|
Bolševická vláda národních komisařů v Petrohradě
zrušila vánoční svátky. Na štěstí se to Ukrajiny
netýká a tak může vyjít vánoční feuilleton.
Napsat jej v Petrohradě, strávil bych jistě
vánoční svátky v Petropavlovské pevnosti.
Ukrajina zachránila nám tedy Vánoce na své
vlastní republikánské půdě, ba páni Ukrajinci
jdou tak daleko ve své lásce k Vánocům, že
ztrojnásobili na vánoční svátky dávku cukru,
takže každý si bude moci koupit, bude-li mít
totiž na to peníze, šest funtů cukru, a kromě
toho ještě bude si každý občan moci koupit jeden
a čtvrt funtu krupičkové mouky. K čemu tu
krupičku, nevím, ale když si to všichni kupují,
koupil jsem si to také.
Pokud se týká cukru, sháním těch šest funtů již
ode dne vydání příkazu, ale všude v krámech
vidím jen nápisy: "Sachary nět!" Neseženu-li do
Vánoc těch šest funtů, nevím, co se se mnou
stane, neboť na Ukrajině se zavádí pořádek.
Bolševici zrušili tedy Vánoce. Věc úplně
správná, neboť na Vánoce se zpívá: "Radujme se,
veselme se", a dnes málokdo z nás se může z
bolševiků radovat a veselit.
Do Vánoc zrušili toho bolševikové vůbec mnoho:
2. Svobodu tisku.
3. Svobodu osobní bezpečnosti.
4. Svobodu přesvědčení.
5. Svobodu nosit čistou náprsenku a neupadnout v
podezření, že jsi "buržuika paršivij".
6. Svobodu mít v kapse Kerenského čtyřicetirubl
a neupadnout v podezření, že jsi pil dost dlouho
"krovutku našego brata".
7. Svobodu myšlenek, totiž mám na mysli ten
případ, kdy člověk vůbec na nic nemyslí a
námořníci z křižníku "Aurora" mu řeknou: Vida
ho, kontrarevolucionérka, na kontrarevoluci
myslí, "čej ego, intelligenta!"
8. , 9., 10. ... Našlo by se toho ještě celá
hromada, co všechno bolševikové zrušili; ale jen
jediná věc by se našla, kterou nezrušili, totiž
slib, který dal Lenin císaři Vilémovi, že to
pěkně v Rusku rozvrtá.
Na Ukrajinu moc bolševiků nesahá a my tedy
budeme slavit Vánoce a zívat nad vánočním
feuilletonem, neboť tak si představuji moc
tisku.
Čteš, čteš, pořáde se ti zdá, že jsi to už někde
četl, a najednou usneš jako pařez.
Vánoční feuilleton má totiž být jako vánoční
povídka na jedno kopyto, aby neztratil tu pravou
vánoční vůni a půvab.
Tak jako při štědrovečerní večeři nesměl kdysi
za rajských dob míru doma chyběti kapr na černo
a rybí polévka, nesměly chybět ve vánočních
povídkách jedna nebo dvě mrtvoly, zmrzlé pod
okny při prohlížení rozsvícených svíček na
vánočním stromečku. Přílišná zvědavost škodí, a
byli to po většině lidé dospělí, které autoři
vánočních besídek a povídek odsuzovali k takové
ukrutné smrti. Surovci! Dali zmrznout ubohým
dráteníčkům, vyhnaným ženám zhýralými muži,
vyhnaným mužům zhýralými ženami, házeli pod
hromady sněhu i ubohé sirotky a neštítili se
poskvrnit své svědomí i zmrzlým nemluvňátkem v
peřince, plodem nešťastné lásky, a pak sčítali
řádky a šli do redakce pro peníze.
Pamatuji se na jednoho autora, který ve své
povídce asi dvacetkrát tvrdil na samostatné
řádce:
"Narodil se Kristus Pán",
zač chtěl 20x10 haléřů, čili 2 koruny, a jak se
strašlivě rozzlobil, když jsem mu řekl, že ty
dvě koruny už dostal autor, totiž ten pastýř,
který to zvěstoval svatým třem králům.
Nemyslete si však, že se vánoční povídky u nás
psaly těsně před Vánocemi, kvůli sněhu, kterého
v nich byla spousta.
Redaktor zábavné přílohy "Národní Politiky", pan
Žák, žádal mne jednou už v měsíci dubnu, abych
mu napsal vánoční povídku, aby prý měl zásoby.
On byl jako svatá církev, která, když počala
povšechně slavit památku narození Kristova v II.
století, slavila Vánoce v dubnu nebo v květnu.
Těmi zmrzlými ve vánočních povídkách je vinen
teprve papež Julius I. ve století IV., který
položil den narození Kristova na den 25.
prosince.
Den narození Kristova nebyl nikdy na určito
zjištěn a církev křesťanská, jako to vždy
činila, tak i zde položila důmyslně velký svůj
svátek křesťanský v dobu velkých svátků
pohanských, aby jej přizpůsobila hlubokým svým
významem názorům světa pohanského o zanikání tmy
a vyrůstání světla.
25. prosince končívaly se i pohanské římské
Saturnalie, při kterých se jedlo, pilo,
hodovalo, tak jako kdysi u nás na štědrý den.
Kde jsou ty krásné doby, kdy se u nás doma lidé
dusili rybou na černo, takže jenom na
Vinohradech o poslední štědrý den, který ještě
Evropa trávila v míru, záchranná stanice musela
poskytnout pomoc v 126 případech.
Kde jsou ty blažené doby, kdy lékaři o štědrý
den měli plné ruce práce s vytahováním lidem
kostiček ze smažených kaprů z krku a kdy se
nádeník Kožíšek ve Velharticích udusil vánočkou.
Připadá to dnes jako krásná pohádka z dob dávno
zašlých.
Dnes si tu rozkoš s vánočkou může v Čechách
dovolit jen uhlobaron, a třeboňské kapry snědli
rakouští vojáci v konservách již roku 1915, a
nejvíc mne mrzí, že třebas takový volatý
tyrolský zemský střelec ani nevěděl, co dobrého
jí.
Řekněme si teď upřímně, co byste byli udělali
tenkrát takovému člověku, který by vám ještě
před čtyřmi lety tvrdil, že přijde jednou doba a
půl Evropy že nebude mít svíček na vánoční
stromek.
Upozornili byste ještě nejbližšího strážníka, že
s tím pánem to není všechno v pořádku. Nebo
kdyby vám tvrdil, že nebude ryba na černo s
knedlíkem a že se nebude hrát po večeři ani
obvyklý mariáš o oříšky, poněvadž všechny ořechy
spolkl rakouský aprovisační ústav na tlačení
oleje, že nebude žádného cukroví na stromeček a
že zkrátka v české domácnosti nebude se moci nic
na vánoční stromeček pověsit než řetězy...
Možná, že už ani ty ne, poněvadž v těch řetězech
by viděla policie symbol Rakouska.
A tak nic jiného nám nezbývá zde v cizině, než
přimhouřit oči, vzpomenout si na poesii starých
dob, na pohádku vánoční, kdy se zpívávalo:
Z života čistého,
z rodu královského...
Pardon! Pomalu s tím "z rodu královského"! My
chceme republiku! |
