratochvíl. Dva dozorci a uprostřed stál mladý
Popelec. Bůh nenechá nic bez odplaty. Bůh je
mocný a opatrný.“
Státního návladního polévalo brzo horko, brzo
zima; napil se trochu z přineseného piva a měl
chuť něco rozbít.
Stařeček však pokračoval: „Celá rodina
Popelcovic je taková. Jeden nějaký Popelec,
bratranec toho, co byl v Praze, má chalupu tam
za hájem. Předevčírem ho právě odvedli četníci,
poněvadž kradl v lese dříví. A Kodejš, ten starý
flamendr, Popelcovic strýc, kupuje to kradené
dříví.“
Kolem sedělo již několik hostů, samí starší
lidé, kteří, jak se státnímu návladnímu zdálo,
dívali se na něho nějak podezřele.
„Jářku,“ řekl pojednou jeden z nich, „nejste vy
ten pražský Popelec?“
„Co vás napadá!“ žvanil pan Norbert Popelec, „já
jsem, já jsem kupec Hexa z Budějovic.“ Zaplatil
a odešel. . .
„Taky pěknej lump,“ řekl jeden z hostů po jeho
odchodu; „to je ten, co před lety padělal peníze
a dostal pět let.“
A státní návladní, který si již zatím jistě
nevzpomněl, jakého jména užil ze své soudní
praxe, kráčel zuřivě blátivými uličkami rodného
místa přímo na nádraží, a když ujížděl nazpět k
Písku a ku Praze, neměla již jeho tvář výrazu
sentimentálního a první sklenku piva, podanou do
vozu, mrštil za stanicí směrem k rodnému místu. |
