|
Jednou mluvil císař František
Josef I. s Dr. Kaizlem, který kladl důraz na to,
že by bylo třeba, aby na nových
německo-maďarských bankovkách byla aspoň tři
česká slova. A tu císař řekl: „Nedám si vzdorem
nic vynutiti.“
Tři česká slova na bankovkách byla u císaře
Františka Josefa I. vzdorem a když tenkráte Dr.
Kaizl řekl, že máme na to právo, tn řekl císař:
„Přijde na stanovisko."
A to stanovisko jsme znali velice dobře na
vlastní kůži. Bylo to stanovisko násilí.
Vídeňské vlády měly vždy oproti českému lidu
velkou zásobu upokojujících prostředků po ruce.
Malé žalářní kobky na Borech a v novoměstské
věznici, výstrahy, konfiskace, pokuty, soudní
stíhání, rušení tiskařských koncesí, zastavování
časopisů, žalářování redaktorů a vydavatelů i
našich politiků. Německé poroty v Chebu, v České
Lípě, v Litoměřicích a v Mostě bývaly
delegovány, aby soudily české redaktory, pražská
obec měla s Němci jednat po němečku, ale
liberecká radnice nepotřebovala jednat s Čechy
po česku.
My byli nuceni vésti svou politiku ve Vídni, na
cizí půdě, v cizím, nepřátelském prostředí, kde
naráželi jsme při každém kroku na překážky.
Ve Vídni narodily se ony proslulé kabinety
Bachovy, Schmerlingovy, Beustovy, Hohenwartovy,
ministerstva Beusta i Taafeho, kabinet
Windischgratzův, ministerstvo Gautschovo a
Thunovo, Korbra a Heinerleho. A pak přišel Stürgkh
a Aehrenthal.
A všechny ty kabinety a ministerstva rušily
práva našeho jazyka, zapovídaly znaky
trojjedinných zemí Koruny České a vystrkovaly
velkoněmecké trikolory, vyznamenávaly Němce a
vládly proti nám nepřátelsky. To mělo vždy
stejný ráz. Ministerstva odcházela a nová se
rodila a každé šlo za stejným cílem, nejsouc
ničím jiným, než obnoveným výbojem německým,
který vyrůstal na vysloveném programu státní
germanisace, zároveň s rozdvojovacím
národnostním rozdělením české země.
A jest-li jsme kdy některé ministerstvo
povalili, bylo nové horší prvého a vždy jsme si
z Vídně odnášeli dojem, že každá vláda byla
nejhorší. A tak jsme stále smutně uvažovali a
oživovali své truchlivé zkušenosti různými
hypothesami z dějin, tvrdíce, co by se bylo
stalo, nebo nestalo, kdyby se nebyla stala věc,
kterou jsme viděli černě na bílém vypracovanou v
ministerstvu.
Napsali jsme v těch truchlivých dobách velké
množství nejkrásnějších článků, plamenných řečí,
vypracovali jsme mnoho ostrých resolucí a po
politických konferencích pronesli velké množství
nadšených přípitků.
Hrabě Stürgkh řekl jednou českým zástupcům: „Jen
si mluvte dál pánové, vy umíte sestavovat pěkné
řeči a my máme moc.“ Pod tou mocí se rozumělo
celý systém státní policie, četnictvo,
hejtmanství, místodržitelství, soudní senáty a
žalářníkovy klíče.
Knihkupec Horálek dostal jednou šest měsíců
proto, poněvadž se v Kutné Hoře na táboře lidu
neuctivě vyjádřil o dávno spráchnivělém císaři
Ferdinandu, ze šestnáctého století. Vyhrabal ho
ze starých hradů a zřícenin a to byla urážka
panujícího rodu.
Parlamenty se rozpouštěly a immunitní poslanci
byli posíláni domů, a zavedena s nimi
vyšetřování a českému národu postavili před oči
paragraf čtvrtý. A všechny interpelace, kterými
přesvědčovali jsme Vídeň o tisícerých příkořích
a násilích, které na nás páchá, rozpadávají se
ve svazcích tištěných stenografických protokolů
říšské rady. Papír žloutl se všemi stránkami
našich stesků a našich tužeb, stejně jako
sežloutly naše staré pergameny, císařský
reskript i starý diplom ze dne 20. října 1860,
který nám potvrzoval naše historické právo.
Vídeň nám totiž leckdys něco potvrzovala, ale.
nikdy nezaručovala. A na konec se vyhnula i tomu
potvrzováni a starý křivopřísežník z vídeňského
hradu odpovídal nám opět žalářníkovými klíči.
