Václav Jaroslav Klofáč

Pamatuji se, že za velkých odbojů Uhrů proti Rakousku překročil jsem v letech 1902-1903 uherské hranice. V té době byl národně sociální poslanec Klofáč ve flóru, ačkoliv jeho strana nebyla ještě tak silná, jak je dnes.

A co vlastně získalo jeho slávu u jeho straníků? Páter Svojsík má u Nováka ve Vodičkově ulici mapu Jižní Ameriky, kterou prošel krážem křížem, drže se opatrně zalidněných míst, kudy jezdí vlaky a elektrika a vyhýbaje se místům, kde nebyla doposud mapa zabarvena zeleně, kam totiž lidská noha nevkročila.

Tenkrát v těch dobách, kdy Klofáč začal cestovat, visely také mapy ve Školské ulici. Například mapa Ruska. Ta byla celá bílá, jen na místech, kde cestovatel Klofáč pobýval, byly červené tečky. Tak se dozvěděli národní dělníci v těch dobách nejslavnější ruské revoluce, že Klofáč byl ve Varšavě. Jakmile byl ve Varšavě, psal o tom do Národní politiky, neboť Národní politika a strana národně sociální je vlastně jedno a totéž.

Národní socialisté dozvěděli se z dopisů br. Klofáče, že ve Varšavě je Praga, Praha, jedno předměstí a mysleli, že tak bylo pojmenováno ruskou vládou na počest KIofáče. Pak přišly zprávy, že Klofáč jede do Mandžurska. Na Vinohradech jeden národně sociální hostinský přezděl U Mandžurie svou hospodu. Na vše to jsem vzpomínal, když překročoval jsem uherské hranice.

Tento muž překročil totiž uherské hranice tři neděle přede mnou. Tenkrát byli košutovci u vesla. Jest to celkem velice zajímavá historie. Košutovci nejvíc pronásledovali nemaďarské národnosti v Uhrách, košutovci to byli, kteří dali pozavírat všechny slovenské radikály, jak je nazývali, ačkoliv nevím, zdali v tom je právě radikalismus, když někdo žádá konat bohoslužby jazykem slovenským, od toho je přece latina a kromě toho, kdo prosazuje takové věci, patří vlastně do blázince. Paranoia religiosa.

Klofáč ovšem také nepřijel tenkrát do Uher, aby se snad zastával Slováků, kteří do celého světa, zejména pak do Národní politiky vrhali zprávy, že se Slováci nesmí ani slovensky modlit. Maďaři tenkrát odpovídali: „Ale vždyť se vůbec nemusejí modlit, kdo je k tomu nutí.“

Klofáč si ale takových řečí naprosto nevšímal. On tenkrát navazoval styky s uherskými politiky. V tomto ohledu má jisté neštěstí. Jakmile vyjede z Čech, nedovede navazovat styky s lidmi, kteří by se udrželi u vesla delší dobu. A tak vidíme, že například Klofáč mluvil s Plehvem, oním největším psem ruské byrokracie a velice ho chválil ve svých dopisech, zaslaných do Čech. To dopálilo tak ruské revolucionáře, že Plehveho vyhodili do povětří. Snad chtěli, aby se Klofáč napravil.

Klofáč vyžádal si audienci u carova strýce Sergeje. Pochválil ho také v novinách a revolucionáři Sergeje zas vyhodili do povětří. Mluví s největšími činovníky carské říše a co psaly ruské noviny později: „Včera brasily bomby.“ Takové měl neštěstí Klofáč se svými přáteli v Rusku.

On mluvil kdys také s nebožtíkem Alexandrem, králem srbským. Odejel a Šášu zabili tenkrát spiklenci. Při té příležitosti některé noviny psaly, že Choc ukradl zlaté hodinky v Koňaku. To byla jen vzpomínka oněch listů na národně sociální zájezd do Bělehradu.

Vím však bezpečně, že ze svých cest jediný Klofáč nahromadil si pěkné poklady. Tyto ukazuje však každému, kdo k němu přijde na návštěvu. Zejména zájem budí nějaké cáry, které vydává za pantalóny čínského prince vladaře. Ve skutečnosti jsou to podvlékačky mandžurského policejního strážníka, které koupil Klofáč na své cestě na bojiště rusko-japonské.

Dále onen výborný muž ukazuje každému překrásné vyšívání, jak tvrdí. Zatím však to je jenom potištěná látka z nějaké bulharské tkalcovny a ubohý Klofáč dodnes považuje to za národní bulharskou výšivku. Pak tam dále má velice zajímavý předmět jako vzpomínku na Uhry. Jest to polokoule, uvnitř dutá, o které vykládá, že jest to památka na turecké panství v Uhrách. Není to zatím však nic jiného, nežli taková sklenice, která se naplní vínem ve veselé společnosti a každý musí ji vypít naráz, poněvadž nelze ji postavit. Tak v Uhrách pije se vždy při magnátských zábavách a při politických konferencích. A když se někdo osvědčil při takových politických konferencích, že vydržel až do konce, tu může si vzíti domů onen zvláštní pohár a tak i Klofáč při politických konferencích s Kossuthem a Andrássym vydržel až na konec a přinesl si s sebou onu vítěznou trofej.

Bez odporu ona Klofáčova cesta do Uher měla velký politický význam, neboť Klofáč razil nám cestu v Uherském království, Pesti-Hirlap roznesl onu zprávu o Klofáčově návštěvě do všech koutů Koruny svatoštěpánské. A když my jsme procházeli touto zemí beťárů, říkali nám Maďaři, podávajíce nám poháry vína: „Češi rádi víno, to my víme, to říkal Klofáč,“ a potom v takovém místě, třeba sebeopuštěnějším, pohostinský národ Maďarů předložil nám škvarky. To také stálo v Pesti-Hirlapu, jak když šel Klofáč s Andrássym po budapešťské Karolyutcze, uviděl za výkladem závodu jednoho řezníka škvarky. Škvarky jsou nejslabší stránkou Václava Jaroslava Klofáče, vůdce strany národně sociální. A tak Klofáč vběhl do onoho krámu a koupil si kornout škvarků a jedl cestou. Od té doby, kdo přijde z Čechů do Uher, dostane škvarky, které tenkrát pojmenoval Pesti-Hirlap „czeh nemzeti ebéd“ - český národní oběd.

Klofáč tedy připravoval nám půdu v Uhrách a my jsme také se srdcem povzneseným kráčeli oněmi cestami, které nám vydupal Klofáč svými sympatiemi k Maďarům a posypal škvarky z Karolyutcza v Pešti.