Ve vesnici u řeky Rábu

Črta z Haliče

Pan Swyszyňski předal svou „propinacyu“, krčmu, synu Boleslawovi a umřel. Tento šlechtic, jehož předkové před časy zastávali snad u dvora znamenité hodnosti, musil se spokojit s prodáváním kořalky sedlákům, které opíjel, což každý shledával, že je v pořádku.

A on užíval o sobě hrdé věty, že nejen „szlachtic na ogródze rowen wojewódze“, ale i „szlachtic w propinacyi“.

A jako šlechtic umřel. Zavolal sedláky z celé vsi, když umíral a doprostřed světnice dal postavit soudek kořalky, aby sedláci měli co pít. Sedláci ovšem pili a křičeli stále: „Czolem, Swyszyňski, czolem!“

Když přišel farář, udiveně otázal se, co se děje a tu pan Swyszyňski odpověděl s namáháním: „Vaše milosti, tak umírá šlechtic, dal jsem chlopům pít.“

Pak poručil Boleslawovi, aby holí vyhnal povykující z jizby, vyzpovídal se a vyžádav si, aby v den jeho úmrtí sedlákům se čepovalo zadarmo, umřel spokojeně, omlouvaje se panu faráři, že chroptí...

Pan Boleslaw Swyszyňski ujal se krčmy. Třetí den pochovali starého na hřbitov nad řekou Rábou, kde šuměly modříny, neb hřbitov byl pokračováním lesů nad řekou a podobal se zahradě věčně svěží a věčně zelené...

Tam odpočíval starý šlechtic po boku své manželky Stašky, která byla jen obyčejnou dcerou kupce z vedlejší vsi, bez titulu šlechtického.

Pomalu se jeho tělo šlechtické rozpadávalo, až zbyla jen kostra, která se ničím nelišila od koster sedláků, kteří leželi ve vůkolních hrobech, zatímco jeho syn Boleslaw hospodařil v krčmě ryczowské.

Byla to krčma neveliká a nevýstavná. Malé, dlouhé stavení, pokryté slaměnou střechou, sestávající ze tří světnic, ze světnice výčepné, z domácí jizby a z malé světničky, kde bylo různé haraburdí a špatná postel, na které spala Wlóda, která před dvanácti léty jako desítileté žebravé děvče přišla do vsi, poněvadž ji matka vyhnala, neb nemohla to dítě uživit.

Starý Swyszyňski ujal se jí, ne snad z náhlého výbuchu milosrdenství, ale proto, že si koupil dvě kravky a potřeboval někoho k obsluze.

A zůstala tam, spokojujíc se mizernou stravou.

Byla hluchá, neboť starý Swyszyňski ji kdysi uhodil holí přes hlavu, až ohluchla. Opila se totiž ve sklepě a žádala na něm novou sukni.

Jinak vykonávala všechny své povinnosti řádně. Obstarávala kravky, pracovala na poli, obsluhovala sedláky, nevěděla, co který pije, bývala proto často bita a nyní po smrti pana Swyszyňskiho opíjelo se to mladé děvče jen o velkých svátcích...

Sedláci hrubí a nevzdělaní tropili si z ní úšklebky, nadávali jí, tloukli a vzdychali: „Děvče, děvče, bůh tě zatratí.“

Chodívala do kostela, kde sedávala u dveří a spala. Náhle se změnila, dívala se plaše kolem sebe a nevycházela ze své komůrky.

Sedláci se smáli: „Och, ten pan Boleslaw...“ Wlódě narodil se chlapeček...

Nikdo nepamatoval, že by se něco podobného stalo v Ryczówě. Pravda, staly se časem nehody, že za dva, za tři měsíce po svatbě tu a tam vítali nový přírůstek do rodiny, ale věc byla odbyta, když zaplatili panu plebánovi, který pak na odpuštění hříchu sloužil mši...

Jinak žili počestně. Proto nikdo zprvu tomu ani nevěřil, co říkala stará Gajanová, kterou volali v podobných případech. Když totiž rozhlašovala tu zprávu, sotva se držela na nohou, tak byla opilá.

„Pan Boleslaw mne potom pohostil,“ křičela po vsi, „holoubek se narodil, nožkama třepotá, celý tatíček, bílý holoubek.“

I šli se přesvědčit a vskutku, bylo tomu tak, jak rozhlašovala stará Gajanová, ale pan Boleslaw jednoho po druhém vyhodil.

Šli na faru. Pan plebán právě obědval, když starosta Maciej vstoupil do jizby, ukláněje se a líbaje mu nastavenou ruku.