A tak jsme vždy dělali nové volby. Jaký byl náš
život veřejný v těch krásných dobách, ví každý.
Během doby náš národ pokročil značně v duševním
i hmotném rozvoji, dobyl si mnohé odcizené půdy
zpět, ale to nebyl nikdy výsledek nějakých
politických úspěchů ve Vídni, výsledek šťastných
voleb a parlamentního života, nýbrž vždy bylo to
dílo vlastní, vrozené síly našeho lidu, který
dovedl přes nepřízeň poměrů těžiti pro sebe z
mocného duševního ruchu moderní doby.
A ten národ nezlomila hrůza výminečných stavů,
dragonád, žalářů a stanných práv.
Kdyby byl český lid neměl to zdravé jádro své
životní síly nonitů sebe a zdravý jeho instikt
sebezáchovám nebyl výpočty nanejvýš umělopádných
a moudrých politiků v rozhodných okamžicích sám
vždy zvrátil, byli bychom již ztracení v době
punktací.
Ale ta velká nenávist českého lidu k Rakousku,
ať mu ho někteří politikové předváděli v
jakékoliv formě, zachránila vždy mimovolně český
národ.
Pro Čechy slovo Rakousko bylo vždy něčím
odporným. Pálili jsme černožluté prapory v roce
devadesátsedmém i při jubileu 50-letého panování
císaře Františka Josefa I. 2. prosince roku
1908. V ten jubilejní den prohlásil také stanné
právo v Praze. „Zachovej nám Hospodine“ na tu
rakouskou hymnu dělal každý primán parodii. A
každý u nás to vyciťoval, že jednou musíme s tím
Rakouskem vyúčtovat jinak, bez parlamentních
bojů.
My jsme věděli, že nikdy jsme na naše požadavky
v Rakousku nedostali odpovědi a že jednou budeme
muset odpověděti sami, jinak odpověděti, než
uhlazenou, byť i ostrou řečí našich politiků na
říšské radě.
Když jednou hrabě Taafe hrozil v rozmluvě s
Karlem Adámkem persekucí, řekl mu náš politik:
„Náš národ je, excellenci, jako vrba, tím více
roste, čím více je ořezávána, ale upozorňuji, že
přijde čas, kdy se ořezávat nedá.“
Dnes ovšem jest mnohem důrazněji vytčen konečný
cíl, uskutečnění historického práva národa
českého.
Hrozili jsme na schůzích a táborech lidu
revoltami a zapomněli jsme, že se taková věc se
předem neohlašuje, ale že se dělá. Mluvili jsme
o zázračném obrození a zapomínali, že doba
zázraků minula a že nás zachrániti může jen
skutečná práce, beze všeho slavnostního řečnění
v rukavičkách.
Dějinně nenahraditelné utváření velkých dob
poskytlo nám možnost bráti činnou účast, se
zbraní v boji, který rozhoduje o našem osudu.
Bodáky nás utlačili a bodáky se také nejlépe
podporuje věc utlačených. Těmi také napíšeme
odvetu. Byla to železná logika dějin a bude to
také nejslavnější stránka naší historie,
nadepsaná: „Povstání české roku 1916.“
Kdysi řekl císař František Josef I. k
ministerskému předsedovi Badenimu: „Začal jsem s
oktrojírkami a milý Bůh ví, s čím skončím.“
Něco. podobného řekl i francouzský král Ludvík
několik let před tím, než ho vedli pod
guilotinu. František Josef I. skončil tím,
jakmile jsme prohlásili svou revoluci, která ho
sesazuje s trůnu, s kterého vydával vždy jen
zákony na potlačení českého národa.
Ne on nás, ale my jeho obžalujeme z velezrady a
není místa na světě, kde by byl před námi
bezpečen. Je hrozná odveta utlačovaných, o které
mluviti budou dějiny a o naší odvetě mluviti
musí. A s ním padnou všechny jeho sloupy a naše
pomsta přejde na všechny, kteří nechápou a
nechtí býti přesvědčeni o nutnosti spolupůsobení
všech národních sil. My přivedeme sebou do Čech
všechny ty, kteří za našeho povstání proti
Rakousku, pracovali proti nám a kteří nešli s
námi. A doma uděláme nad nimi krátký, ale hrozný
soud.
Zrealisujeme Macharovy šibeničky a šibenice a
kdyby můj vlastní bratr jevil austrofilske
smýšlení, sám mu hodím smyčku na krk.
A to je vývin věci utlačených. A to je také ta
nejlepší reforma v přechodní fási, kterou budeme
prodělávati. Zbavíme se na ráz všeho
podezřelého, co by v budoucnosti mohlo ohrozit
pokojný vývoj našeho národa. |
