V oderské stravovně sešli se k
večeru čtyři vandráci. Nikdy se neviděli a snad
nikdy víc neuvidí, ten půjde tam, ten onam, ale
nezabývali se tím nijak. Dostačilo každému z
nich, že nebude jíst polévku a černý chléb sám.
Správce stravovací stanice, malý, poloslepý muž,
přijal od nich pracovní knížky a vytiskl datum,
neprohlížeje si nijak důkladně stránky napředu,
zdali mají právo zůstati přes noc ve stravovně.
Neptal se též nikoho, zdali má povolení k
cestování, byl spokojen, že bude si moci
započítat do účtu za osm večeří, neboť měl
zvláštní systém, že počítal dvakrát tolik, co
vydal.
Když přišlo pět strávníků, počítal, že jich
přišlo deset, když nepřišel nikdo, což se
málokdy stávalo, napsal do účtu, který správně
odevzdával prvního každého měsíce na obecní
úřad, že poskytl stravy třem.
Cestující tovaryši rádi sem chodili, ačkoli
strava byla zde bídná a celá stravovna měla pro
svou špínu odpuzující ráz. Chodili sem totiž
většinou tací, kteří neměli své knížky v
pořádku, zhotovovali povolení k cestování z kusu
papíru, na který vytiskl správce zdejší
stravovny datum pobytu stejně klidně jako na
listy pracovní knížky, nacházející se v
nejlepším pořádku.
Správce přinesl večeři a rozdal tenké kousky
chleba, a bruče cosi o drahotě, odešel.
Polévka za chvíli zmizela a vandráci rozešli se
po městě za zaměstnáním, které vystihovala
slova, pronášená za dveřmi bytů, ve dveřích
krámů: „Chudý vandrovní prosí poníženě,“ nebo
„smilujte se nad chudým cestujícím, který jde
pěšky po šest měsíců,“ dle toho, jak vyhlížela
osoba, která se objevila.
V řeznických krámech říkalo se, že vandrovní
jest řeznickým tovaryšem, v hostincích že jest
číšníkem, u pekařů pekařem, třebas žadatel byl
krejčím.
Podvečer jest nejpříhodnější doba. Každý se
obyčejně smiluje. Vandráci mají své taxy. U
řezníků dostane se pravidelně krejcar, v
hostincích po dvou krejcařích, někdy i sklenka
piva, pekaři dávají housku nebo kus chleba a
krejcar, mydláři dva krejcary a kožešníci,
poněvadž jich není tolik, dávají až pětník, ale
nejvíc dostane se u zlatníků. Máte vidět, jakou
radost mají zlatníci, kdybyste k nim přišli:
„Poníženě prosím, chudý vandrovní, jsem vyučený
zlatník.“ Nejméně deset krejcarů, zato však
obuvníci dávají po halíři.
Bylo již tma, když se vandráci vrátili do
stravovny. „Kolik jsi sebral, kamaráde,“ ptal se
starý muž s obvázanou nohou vedle se zouvajícího
řeznického pomocníka.
„Třicet krejcarů,“ řekl tázaný, schovávaje si
pečlivě peníze do boty, „nestojí to za řeč.“
„Kdepak je čtvrtý?“ tázal se někdo, když již se
natáhli pohodlně na špinavé slamníky a přikryli
hrubou houní.
„Ach, kamarádi, ten je pod telegrafem,“ řekl
starý vandrák, „chytili ho na předměstí, když
žebral u pekaře. Byl to hodný kluk. Míň než s
korunou nikdy se večer nevrátil.“ „Ty ho znáš?“
ptal se řezník, dokuřuje zbytek cigarety. „Jak
bych ho neznal,“ řekl starý, žvýkaje kousek
doutníku. „Cestovali jsme spolu až z Uher. Nikdy
se nedal chytit. Když si vzpomenu, co kousků
vyváděl, a nic mu neudělali. Jednou v Uhrách,
bylo to v Komárně, šli jsme kolem četnických
kasáren. ,Pojď, starej, něco smlsnem,’ povídá,
,jen chutě dovnitř.’
‚Frantíku,’ já nato, ,což zde nevidíš vorlíčka?’