„Velké pohoršení, wasze milosči. Wlódce narodil se chlapeček.“

Pan plebán odhodil lžíci a vyskočil: „Cože, Maciej?“

„Přičiněním pana Boleslawa,“ pravil Maciej, „narodil se hluché Wlódce chlapeček.“

Pan plebán se rozzlobil. „Jste pohané,“ křičel, „všichni jste pohané.“

„Ven, darebáci,“ rozkřikl se na Macieje, „bůh vás potrestá. Ven!“

Když starosta utekl, sklesl pan plebán do lenošky s výrazem hrůzy a řekl: „Hovada v lidské podobě. Panebože, poraď mně co dělat!“

Spěšně dokončil svůj oběd a pak šel k učitelovi, který teprve nedávno přišel sem z Bochnie Murowané a s kterým se vždy hádal, předhazuje mu, že je příliš mlád a příliš ohnivý, zásad pokrokových, a proto úplně zkažený...

„Hleďte, pane učiteli,“ řekl beze všeho úvodu, „kam jste se dostali se svou volnou láskou. Hluchá Wlóda má dítě, jehož otcem...“

„Dovolte,“ bránil učitel, „do celého případu mně není nic.“

„Ó ta vaše volná láska,“ mluvil dále ctihodný plebán raduje se, že učitele podráždil. „Otcem toho ubožáka jest bohužel muž, ke kterému jsem vždy choval důvěru, Boleslaw Swyszyňski...“

„Šlechtic, vaše důstojnosti,“ poznamenal učitel.

„Nezatahujte šlechtu do tohoto případu,“ durdil se pan plebán, „vy jste podivný mladý muž...“

Nyní nastala hádka, jedna z obvyklých mezi oběma, která skončila výhrůžkou pana plebána, že okamžitě bude psát školní radě o impertinentním učitelově chování.

„Nevadí, vaše důstojnosti,“ řekl pan Weger, „přesadí mne jinam a přijdu do nebe, odbyv si zde očistec.“

Pan plebán rozčileně odešel, rozhazuje rukama a říkaje: „O ti mladí lidé, neznabohové a kalvíni!“

Šel k panu Boleslawovi. Krčma byla až na konci vsi a když přešel potok, jeho rozčilení bylo menší, neb si včas vzpomněl, že pan Boleslaw odebírá kořalku z malého lihovaru veledůstojných pánů kanovníků z města. „Kdybych ho příliš napomínal, mohli by páni kanovníci býti zbaveni dobrého konzumenta.“

A pan plebán chtěl se stát také jednou kanovníkem...

Když docházel ke krčmě, zpozoroval před ní zástup vesničanů, kteří bouchali na dveře a křičeli: „Otevři, Boleslawe, jdeme pocelovat holoubka.“ Byli opilí a před krčmou válel se soudek. Pan Boleslaw dal jim pít na zdraví novorozeňátka, ale nyní nechtěl je vpustit, obávaje se, že by žádali nový soudek.

Pan plebán zrychlil kroky a zástup, vida ho, přestal křičet. Starý Josef, který tropil největší rámus, sňal čepici s hlavy a uchopil masitou ruku pana plebána, kterou líbal ohnivě a volal: „Vesnice zhřešila, vaše milosti, hluchá Wlóda zhřešila a jasný pan Boleslaw těžký hřích uvalil na svou duši.“

„Kde je pan Boleslaw?“

„Velmožný hříšník se uzavřel v propinacyi,“ odpověděl opilý Josef, „nechť vaše milost se pomodlí za nás.“

„Co jsme?“ pravil vztyčuje se, „prasata, vaše milosti, nic jiného než prasata.“ Odešel k soudku přesvědčit se, zdali není uvnitř ještě nějaké kapky.

Pan plebán zaklepal zatím na dveře propinacye, odkud ozval se hlas pana Boleslawa: „Jděte už domů, mizerní psi, dovnitř vás nepustím.“

„Pan plebán tluče, nezdvořáku,“ křičeli sedláci, „krk ti zakroutíme.“

„Kdo je tam?“ tázal se nedůvěřivý propinátor.

„Plebán Ladziowski,“ řekl farář, klíč zarachotil a pan farář vešel do síně.

Poněvadž však za ním vtlačil se i jeden sedlák, teprve když ho vyhodili, mohl nerušeně odebrat se pan plebán do domácí jizby.

Posadil se na stolici a řekl: „Pane Boleslawe! Zpráva o narození vašeho dítěte naplnila mne nesmírnou bolestí. Co jsou platny řeči vašeho duchovního pastýře...“

„Přihodila se mně nehoda, vaše urozenosti,“ poznamenal sklíčeně pan Boleslaw, „velmi jsem se prohřešil proti zákonu božímu. Trochu jsem se napil, milosrdný bože... ona byla také opilá a nebránila se...“

Bylo dojemné dívat se na pana Boleslawa, který vzdychal a třel si rozpačitě čelo při této zpovědi.

„Jest to strašlivý hřích, pane Boleslawe, co hodláte nyní dělat?“

„Zkazil jsem si život, vaše urozenosti, chtěl jsem se ženit. Měl jsem vyhlídnutu dceru sedláka Stanky ze Stróže a nyní je všemu konec. Tisíc rýnských mohl jsem dostat, propinacyu zvelebit, kus lesa si koupit, ale nyní nešlechetníka nikdo si nevezme.“

„A což Wlódka?“

„Umírá v komůrce, vaše urozenosti, byl to těžký případ.“

„Nešťastníku,“ zvolal pan plebán, „proč jste pro mne neposlal... Vždyť by hříšnice mohla umřít bez posledního pomazání.“

„Snad již je na pravdě boží,“ vzdychl pan Boleslaw, „není již hezkou dobu slyšet z komůrky její křik.“

Pan plebán vyskočil: „Vy jste se zbláznil, veďte mne k ní.“

„Otupěl jsem, vaše urozenosti,“ namítal pan Boleslaw, „hlava jde mně kolem.“ Vedl uctivě pana plebána do špinavé komůrky k posteli hluché Wlódy.

Tam ležela oběť pana Boleslawa, bílá, chladná, s obličejem zkřiveným posledním smrtelným zápasem.

A u postele slabě vrnělo v koši vystlaném peřinami dítě nebožky...

„Nemýlil jsem se,“ pravil propinátor, bojácně dívaje se na mrtvolu, „bůh zavolal ji k sobě.“

Pan plebán klekl na kolena a počal se modlit. Snad nikdy nemodlil se tak vroucně jako nyní, když stál tváří v tvář tragédii, pravdě života, tomuto černému obrázku z roztomilé vesnice u řeky Ráby...

Pan Boleslaw modlil se také. Když pan plebán dokončil modlitby, zabědoval propinátor: „Jsem velmi nešťastný, vaše milosti, která si vezme hříšníka Boleslawa? - Dovolte, abych vás okartáčoval, neb jest zde plno prachu a nebožka poslední dobou odpírala uklízet.“

„Pane Boleslawe,“ řekl roztrpčeně pan Ladziowski, „vaší povinností nyní bude postarat se o dítě. Dám vám návrh. Vezmete kojnou. Selka Prignova kojí právě holčičku. Zaplatíte, a dobře...“

Nešťastný propinátor kýval hlavou.

„Pak vás upozorňuji,“ řekl duchovní pastýř, „že dítěti nesmíte dávat pít kořalku.“

„K službám, vaše milosti.“

„A pak třeba, abych za vás sloužil tři mše svaté, za nebožku dvě a za dítě jednu. Dohromady šest.“

„Vaše milosti,“ smlouval pan Boleslaw, „nestačila by za nebožku jen jedna, neb byla hluchá a menší hříšnicí...“

„Nuže,“ řekl neúprosný duchovní pastýř, „budu sloužit za ni jednu, ale za vás čtyry.“

Propinátor zdrcen odešel pro peníze a když se vrátil, kladl peníze na zaprášený stůl. „Šestkrát tři je osmnáct,“ počítal, „zde je osmnáct rýnských, neb časy jsou velmi špatné. Loni byla špatná úroda, vaše milosti.“

„Nejednáte dobře,“ řekl vážně pan plebán, „ve svatých věcech nemá se smlouvat, dejte dvacet rýnských.“

„Nemohu, nedostal jsem ještě za slámu.“

„Jste nepolepšitelný,“ pravil plebán, shrabuje peníze, „při pohřbu svého nebožtíka otce nechtěl jste dát jen osm rýnských, ačkoliv, jak se pamatujete, tenkrát pršelo a já dostal při výkropu rýmu.“

Propinátor políbil mu ruku a tázal se: „Kdy dám dítě pokřtít?“

„Až všechny svaté mše odsloužím.“

„A vykropíte , vaše milosti, rakev ubohé Wlódy?“

„Vykropím.“

„Bůh žehnej vaší milosti.“

Pana Boleslawa čekaly nyní mnohé starosti. Celý případ stál ho mnoho peněz. Předně pohřeb zemřelé, ačkoliv koupil nejmizernější rakev, musil zaplatiti panu plebánovi za pohřeb prvního řádu a ke všemu, aby upokojil okolí, uspořádal pohřební pitku, které zúčastnili se všichni sedláci, kteří nadávali hluché Wlódě.