Jen pojď a nemel,’ povídá dál Frantík. Kluk byl
v Uhrách jako doma a maďarsky znal, jako když
bičem mrská. Přijdem tedy na chodbu a tam stráži
něco povídá. Stráž řekne: ,Dobrá!’ Už jsme v
kuchyni. Tam řek něco kuchaři a ke mně: ,Sedni
si!’ Já jsem si sed a Frantík počne bourat
kamna. Vypůjčí si kladívko, a jak tluče do
kachlů, tak tluče. Chyt jsem ho za kabát a
šeptám: .Frantíku, pro Krista pána, pamatuj se,
dyť jseš krejčí, a ne kamnář.’ Frantík se na mne
podíval a řek: ,Tady jsem kamnář
„Kdybys nemluvil,“ ozval se řezník, „věsíš nám
bulíka na nos. Budou vás pouštět do kasáren mezi
četníky dělat kamnáře. Ten tvůj kamarád je
hlupák, když se dá chytit v Odrách.“
„Hleďte, kamarádi,“ řekl starý, „jsem starý a
mluvím pravdu, ať se propadnu, když, co jsem
povídal, není pravda. Ubohý kluk.“
„Pořád nám nenaříkej,“ bručel řezník, „vy jste
se k sobě hodili. Kluk hloupý jako novorozené
štěně, dá se chytit v Odrách, a ty, starý dědek,
kulhavý, s obvázanou nohou. Vy jste asi pořídili
ve světě.“
„Kamarádi, když vám povídám, to byl kluk až
jedna radost. Vyžebral korunu denně při
nejmenším, a když nešlo vyžebrat, vzali jsme si,
co se dalo,“ řekl starý.
„Také se vyznám, kde je o co se opřít,“ řekl
třetí, „ale že by takový dědek, jako jsi ty,
dovedl něco ukrást. . .“ Třetí se dal do smíchu.
„Jsem sedmdesát let na světě,“ odpověděl muž se
zavázanou nohou, „a ...“
„Kdybys byl ještě sedmdesát,“ řekl řezník, „tak
ti nevěřím ani slova. Ty jsi asi něco ukrad. Máš
nohu jako žok, pořád naříkáš. Kdo chce krást,
musí být čipernější. Učil jsem se řezníkem, ale
řemeslo nevedu už deset let, deset let vandruji,
leccos jsem viděl, ale aby někdo takhle lhal, to
jsem neviděl a neuvidím.“
„Spi, dědečku, ať na tebe nevstanu,“ řekl
jemným, dobráckým hlasem třetí.
„Nepřej si nás, sice spíš na dvoře,“ dodal
druhý, „zavři oči a nemluv!“
Všichni se utišili. Starý muž jen chvílemi
naříkal. Zahaleni pod dekou, usínali spokojeně,
ačkoliv nevěděli, jak zejtra se jim povede, kde
se najedí, kde přespí noc. Ze špinavého dvorku
vnikal do světnice rozbitými okny zápach
kuchyňských odpadků. Spali. Tři usnuli a dva
ráno skoro současně se probudili. První z nich,
řezník, rozhlédl se v ranním šeru kolem sebe a
viděl třetího, vynořujícího se z houně.
„Kdepak je starý,“ ozval se řezník. „I hrome,“
řekl třetí, „ptáček už je vzhůru, starý dědek,
kdo by se nadál, že tak časně vstane.“
„To je zvláštní,“ řekl řezník, seskakuje se
slamníku na lavici, kde si včera uložil boty a
šaty.
„Kdepak mám boty a kabát?“ vykřikl, když
zpozoroval, že boty a kabát zmizely. „Nedals je,
kamaráde, někam?“
Třetí se usmál: „Co bych s nimi dělal, podívej
se, mám své věci u stolu. I hrome, kam se mně
poděly moje shrnovačky a tlumok?“
„Snad je někam schoval ten dědek, ta legrace se
mu nevyplatí,“ mluvil rozčileně řezník, „kam
šel, jen až přijde.“ Dědek nepřišel.
Starý muž kráčel zatím již po silnici z Fulneku,
vykračuje si v řezníkových botách, maje na
zádech shrnovačky a v kapse třicet krejcarů,
které si řezník schoval do bot, a kromě toho
dvacet krejcarů, které stržil prodáním řezníkova
kabátu v kořalně v Jestřábí. |