Starosta se napil a křičel: „Bůh ochraňuj pana Boleslawa. Nechť žije hluchá Wlóda!“

Starý Josef vzdychal: „Jsme prasata a pan Boleslaw je anděl, ale hluchou Wlódu bůh zatratí, neb ji nemiloval.“

Ženy sedláků, které pily sladké kořalky, líbaly děťátko hluché Wlódy, které díky silné konstrukci vydrželo jich polibky a neumřelo jim v náručí.

Všichni byli velmi spokojeni s pohřbem. Selka Prignová kojila svědomitě dítě a byla od muže bita, poněvadž vlastní dceruška plakala hlady.

Panu Boleslawovi nastala druhá starost. Hledat kmotra.

Při pohřební pitce chtěl být každý kmotrem, ale po pohřbu dostavila se střízlivá nálada a žádný ze vsi nechtěl býti hodným této cti.

„Cože?“ hulákal starosta, „já že jsem říkal: Považuj mne za kmotra! Já, starosta, kmotrem dítěte té nezbednice a toho hříšníka?“

Ostatní soudili podobně. „Což jsme cikáni, abychom takový hřích uvalili na svou duši?“

Pan plebán odsloužil již všechny mše, za propinátora, jeho dítě i za nebožku Wlódu, ale kmotr se dosud nenašel a nevyskytl.

Čtrnáct dní uplynulo již od jeho narození a ubožátko bylo stále pohanem... Ale šlo mu k duhu!

Selka Prignová nechtěla již dítě kojiti, neb pohana prý kojit nebude, teprve dva rýnské ji upokojily, ale ona s opovržením dívala se na sající robě vzdychajíc: „Ty židku, ty židku.“

Až jednoho dne, bylo to právě v neděli, přišel do vsi mazurský tuláček a žebral od stavení k stavení... Že je Mazur, poznali dle jeho nářečí a tuláček, dle rozbitých šatů a obličeje. Nebyl to žebrák, ale tuláček...

„Zdaleka jdeš, psí synku?“

„Od Kolomyje, přátelé, dvacet let už chodím!“

Obdarovali ho, tu a tam dali mu štulec a tuláček šel dál. Až přišel do propinacye pana Boleslawa, kde poručil si vodku za vyžebrané peníze.

Pan Boleslaw prohlížel si hezkou chvíli tuláčka a pak se zeptal: „Jsi čestný člověk?“

„Počestný tulák, pane,“ odpověděl tento, „dvacet let chodím. A nyní jdu do Kolomyje dívat se domů, ke królestwu.“

„Nezabils nikoho?“

„Jako že Matku boží kochám, nikoho jsem nezabil a nikoho neokrad. My jen chodíme a pronásledují nás.“

Pan Boleslaw se zamyslil: „Dám ti pít, uděláš mně něco k vůli?“

„Co si přeješ, pane?“

Pan Boleslaw vyhrkl ze sebe: „Půjdeš za kmotra. Půjčím ti kontuš a dostaneš pít, i rýnský ti dám.“ Pan Boleslaw vyprávěl pak tuláčkovi celý tento smutný příběh.

„Když si přeješ, pane,“ pravil tuláček, „říkají mně Przeka Josef... svého otce neznám... Jen buk mně ukazovala nebožka matička, na kterém sedláci pověsili mně tatíčka Koněkrada.“

Druhý den byly křtiny...

Ve vypůjčeném kontuši držel tuláček dítě, které dostalo po něm jméno Josef, udělal tři křížky do matriky, pan plebán dostal tři rýnské a pak šli pít do propinacye, aby oslavili pitkou křtiny.

Přišli i sedláci a celovali kmotra, tuláčka. Žádný pohoršlivý výstup se nepřihodil, jen řádně pili a hulákali. Pan Boleslaw byl spokojen, že konečně nalezl kmotra, pil mizerné víno a říkal Przekovi „bratře“.

Pozdě v noci usnul Przeka na loži hluché Wlódy, kam ho odnesli a pozdě do noci hulákali ještě účastníci křtin po vsi, až probudili ze spaní mladého učitele Wegra, který pak nemohl usnout a z okna jizby díval se do údolí řeky Ráby, do hučících vod, zpěněných o balvany, do černých lesů nad řekou, tak černých jako život v této vsi...